Jako kočka a myš - 5/5 Smrt - 1/2

Smrt

Aby se střet rozhodnul, musí napomoci někdo další. Kočka totiž vskutku neví; má uposlechnout svůj instinkt a myš skolit, nebo má podlehnout vtíravému hlásku, který radí přátelství? Je moudré přátelit se s myší? Myš je také na vážkách. Utéct či počkat na reakci kočky? Jenže jaká bude? Je moudré věřit tomu dravci? Událostmi tedy musí zamíchat druhá myš a druhá kočka. Ale není vlastně již některé ze zvířat mrtvé?

Patrik, sotvaže se ocitl na ulici, zaváhal. Co když se to Gabriel dozví? A co když má pravdu? Aila nebude mlčet, vše prozradí a někdo jí jistojistě uvěří. Třeba jsou vážně všichni lidé stejní, každá láska odsouzena ke krachu na zradě. Když ji teď zabije, bude trpět, hodně. Ale všechna bolest jednou odezní a pochyby o Ailině důvěryhodnosti pozbudou důležitosti. Pokud ji však nechá zradit, přinese to mnohem horší následky. Otočil se čelem ke vchodu. Určitě nespí, ale ani ho už nečeká. Pokud teď vejde, Aila zemře. Vejde? Možná ano...

Obloha pomalu bledla. Tuto změnu nemělo na svědomí z nějakého důvodu zesílené městské osvětlení, nýbrž blížící se úsvit. Kdyby v těchto brzkých hodinách pocítil některý člověk touho procházet se parkem, a kdyby pro její naplnění zvolil tu odlehlejší část, možná by narazil na jednu z mnoha sobě podobných laviček zde rozmístěných. Tato lavička však nezela prázdnotou jako ostatní. Seděla na ní skloněná mužská postava s obličejem obemknutým dlaněmi. Snad si zoufal, snad přemýšlel. Každopádně ho zjevně něco trápilo. A přece byl někým spatřen, ovšem ne člověkem. Druhý, podstatou jemu velmi podobný muž, se tiše přikradl a již přes minutu Patrika pozoroval. Ten o tom věděl; tohle “okukování“ mu začínalo cuchat beztoho dost podrážděné nervy.
„Co dobrého sis dal, Gabrieli?“ prohodil, aniž by měl jakýkoliv zájem slyšet odpověď. Zvednul hlavu, aby na svého pozorovatele viděl.
„Tohle místo má své kouzlo,“ prohodil Gabriel zdánlivě nesouvisle. „Dalo by se říct, že mi tu do úst létají pečení holubi; tedy spíše holubice, holubičky...“ usmál se. „ Dvě dorazily sotva jsi odešel. Bruneta a černovláska. To mi připomíná, jak dopadls ty?“ Zaměřil na Patrika zkoumavý pohled pátrající po případné lži.
„Je mrtvá, definitivně. Tělo jsem pečlivě ukryl, nikdo ho nenajde. Bude jen další zmizelou osobou, kterou nikdy nenaleznou...“ Gabriela odpověď uspokojila, věřil jí.
„Správně. Muselo to tak být, pro bezpečí druhu,“ pokusil se snad o ospravedlňující větu, uzřevší Patrikův pochmuřilý výraz. Pak změnil téma: „Navrhnul bych vyměnit si adresy a zůstat v kontaktu; ale z toho, co jsem vypozoroval, soudím, že tvou bych zřejmě nedostal. Navrhnu tedy příhodnější variantu. Vlastním velký dům a jeho dveře jsou ti dokořán. Zkusíme ještě jednou žít společně?“
Patrika ta nabídka těšila. S radostí ji přijal. Jistou dobu dokonce dokázal byť jen chvíli vůbec nemyslet na Ailu. V okamžiku, kdy překročil práh Gabrielova domu, jakoby se vrátil čas. Dostalo se mu totiž péče upíra toužícího ten čas vrátit. Gabriel chtěl napravit své chyby. Vysvětloval Patrikovi vše a učil ho, co předtím zanedbal. Jak pít, aniž by zabil, není-li vyhnití, kam tělo nejlépe odklidit, co vše o upírech ještě nezjistil... Takhle měl činit od začátku a ne odejít, utéct, po projevení Patrikovy přežívající lidské stránky. Gabriel si hodně vyčítal poslední větu, kterou ho odbyl: „Myslel jsem, že samota je hrozná; poslouchat tě je horší!“ Naštěstí může nyní vše dát do pořádku. Vypadal šťastně. Stejně tak Patrika tohle počínání těšilo. Zjistil, že Gabriel není zase tolik špatný, jak si často myslíval, a život upíra až takové utrpení. Nebýt vzpomínek na Ailu, štěstí dosáhlo vrcholu.
Jednoho večera se však Gabriel s něčím svěřil. Již pár dní si prý venku všímá neznámého pronásledovatele. Člověk, pravděpodobně muž. Pokoušel se ho prý zabít, ale cizinec je chytrý a kluzký jako had, vždy uprchl. Nesvěřil se ovšem jen tak pro odlehčení mysli. Pálilo ho jisté bolestné podezření.
„Určitě jsi u ní... nenechal nějaké stopy?“ dotíral.
„Ne, vážně,“ Gabriel se zhluboka nadechl a vyslovil odpornou větu, která jediná mohla vše vysvětlovat:
„Zabils ji? Patriku, skutečně jsi zabil Ailu Dolainovou?!“ Hluboce mu hleděl do očí. Patrik mlčel. Dal mu asi pět minut na odpověď, ale nic. „Takže žije,“ prohodil zhrzeně. „Už zase jsi udělal téměř stejnou chybu. A lhal jsi mi, zradil jsi mě!“
„Ale, Gabrieli, já...“
„Žije?!“ obořil se hlasitějším naštvaným hlasem. Patrik sklopil oči.
„Ano.“ Nastalo ticho; takové to dlouhé, nepříjemné ticho. „Odpusť, já... nemohl jsem. Je mi to líto... prostě nemohl.“ prolomil je Patrik podřízeným tónem.
„Cos od toho čekal?“ Nemohl odpovědět. Věřil jí, že bude mlčet. Zradila ho a on tak zradil Gabriela. „Mně je to líto... Možná bys měl,“ nadechl se „odejít. Pokud si nemůžeme věřit... Nevím, ještě to promyslím.“ Vypadal, že mluví spíše sám k sobě; zamyšlen se sklopenou hlavou. Pak ji ovšem nečekaně vzpřímil a s kamennou tváří pravil: „Ale jedno vím jistě – půjdu a zabiju ji. Jestli mi hodláš bránit, tak...“
„Ne, to ne. Udělej, co musíš. Byla chyba věřit jí.“ Jsou lidé vážně tolik odpudivě stejní? Tak... pohrdaví vlastním slovem, vlastními city? přemítala Patrikova mysl. Gabriel chtěl zrovna cos říct, když se rozlétly vchodové dveře. Oba během rozhovoru přešli do chodby, tedy stáli před nimi. Vstoupil neznámý muž. Věkem se mohl nedávno přehoupnout přes čtyřicítku. Světlehnědé vlasy si udržoval sestříhané na ježka, jeho oblečení vypadalo delší dobu neprané. V levé ruce svíral cosi za záda a v pravé dřevěný... kůl?! V obličeji polovražedný, pološílený výraz; navíc snad poznamenaný nějakým utrpením. Oba upíři se při pohledu na něj zarazili. Smát se či plakat lítostí? Toť otázka.
„Ty!“ kývl hlavou k Patrikovi. „Odstup od něj!“ Navzdory vzhledu zněl hlas neoblomně. Věděl-li, před kým stojí, tak navíc dost troufale. Sebejistota, hezké.
„Udělej, co říká,“ pravil Gabriel vzdorujíc cukání koutků. Patrik se tedy o něco oddálil.
„Zabiju tě!“ křikl muž k blíže stojícímu upírovi.
„Tímhle?“ Gabriel už to nevydržel, od srdce se zasmál. Než by se k němu kůl dostal, samozvaného lovce upírů by skolil. „Poslyš, človíčku, dám ti šanci. Teď řekněme zmiz a vyřiď Aile, že už se na ni těším. Půjdeš však hned po ní.“
„Ne, tímhle ne,“ ignoroval Gabriela. Ruku s kolíkem svěsil volně podél těla a vytáhl věc zpoza zad. Revolver – starý, ale jistě provozuschopný. „Kůl mám jen pro jistotu, kdybych se mýlil, ale mám za to, že cokoliv – třeba i pěkňoučká kulka –, co skončí v upírově srdci ho... jak bych to jen řekl? Mrtví už jste, takže snad – eliminuje?“ Teď se zasmál muž. Nemluvil vůbec z cesty, Gabriel však strach, jenž ho náhle prostoupil, nedal znát. Nebál se člověka, nýbrž jeho perfektně zacílené zbraně. Posunkem Patrikovi naznačil, ať se nepokouší jakkoliv zasahovat. „A té vaší Aile věru nic nevyřídím. Vůbec ji neznám. Ovšem jistě vzpomeneš na jistou půvabnou bělovlasou Dolores. Před pěti lety, ve vesnici Nasavrky.“ Usilovně bádal v paměti, o kom asi neznámý mluví. Cožpak si může pamatovat všechny své oběti? Jen matně se mu vybavovala jakýsi skutečně bělovlasá žena, která z omráčení procitla až nemožně brzy a musela tedy zemřít. Je to ona?„Nevíš?! Byla to má manželka. Zabils ji, ty stvůro! Celých těch pět let jsem tě hledal...“ Muž se celý mírně třásl smutkem a hlavně vztekem. Ruka se zbraní však zůstávala klidná; jakoby ani nebyla jeho.

Předešlý: http://liter.cz/Povidky/183329-view.aspx

Pokračování: http://liter.cz/Povidky/183628-view.aspx