Spoluletkyně

Létává se mnou. Nikdy nejsem překvapen, že to také umí. Vznesu se nejdříve sám. Jde to velmi snadno. Stačí, abych jen pomyslel a nohy se mi odpoutají od země. Jen tak chvíli stojím v prostoru a zkouším si pomalu stoupat nahoru, pak zastavit, po chvíli zase klesat, o pár metrů nahoru, o pár metrů dolů. Pozoruji při tom dění pod sebou. Když jsem si jist, že mám vše pod kontrolou, vznesu se výš, chvíli si jen tak létám ulicemi, vznáším se nad naším domem, vylétnu do polí a znovu se vracím nad město.

Ostatní to neumí, jen já a ona. Přilétává vždy z pravé strany. Proč, to opravdu nevím. Nikdy jsme se nepozdravili, nechytili za ruce, nepolíbili se, jen letí vedle mě. Dokonce jsme spolu nikdy ani nemluvili. Někdy se mi ztratí, to pak létám rychleji a všude ji hledám. Už mnohokrát jsem měl strach, že ji nenajdu. Jsem z toho nešťastný. Otáčím se v prostoru, podnikám různé nálety, padám střemhlav z oblohy a vyberu to až těsně nad zemí.

Rozletím to vždy na plné pecky. Cítím své tělo jako celek. Jsem lesklý, pevný, pružný a hezký. Mám v sobě obrovskou sílu. Připadám si jako létající delfín, přestože jsem v lidském těle. Hraje mi každičký sval, dokážu ovládat každou šlachu, vnímat jakýkoliv nerv a svou vůlí řídím napnuté tělo, které se lehounce prohnuté v kříži řítí neuvěřitelnou rychlostí krajinou. Míjím stromy, střechy domů a v posledním zlomku vteřiny se vždy s přesvědčivou jistotou dokážu vyhnout všem překážkám.

Pak se náhle znovu objeví po mém pravém boku.

Ona nemá žádný konkrétní obličej, postavu, neznám její hlas, nedokážu popsat barvu očí, neznám její vůni, nevím ani, jak má dlouhé vlasy. Vím jen, že umí moc krásně létat a že přilétává vždy zprava.