Jako kočka a myš - 4/5 Vrací-li se mrtví, živí jsou horší - 3/3

Patrik právě oddálil ústa od krvavé rány. Tentokrát zemřela mladá blondýna. Její hrdlo bylo nezvykle rozervané; skoro jako od vlka, ne upíra. Hodil ji za husté keře podél štěrkové cestičky jak kus hadru. Až po půlnoci ji odtud odklidí, nyní město hýří lidmi. „Sakra!“ kopl naštvaně do dřevěné lavky opodál. Nadskočila jednou kovovou nohou na patník. Neřešil to a sedl si. Prsty promnul své kdovíproč unavené oči.
„Copak tě žere, Patriku?“ Tichý, melodický hlas vycházel zpoza stromu naproti přes cestu. Patrik sebou v leknutí tak trhnul, až s ním lavka z patníku zase sklouzla. Zamžoural do tmy. Muž, jemuž hlas patřil, se sebevědomě opíral o kmen vzrostlého kaštanu.
„Kristepane!“ vyjekl Patrik překvapeně.
„Ale notak, nerouhej se!“ Muž vyšel do světla lamp. Patrik vstal a přiblížil se k němu.
„Gabrieli!?“ pravil užasle.
„Patriku...“ Přešel kolem něj ke keřům a nahlédl na mrtvou dívku.
„Co tu děláš?“ Gabriel Patrikovu otázku ignoroval, sám se tázal:
„Nenapadlo, nenapadlo tě někdy... nechat je žít?“ Gestem jasně naznačil, že hovoří o blondýnce a jí podobných.
„Mnohokrát. Zejména když jsem k nim patřil, držel jsem se toho.“ Odpověď vyzněla naštvaně, jako ono nedávné “Sakra!“
„Už zase začínáš?“
„Já!?“ zamračil se. „Tak co tu k čertu děláš?!“
„Víš, myslel jsem to vážně. Stačí je jen před kousnutím omráčit a...“ odváděl Gabriel téma. Patrik tvrdě odsekl:
„Asi jsem na lekci o krmení chyběl. Ne, počkat, ona žádná nebyla!“ Gabriel sklopil pohled.
„Chci začít znovu. Bylo hloupé odejít. Každý to nepřijme hned, každý se s tím jinak vyrovnáváme... Odpustíš mi?“
„Ten odchod, nebo věčné prokletí, do kterého jsi mě uvrhl?!“ Patrik zněl chladně. Až moc na upíra, kterému se právě omlouvá vlastní stvořitel.
„Pořád mi to vyčítáš? Tak moc? Chybí mi společnost... rodina. My nejsme samotářští tvorové. Ale jestli mám opět odejít...“
„Ne!“ Tohle už tak chladné nebylo. Ano, zlobil se na Gabriela. Ale měl ho také rád. Vzniklo mezi nimi, a vzniká mezi každým stvořitelem a stvořeným, pouto v pravdě přirovnatelné k poutu mezi otcem a synem. Gabriel se s očekáváním na Patrika podíval. Ten udělal něco, co absolutně nečekal. Objal ho. Objal a přitiskl mu tvář k hrudi. Snad aby byl co nejblíže. Gabriel vypadal překvapeně. Vážně čekal cokoliv, ale tohle? Přesto ho to potěšilo. Pravou rukou objel Patrika přes záda a levou mu položil na vlasy.
„ To už by stačilo, ještě nás někdo uvidí,“ usmál se na Patrika. Odstoupili od sebe. Gabriel se od doby, kdy ho viděl naposled vůbec nezměnil. Stále si udržoval vlasy nakrátko střižené a mnohem černější než měla Aila. Vzpomínku na ni Patrik okamžitě zapudil. Oběť jako každá jiná; nebo ne? Oblečen byl ve hnědém obleku. A na prstě, ukazováčku levé ruky, měl prsten s erbem zdobeným malými rudými granáty. Prý se v jejich rodině, pravé lidské rodině, dědil strašně dlouho. Jako její poslední člen ho nejspíš bude vlastnit navěky. Erb patřil jednomu z královských předků. Na svůj původ byl Gabriel vždy patřičně hrdý.
„Co tě sem přivedlo? Po tolika letech...“ navázal Patrik konverzaci slušnější formou již potřetí vyřčené otázky. „Proč zrovna teď se ti zastesklo?“
„Abych pravdu řekl, že se měl vrátím jsem se rozhodl po tom tvém kousku v divadle.“
„Ale proč?“ Bál se, že z hlasu Gabriel pozná pravdu; jak moc bolestný čin to byl. Proč mu pořád někdo ten okamžik upomíná, když by nejraději úplně zapomněl? Jestli něco poznal, nedal to najevo.
„Chtěl jsi zabít tu dívku, aby nevyzradila tvé tajemství i přes tvůj veliký sklon k soucitu s lidmi. Před léty, a na to dám ruku do ohně, by jsi ji nechal běžet. Stal se z tebe zase o něco víc upír,“ zasmál se, aby pozvedl náladu, která citelně počala upadat. „Ale hlavně jsem ti musel něco důležitého říct. Víš...“ Gabriela přerušil náraz. Vrazila do něj jakási ženská postava. „Pardon,“ zahuhlala a šla bez vzhlédnutí dál. Patrik si jí nijak zvlášť nevšímal, ale Gabriel ji pohotově chytil za paži. „Co to sakra děláte?!“ zacukala se vzpurně. To už ji ale přitáhl k sobě a chytil pod krkem. Tím pohybem ji našteloval přímo před Patrika. Hleděli na sebe, jeden překvapeněji než druhý.
„Panebože! To, to, to je...!“ zakoktal se Patrik.
„Aila Dolainová. A už zase se rouháš!“ upozornil ho Gabriel ironicky.
„To není... možné! Je mrtvá!“ignoroval jízlivou poznámku.
I Aila už pochopila. Nemusela vidět tvář svého věznitele, aby zjistila, kým je. Upír; víc vědět nepotřebovala. A před ní, Patrik! Její skoro vrah. Zorničky se jí rozšířily, srdce rychleji roztlouklo, následkem čehož proudila krev v těle rychleji. To vše od strachu. Možná se teď kdesi v nitru probudil k plnému životu ten pocit, který ji přiměl jít tehdy do divadla a za Patrikem vůbec. Pocit, který ji i nechal lhát při výslechu, a který zapříčinil nepochopení útoku na svou osobu. Protože od upíra by to každý logicky čekal, až na Ailu. Přesto zůstával velmi hluboko, zastřen hrůzným děsem. Gabriel se usmál. Přes rukáv zřetelně cítil náhlý běh Ailiny krve.
„Je živá až moc,“ konstatoval, když se v sevření zazmítala. Brzy však zjistila, jak marně se snaží. Jen tím zesílil tlak na jejím hrdle. „Právě tohle jsem ti chtěl říct. Někdo si tady Aily všimnul, než stačila vykrvácet. Dítě štěstěny, viď?“ Naklonil Aile hlavu přes rameno, aby jejímu vystrašenému obličeji věnoval zubatý úsměv. Leknutím oněmělá dívka konečně otevřela ústa. Kupodivu však ne k výkřiku. Rozumně usoudila, že by leda přiblížila svou smrt.
„Nechte mě jít,“ chroptěla skrz sevřené hrdlo prosebným tónem. Dusila se a dosud nezahojená rána se snad začala znovu otevírat, jak bolela. Nabrala, kolik vzduchu mohla a pokračovala: „Neřekla jsem nikomu ani slovo. A já... nehodlám to měnit! Jen...“
„Ššš...“ zašeptal Gabriel a přesunul dlaň z krku na její ústa. Pevně držel. „Dokončíš to?“ Posunkem volné ruky ještě upřesnil svou otázku. Patrik ale věděl, že ne. Tehdy, v tom divadle, i tam mu dělalo potíže zabít ji. Pokud to přežila, snad se jedná i o znamení. Nemá zemřít? Nechtěl však kvůli hloupému soucitu či snad již nezadržitelně sílící lásce (?), opět ztratit znovunalezeného přítele. Nemohl říct pravdu.
„Už jsem dnes jedl; dostatečně.“ pověděl tedy. Gabriel v hloubi duše tušil, co se s Patrikem děje. Nevěděl jen, jak dalece ho ten zhoubný cit zasáhl. Pokud ovšem budete semeno zalévat, vyroste i z toho nejmenšího košatý strom. Musí proud vody zastavit.
„Fajn,“ povytáhl obočí. „Já oproti tomu nepil dobré tři dny.“ Hrubě Aile zvrátil hlavu. Až teď vykřikla. Jen krátce, než ji Gabrielova ruka opět umlčela. Chystajíc se zabořit zoby do jejího krku přesně z druhé strany, než to udělal Patrik, po druhém upírovi nenápadně pokukoval a svůj čin zdržoval. Reakce přišla dle očekávání. Jeho mysl zmítaná rozpaky vše promítla i do ztuhlosti a takřka nepostřehnutelného třasu těla. Přemýšlel... Kdyby tu nestál, neviděl to; ale dívat se jak umírá? Pravděpodobně půjde ještě o mnohem horší zážitek, než když ji měl vysát sám. Ale jak Ailu zachránit? Jaká lež by mohla...
Zatnula zuby se zděšeným výrazem ve tváři. Zemře, to je jasné; tak to zvládne alespoň důstojně, bez křiku. Ucítila nepříjemné škrábnutí, předzvěst nevyhnutelného – Gabriel se ocitnul příliš blízko.
„Ne!“ vykřikl Patrik náhle. V zápětí v duchu uspořádával další slova. Proč ne?Gabriel se zeptá, co má odpovědět?
„Jak to myslíš, ne!?“ zamračil se opět vzpřímený Gabriel. Ailu si zase přechytil pod krk.
„Já, musím ji zabít sám. Ale ne tady, trochu si s ní nejdřív pohraju!“ pokusil se Patrik zlověstně usmát.
„Před chvílí jsi nechtěl,“ připomínal mu stvořitel podezíravě.
„Nikdy ještě nepřehodnotils svůj závěr? Tak mi ji dej(!).“
„Dobře,“ odpověděl po chvíli přemýšlení. „Tuším, že dělám chybu, ale nebudu tě sledovat ani kontrolovat. Patriku, nezklam mou důvěru!“ Gabriel se na něj vážně zahleděl. Poté odtáhl Aile ruku z hrdla. Oddechla si. Hluboký nádech, ještě jeden... svíral ji příliš silně. Sáhla si na staré zranění a setřela zněj nepatrnou kapku krve. Rána musela někde naprasknout. Jak jinak, při takovém náporu. Zcela nečekaně Ailu jakási rána do zad poslala kupředu. Tvrdě dopadla na Patrika. Zdál se k tomu chladně lhostejný. Hrubě ji uchopil za ramena a prudce otočil čelem od sebe.
„Před svítáním se sejdeme tady,“ oznámil ještě Gabriel.
„Samozřejmě. Tak dělej!“ Druhá věta již patřila Aile. „Jdeme k tobě domů. Bude zábava!“ oznámil tónem prostým jakýchkoliv emocí. Třeba se Gabriel mýlil. Ano, už to tak vypadá. S dobrým pocitem je sledoval, jak mizí za zatáčkou. Poté se vydal opačným směrem. Krev náhle objevivší se mladé dvojice dívek slibovala uhasit jeho hlad, žízeň, či co vlastně cítil.

Dveře zaklaply. Patrik se svou zajatkyní zamířil k pohovce v obývacím pokoji. Usadil ji do rohu a sám dosedl téměř až do toho druhého. Odhadoval přiměřenou vzdálenost, jež by se Aile jevila bezpečně. Tato vypadala celkem vhodně. Aila zatím myslela na všechno, co si lze pod Patrikovými slovy “bude zábava“ představit. Znásilní ji a pak zabije? Nebo ji nechá umírat pomalou bolestivou smrtí, aby mohl s krví vychutnat i její smrtelné křeče a steny? Co je pro něj probůh zábava?! Mlčky hleděla na vlastní na klíně složené ruce. Teď by se asi patřilo něco říct, zvažoval Patrik.
„Nic se ti nestane,“ špitl nakonec pouze. Z neznámých příčin však tato nevinná věta vzdmula v Aile obrovskou vlnu hysterie.
„Co sakra chceš?! Je to nějaká pitomá hra, nebo co?! Já na tohle nemám nervy ani náladu! Mohl bys mě sakra zabít alespoň rychle!?“ křičela.
„Mohl, ale nechci. Nezemřeš...“
„Jdi do háje! Asi se teď hodně bavíš, ale já už prostě...!“ Pochopil, že ji jen tak neuklidní. Vypadala, že vůbec jeho slova nevnímá. Trochu se tedy přiblížil, naklonil a pevně ji chytil za ramena. Možná až moc pevně. Zmítala se řvouce:
„Ne! Skonči to už, ty bastarde! Ty...“ Snažil se udržet její tělo v klidu, neúspěšně. „Ty krvelačná zrůdo!“ vykřikla náhle snad ještě energičtěji, než cokoliv předtím. Patrika ta dvě slova zasáhla kdesi u srdce. Tak tohle si o něm nyní myslí? Ano, mnohokrát tak sám sebe nazýval, ale ona? Ta, kvůli které riskuje vše, co má? Může přijít o navrátivšího se Gabriela a o život v jediný den, když ji nechá žít. Všanc dává i utajení upíří existence. Povolil sevření jejích ramen. Ruce na nich teď pouze bezvládně spočívaly. Aila sebou paradoxně přestala škubat. Jako by vytušila, nakolik ta slova Patrika zraňují. Opět se jala se sklopenou hlavou mlčet. Po krátké, avšak zdánlivě nekonečné chvíli opustila jedna dlaň její rameno. Patrik se opatrně dotkl Ailina skloněného obličeje a nadzdvihnul ho. Tentokráte úmyslně jí pohlédl zpříma do očí.
„Teď poslouchej,“ pronesl vážným hlasem. „Za chvíli odejdu a ty zůstaneš v pořádku tady. Neublížím ti.“ Jako tehdy hleděla do očí nepatřících žádné zrůdě. Ten poutavý pohled zahnal rázem všechen chmur. Odporně negativní city po sobě zanechaly místo, které však muselo být zaplněno. I k tomu Patrikovy oči dopomohly. Dnes v nich totiž viděla ještě něco jiného, nového. Sílilo to snad každým okamžikem a připodobnit by ono “něco“ možná mohla... lásce? „Věříš mi, Ailo?“ ujišťoval se Patrik. Vypadala již o poznání klidněji. Věnovala mu takový zvláštní pohled, dost dobře ho nepochopil. Přemýšlela, zda si tu věc v jeho očích vyložila správně. Nejspíš ne; a přesto... Zvedla k němu ruce a přiblížila se. Dlouhému polibku končícímu obětím nebránil. V šoku z toho činu ho však ani neopětoval. V onom objetí chvíli setrvali. Patrik zvažoval možná vysvětlení Ailina náhle tak změněného chování. Věděl docela jistě, co cítí on k ní, nyní tomu dočista propadl. Bude to nenaplněná láska číslo dvě, posmutněl. Ale co ona cítí k němu? Šlo jen o ukvapený projev vděčnosti, nebo z nevysvětlitelné příčiny ty city opětuje? Ne, po jejích slovech nemůže... Lidé v šoku se chovají rozličně. Navíc, kdyby ho snad také milovala, bylo by o tolik těžší odejít. Jemně ji od sebe odstrčil a vstal.
„Musím už jít. Pamatuj, jsi mrtvá.“ Jako by mu při tom slově zatrnulo. „Takže mě za žádnou cenu nehledej, i když vím, že to nehrozí. V noci se vyhýbej osamoceným místům.“ Přešel ke dveřím. Aila náhle, nechtíc ho pustit, vyskočila z pohovky hbitě jako luční kobylka. Stihla Patrika dohnat. Toužila uchopit jeho ruku a říct pravdu o svých citech. Vyhnul se jí až se strachem. „Sbohem,“ pronesl záměrně ničím nepodbarveným tónem hlasu. Aniž by byť letmým pohledem zavadil o její tvář, odešel. Dveře zůstaly otevřené. Aila dlouho hleděla do černé chodby zející tam snad na posměch hloupé lidské naději. Setrvala by tam snad do rána, kdyby průvan nezabouchl. Rána rozlehnuvší se po ztichlém bytě zněla až hrůzostrašně. Nechápala... Sebe, jeho, ty pocity, zkrátka nic. Jak se mohla za..., ano, je to venku, zamilovat do upíra? A mohl se on zamilovat do člověka? Jak dalece rčení o očích – oknech do duše, platí a jak dobře v té duši dovede číst? Snad si to jen myslela, v hloubi duše přála, aby ji miloval. Je přeci hloupost, aby dravec našel takovéto zalíbení v kořisti. Koneckonců odešel s tolik chladným rozloučením, takže ji dozajista nemá ani rád. Probírajíc podobné úvahy dlouho do noci usnula na tomtéž místě, kde se... ne, kde ho políbila.

Předešlý: http://liter.cz/Povidky/183180-view.aspx

Pokračování: http://liter.cz/Povidky/183627-view.aspx