Rudé pero

Oba rodiče Melánie Rottové nedávno utonuli při návratu z obchodní cesty. Mladičká, teprve sedmnáctiletá Melánie se proto musela vrátit domů ze školy pro mladé šlechtičny, kde se už několik let vzdělávala. Byla nucena vyrovnat se nejen s velkým žalem ze ztráty matky i otce, ale i se steskem po přítelkyních a zároveň stála před úkolem ujmout se správy svého panství. Skládalo se jen ze tří vesnic, několika přilehlých pozemků a většího kusu lesa, ale přesto dívka pokládala za nutné projet ho osobně celé.
Na cestu vyrazila jen se skrovným doprovodem, který odpovídal jejímu majetku i postavení. Doprovázeli ji pouze dva postarší rytíři a služebná. Dokonce ani kočár neměla. Cestovala na malém, ale rychlonohém grošáku, kterému říkala Štístko, protože ji ještě nikdy neshodil. Sama Melánie byla dobrou jezdkyní, i když v ženském sedle se cítila dost nesvá.
Štístko neklidně zafrkal. Dívka se vytrhla ze smutných vzpomínek a položila mu ruku na krk v uklidňujícím gestu. Na prstě se jí ve zbloudilém slunečním paprsku zaleskl zlatý prstýnek s modrým safírem, poslední dárek od maminky.
Nyní projížděli částí lesa, která jí, když ještě byla malá a jezdívala tudy s otcem, vždycky tak trochu naháněla hrůzu. Pověrčiví vesničané si vyprávěli, že se tu v ranní mlze nebo za měsíčního svitu prochází duch dřívějšího majitele panství. Starý šlechtic tady kdysi chtěl vybudovat klášter, ale při jedné obhlídce místa byl zákeřně přepaden a zavražděn lupiči. Pokaždé, když zaslechla útržek toho smutného příběhu, představovala si průhledný bledý přízrak proplouvající mezi stromy, jak se snaží vyměřit pozemek budoucí stavby, či jak mává obrovským mečem ve snaze zachránit si život. Nahánělo jí to strach. A zároveň ubohého muže z celého svého čistého srdce litovala.
Z úvah Melánii vytrhl hrubý hlas: „Stát!“
Když se podívala na cestu, spatřila dva muže a podle dusotu kopyt poznala, že další jsou na koních i za ní. Jeden z mužů, stojících jejímu malému průvodu v cestě, postoupil vpřed: „Peníze nebo život!“
Na její námitky, že u sebe žádné peníze nemá, se jen tvrdě zasmál: „Takže život!“ Lapka postoupil o další krok, ale Melániin kůň už to nevydržel. Ten ošklivý člověk mávající mečem, který na něj byl moc dlouhý, se Štístkovi pranic nelíbil. A tak tryskem vyrazil vpřed. Proběhl mezerou mezi lupiči a uháněl lesem dál, co mu síly stačily.
I když se vyděšené dívce nedařilo koníkovi vnutit svoji vůli, dokázala rozpoznat, že jedou po jakési zarostlé neudržované cestě. Grošákovy skoky se na pěšině podivně rozléhaly. Melánie ale slyšela i něco jiného. Riskla letmý pohled vzad a spatřila za sebou dva lupiče na koních. Štístko uháněl, ale pronásledovatelům se vzdalovali jen pomalu.
Jak byly prve stromy vysoké a les hustý, tak byly nyní borovice a smrky čím dál řidší a řidší, až najednou skončily úplně. Uprchlíci vyjeli na obrovskou louku. Uprostřed ní viděla Melánie malý polorozpadlý klášter. Štístko se však hnal dál, jakoby kamenné zdi ani neviděl. Dívka se jej zoufale - a marně - snažila strhnout stranou od rychle se přibližující budovy. Pak najednou grošák klopýtl o jakýsi výmol a shodil nebohou šlechtičnu na zem. Sám však hned letěl dál.
Melánii, když dopadla na zem, ošklivě křuplo v kotníku. Bolest byla ostrá, až se jí na chvilku zatmělo před očima. Ale rychle se vzpamatovala, honem se zvedla a běžela tak rychle, jak jí to jen zranění a dlouhá sukně dovolovaly, do kláštera. Zamířila přímo ke kostelu. Pootevřela těžká dubová vrata a vběhla dovnitř. Ještě než za sebou s námahou zase dveře přirazila, zahlédla v klášterní bráně oba pronásledovatele. Byli vysocí, ramenatí, zarostlí a naháněli hrůzu.
Kostel byl uvnitř kupodivu docela zachovaný. Dívčiny kroky a přerývaný dech se pod zdobenou klenbou podivně rozléhaly. Ona to však nevnímala. Rozhlížela se po nějakém úkrytu, ale stále žádný vhodný neviděla. Když dorazila k oltáři, překvapením zůstala stát. Ozdobně vyřezávané a snad kdysi zlacené dřevo rámovalo překrásný obraz Panny Marie. Pak Melánie zahlédla vpravo u zdi úzkou mezeru. Přesně tak širokou, aby se jí bokem protáhla. Hned do ní také vklouzla. Nyní byla v malém prostoru přímo za oltářem. V obloukovité stěně kostela byl zasazen kamenný náhrobek. Vytesaný rytíř měl na sobě kompletní brnění, opíral se o mohutný obouruční meč a na přilbě mu vlála tři pštrosí pera.
Melánie se mu v zoufalství skrčila u nohou. Kostelní dveře se s třeskotem rozlétly a oba hrdlořezové vešli do kostela. Začala se bezhlesně modlit, aby ji nenašli. „Kéž bys mě mohl zachránit,“ šeptala s pláčem kamennému rytíři. Lapkové postupovali chrámovou lodí. Dívka se ještě víc přitiskla k náhrobku. Na chvilku se jí dokonce zazdálo, že pod studeným brněním zaslechla tlukot srdce. Za oltářem se ozvaly těžké kroky, nějaké zarachocení a hrubá nadávka. Vyděšeně pohlédla malou skulinou ve dřevě ven. Srdce se jí zastavilo. Lupiči byli tak hrozně blízko. Teď už jí mohl zachránit snad jen zázrak. S pevnou vírou v něj se začala modlit.
Jeden z loupežníků ukázal k úzké uličce. Jeho druh se ušklíbl a společně zamířili k jedinému úkrytu, kde se mohla jejich kořist skrývat ...
Vtom jim cestu zastoupil rytíř ve zdobené zbroji, se třemi rudými pštrosími pery na přilbě.
„Dál ani krok!“ rozlehl se dunivě jeho hluboký hlas.
Muži sebou překvapeně trhli. Ale ani zázračné objevení podivného válečníka je neodradilo od jejich záměru. S napřaženými meči vykročili vpřed.
Třesk zbraní už Melánie nezaslechla. Obklopila ji milosrdná tma mdloby.
Když se po nějaké době opět probrala, byli zloději, rytíř, kostel i ostatní budovy pryč. Přesto však ležela na stejné louce, kde se předtím všechno nacházelo. Koutkem oka dokonce zahlédla i onen náhrobek, ke kterému se tiskla za oltářem. Posadila se a zmateně se kolem sebe rozhlížela. V hlavě se jí honily otázky: „Kam? - Kde? - Jak?“ Vzpomínka na oba pronásledovatele ji přiměla rychle vyskočit. Ostrá bolest v kotníku ji však hned plně vrátila do reality. Zapotácela se a před pádem ji zachránila jen zeď za jejími zády. Melánie si uvědomila, že se opírá o malou kamennou zvoničku, kterou tu nechal vystavět jeden z jejích předků nad hrobkou kdysi dávno zavražděného původního majitele panství.
Přes louku k ní běželi lidé z vesnice a za chvilku už ji obklopil hlouček jejích poddaných. Jeden přes druhého volali, jaký o ni měli strach a že našli jejího koně a že ...
„Moji lidé? Jsou v pořádku?“
„Jistě má paní,“ ujal se slova rychtář, „jsou ve vesnici. Jen jeden rytíř je lehce zraněný. Ale váš kotník vypadá ošklivě. Nějaký ten pátek nebudete moci chodit. Co se vlastně stalo, smím-li se ptáti?“
Za řeči pomohl Melánii usednout na schod před zvoničkou a jedna z žen jí začala poraněnou nohu hned ošetřovat. Melánie jim všechno podrobně vyprávěla.
„To se vám muselo jenom zdát,“ vrtěl rychtář nedůvěřivě hlavou, „tady přece nikdy žádný kostel nestál. Ten pán, co mu to tady patřilo dřív, než se správy ujala vaše rodina, tu sice chtěl skutečně vystavět klášter, ale jacísi lupiči ho zabili ještě dřív, než stavbu úplně naplánoval. Na památku mu tu postavili nad hrobem tuhle zvoničku.“
Melánie nevěděla, co na to říci a tak jen zaraženě mlčela. Přece se jí to nemohlo zdát. Zdi, kostel, skrýš za oltářem i náhrobek byly tak skutečné. Ještě teď cítila chladný kámen a slyšela kroky rozléhající se pod vysokou klenbou.
Rychtář konejšivě pokračoval: „Ještě si chvilku odpočiňte. My pro vás zatím vyrobíme nosítka.“ A společně s ostatními se hned dal do práce.
Melánie se na svém provizorním sedátku pohodlněji opřela, aby si podle mužovy dobré rady odpočinula. Do zad ji stejně jako před tím znovu zastudil leštěný kámen. Otočila se a opravdu - za ní byla do stěny zvoničky zasazena náhrobní deska s rytířem vytesaným v životní velikosti. Měl na sobě, přesně jak si pamatovala, zdobené brnění, v rukou meč a na hlavě přilbu s třemi pštrosími pery.
Zlehka kámen pohladila. A stejně jako prve, i nyní se jí zdálo, že cítí bijící srdce. Pomalu poklekla před náhrobek. A tak jako se v kostele s pevnou vírou v zázrak modlila o pomoc, nyní stejně upřímně děkovala rytíři za záchranu. I přes rychtářova slova stále věřila, že její zážitek nebyl sen. A vroucně prosila Boha, aby duše nešťastného rytíře konečně došla pokoje.
Když motlitbu dokončila, zvon ve věžičce zvoničky se nepatrně pohnul a tichem zaznělo lehké cinknutí. Dívka překvapeně vzhlédla. A srdce zvonu se pohnulo znovu a tentokrát důrazněji, takže se vzduchem nesl jasný plný kovový tón: „Bim-bam, bim-bam.“ A ještě jednou: „Bim-bam.“ Melánie měla na okamžik dojem, že je v kostele a to, co slyší, že je velký věžní zvon. Potom zvuk ustal stejně náhle, jako začal. A ona byla opět na mýtině a před sebou měla jen malou zvoničku. A rudé pštrosí pero, které se klouzavě snášelo k jejím nohám.
Byla si jista, že je to poděkování. Jemně vzala pero a zvedla hlavu. A opravdu. Kamenný rytíř měl na přilbě nyní pera jen dvě.
Zdálo se jí to, nebo na ni mrkl a usmál se?