Jako kočka a myš - 5/5 Smrt - 2/2

„Já se ti omlouvám. Nehledej v tom nic osobního. Ale přemýšlej! Poprvé mineš a na další výstřel ti již šanci nedám. Raději se otoč a vypadni. Máš šanci, poslední,“ snažil se ho Gabriel přesvědčit. Jediná nestřežená chvíle by stačila k jeho zneškodnění.
„Tak tohle ne, bastarde!“ zařval již rozechvělým hlasem. Souběžně s tím vyšla rána. Gabriel si bezděky sáhnul k srdci. Na znovu zdvižených prstech spatřil sytě rudou krev; svou krev! Stačil sotva stočit obličej s vyděšeným výrazem k Patrikovi. Pak začal bezvládně padat k zemi. Muž spokojeně spustil ruku se zbraní podél těla. Nic nedělal, když druhý, rovněž vyděšený upír bez rozmyslu k umírajícímu rychle přiskočil. Zachytil ho tak akorát, aby o podlahu neprásknul hlavou a opatrně jej položil. Zkroušeně k němu přiklekl.
„Bože,“ zašeptal Patrik zoufale. „Určitě minul! Musel...“ Gabriel se pokusil pousmát.
„Je lepší střelec než řečník,“ dral ze sebe tiše s námahou. „A už zase se rouháš,“ pokusil se vše odlehčit. Cítil, jak mu tělo odumírá. Nejprve přišel o prsty na nohou, nohy celé, postupovalo to poměrně rychle. Až příliš. „Po-slyš, Patriku,“
„Jo? Co je?!“ Naklonil se blíž, aby Gabriel mohl mluvit tišeji a nenamáhal se tolik.
„Omlouvám se, on-a, Aila, neřekla t-to. Tak pro-pro...“
„Samozřejmě!“ Jak může plýtvat síly na takovou prkotinu?! Zlobil se Patrik naoko. Zároveň ho to však potěšilo.
„A tehdy, neměl jsem tě nechat a... a ode-jít.“
„Nebudeš se mi teď snad omlouvat! Šetři síly.“
„Ne teď? A kdy jindy?“ Gabriel se chtěl zasmát. Místo smíchu se však zakuckal vlastní krví, která mu stoupala kdovíodkud do krku. „Sun-dej mi prsten...“ dodal po chvilce oddechu. „A, a nasaď ho, si ho ty!“ Co? vykřikl Patrik v duchu. Tohle by ho ani ve snu nenapadlo. „Nepletu-li s-e, jsi jed-iným pokr-ačovatelem mého rodu,“ usmál se co to šlo. Patrik ovšem namísto sundání prstenu umírajícího raději uchopil za ruku. Moc dobře totiž věděl o Gabrielově hrůze ze smrti. Ač si nikdy nepřipouštěl, že činí cokoliv zlého, měl paradoxně strach z jakési posmrtné obdoby pekla. Škoda jen, že Patrikovo gesto již nemohl rozpoznat, neboť mu ruka již přestala sloužit. Zrovna v tu chvíli Gabriel pochopil, že je definitivně konec. Sotva ještě otevřel rty na tiché: „Sbohem.“ Pak za svůj život už podruhé zemřel. Stovky let zdržovaný rozklad nyní vše rychle dohnal. Tělo každého upíra se po své druhé smrti promění tak, jak by ho normálně změnil přirozený běh času. Jako upír tomuto běhu svým způsobem vzdorujete, když zemřete, již upírem nejste. Z Gabriela zůstaly na podlaze ležet pouze křehké kosti obalené v téměř novém oblečení. Mezi prstními kůstkami uvízlými v Patrikově ruce se zaleskl prsten. Krom něj vše z dlaně nechal padnout před zploštělý rukáv košile. Poslední přání Gabrielovi splní; hrdě a rád.
„Sbohem,“ zašeptal, než se od chatrné kostry napřímil. Jediné na co nyní myslel, bylo poslat neznámého vraha na věčnost. Otočil se; stáli teď k sobě čelem. Patrik rozhodně nechtěl dát smutku volný průběh, ne v téhle situaci, dvě uniknuvší slzy přesto jeho přání nerespektovaly.
„Vás nezastřelím, není důvod,“ promluvil okamžitě klidným hlasem muž. „Ale radu vám dám. Není člověk jako člověk. Pravá láska je dar, který se nezahazuje. Dostal jste dar? Ta žena na vás jistě čeká.“ Ano, cizinec před vpádem nejprve dlouho poslouchal za dveřmi. Dvě a dvě jsou vždycky čtyři, to věděl. Patrik naň nechápavě hleděl. Smutek z jeho srdce pozvolna vytlačoval zlobu. Mluví ten člověk o Aile? Byla nyní vlastně jedinou bytostí, která věděla, že Patrik vůbec existuje. Jedinou, která mohla jeho zoufalství zmínit, když ne odstranit. Nechá muže žít, prozatím. Řekněme za to připomenutí lásky. Snad až příliš důvěřivě mu nastavil záda, jak ho obešel. „Miluji tě, Dolores!“ zaslechl za sebou téměř zavzlykání. Pak padl druhý výstřel. Patrik se nejprve příšerně vyděsil a zastavil Ale ne, žádná bolest v zádech. Ohlédl se tedy přes rameno. Ten člověk ležel na zemi v tvořícím se tratolišti červené krve u Gabrielových nohou- tedy u toho, co z nich zbylo. V ruce ještě stále svíral pistoli, ukazováček na kohoutku. Zastřelil se, odešel za svou Dolores.

Aila už zase žila poměrně normálním životem. Jako každá žena se svědomitě vyhýbala tmavým a osamoceným místům a to zejména v noci. Včera si dokonce konečně našla vyhovující práci. Všechny vzpomínky na Patrika, zlé i dobré, odsunula k nenaplnitelným snům a touhám. Vlastně si ani tak docela nebyla jistá, nešlo-li skutečně jen o sen. Láska k vrahovy, upíři... Ale spíše zažila opravdu netradiční dobrodružství, na něž je radno nejlépe zapomenout. Kdyby to však šlo, zapomenout na NĚJ. Přesto ho alespoň ukryla v tom pomyslném sno-touhovém šuplíčku, aby se věčně netrápila.
Venku již dávno kralovala tma, když konečně ulehla. Po úspěšném přežití prvního pracovního dne přišla měkká postel víc než vhod. Usínala v náručí čerstvého vánku, jenž sem proudil na škvíru pootevřeným oknem. Téměř spala, když ji vytrhlo protivné zaskřípění. Přesně tento zvuk jí trhá uši, když chce vyvětrat pořádně... Kristepane, okno! Okamžitě se posadila. Marně hleděla do tmy v rohu místnosti vedle jasně dokořán otevřené okenice. Neviděla nic. Ale ten odporný pocit... Někdo tam určitě je! Aniž by spustila oči z daného místa, vylezla z postele a pomalu se přesunula k vypínači. Nejblíže ležel ten od lampy. V duchu doufala, že je pouze paranoidní. Cvak. Lampa plně ozářila Ailu i své okolí. To stačilo, aby temnota v rohu zšedivěla. Vykřikla; krátce a pištivě. Ani ne tak zděšením, jako překvapením – pořádným. Její nenaplnitelný sen, touha, stál tam, kde spíš čekala i samotného Satana, než jeho.
„Patriku?“ pronesla udiveně. Nato si okamžitě ze židle podala narůžovělý, až bílý, župan. Skryla pod ním ramínkovou noční košili z hedvábí. Měla světle modrou barvu a končila kousek nad koleny. Trošku se ve světle leskla. Zjevně ji však Aila nepovažovala za vhodné oblečení pro tento okamžik. Patrik se nad tím pousmál. Úsměv plný znemožňovaly vzpomínky na Gabriela.
„Ahoj Ailo,“odpověděl jí na zřejmě formu pozdravu.
„A, é, c-co tu děláš?“ Trochu se zakoktala. Opatrnost jí našeptávala, že přišel opravdu splnit přání toho druhého upíra. Nebo hůř, přišli... Říkal přeci, že už se neuvidí!
„Nevím, jak bych to řekl,“ sklopil zahanbeně oči.
„A co ten druhý, co mě chtěl zabít; jatu taky?“ Při těch slovech se nervózně ohlédla.
„On... ne. Je, zabili ho.“ Posmutněl v obličeji. Věřila mu.
„To je mi líto,“ zkusila rozpačitě. Asi si byli blízcí. „Chceš, nechceš se posadit?“ vyzvala pak Patrika. Sama usedla na kraj postele a naznačila, že může přisednout. Pozvolným tempem se k ní připojil.
„Jmenoval se Gabriel.“ Ani nevěděl, proč to říká.
„Em... Co se stalo?“ pohlédla na něj soucitně. Seděli beze strachu vedle sebe, tentokrát si nedržel odstup.
„Nějaký muž, zabil jeho a pak i sebe.“ Opět mu uklouzla slza. Vybavil si totiž nechtěně konkrétní výjevy. Gabriela, jak se mu doslova před očima mění ve zpráchnivělé kosti, spokojený výraz vraha... Teď udělám buď úplnou blbost, nebo ho přivedu na jiné myšlenky – popřípadě obojí, blesklo Aile hlavou. Toužila totiž Patrika opět políbit a snad tím i zahnat jeho smutek. Záměr své společnice však nyní pochopil předem. Jakmile se jejich rty střetly, udělal pomalu další krok do neznáma. Dočká se hluboké propasti či rozkvetlé louky? Doufal v to druhé, bál se toho prvního. Přiblížil se co to jen šlo a odpojil své rty. Přesunul je níž, k hrdlu. Nyní poprvé aniž by jí chtěl ublížit. Prve se trochu zachvěla strachy, což lze pochopit, ale v ničem nebránila. Zjistila, že ji netouží zranit. Po chvíli ji líbal opět na ústa. Jeho ruce zatím opatrně rozvazovaly župan, aby ho pak s jemností stáhly z ramen. Jako v souznění myslí se ve stejnou chvíli oba sesuli na postel do lehu. Aila se brzy přidala k Patrikovu počínání a... Ale to už je, milí čtenáři, úplně jiný příběh :,)

*************************************************
*****************************THE*******************
*****************************************************
*****************************END***********************
***