Zakletá,uvězněná.obklopená lesy

V dřevěném, starém, protékajícím srubě. Daleko od domova, daleko od slunce s větrem za zády. Sedím na promoklé lavičce se stékající barvou. V mokrém náručí deště, navždy uvězněna mezi stromy. Přemítám o světě. Stékající kapky deště, smýchané se slanými slzami. Stékají po promzrlé tváři. Všude kam se podívám ''Zelená''
Zelená víla zaklela mě kouzlem. Propadám lesu už mu patřím. Už splívám ze zeleným popelem. Stromy se zlobí, lesy se bouří. Já neměla tu být. Já měla doma snít. Odražím se v zaprašených oknech. Které tu obyčejně neměli být. A v pozdadí se na mě zlověstně dívá borovice.Já s dětskou myslí věřím všemu. Avšak nevěřím kde komu. Blikající světlo osvětlující hnědohnědou verandu. Já s chutí dívám se jak přestává pršet. Jak v dálce obloha je vidět. Jak odchází bouřící se mrak. Za chvíli příjde jiný zas. Opět bude se opakovat ten depresivní děj. Dnes je smutečný den. Nebe pláče chce zpátky svoji milenku. Žloutou,hořící a teplou,vysílající životu potřebnou sílu. Jmenuje se slunce. Kam se podělo? Že by schovalo se za mraky. A já připoutaná okovy, už blouzním nedostatkem zlaté síly. Promrzlá na kost čekám na žlutý zázrak. Však jak jej mohu vidět. Černo-bílo-zelený svět mě svazuje. Stále nevím jak se takový svět maluje. Je to tří barevný den který mě tak akorát potupuje!