Jako prázdný sešit?

...Vzal jsem si sešit a napsal na první řádek své jméno. Po jeho přečtení jsem si prostudoval vlastní rukopis. Vystihoval mě tak, jak bych to o sobě ani sám říct nedokázal. Oddychl jsem si. Pokud jsem nad tím takhle přemýšlel, právě jsem před sebou měl sebe sama...
...Zatímco mi tužka šermovala před obličejem, jak jsem ji držel za její konec v zubech a tak ji rozkývával, přemýšlel jsem, co všechno jsem musel obětovat právě pro tuto chvíli. Všichni, které jsem znal a kteří znali mě, o mě nevěděli už nic. Po deseti letech se na podivnou osobu zapomene do čista...
...Čím déle jsem bez mrknutí sledoval své jméno v sešitě, tím více jsem začínal mít pocit, že sám na sebe mluvím. Po chvilce jsem se však z pocitu slyšiny hlasů dostal pomocí zvuku dopadající tužky. Tlumený zvuk pádu mi jen dokazoval, že se mnou něco není v pořádku...
...Položil jsem ruce na sešit. Jednou jsem chytil stránku a druhou přiložil ke jménu. Rychlý zvuk trhnutí oddělil mé já na kousku papíru od zbytku sešitu. Další pohyb ruky směřoval do kapsy pro zapalovač. Můj papírový vzor, složený z písmen, které tvořily mé jméno s měnil za pomoci jemně svítícího plamínku na trošku popela...
...S trochu spálenými prsty jsem zvedl tužku ze země a koukl se na sešit. Sfoukl jsem z něj smítka mého čerstvě zpopelněného já. Takhle jednoduše jsem se zbavil sám sebe za pár vteřin. Já si moc dobře uvědomoval, co to pro mě znamená. Jakmile se v mých plánech objeví místo pro smrt, bude má. Zavřel jsem sešit s poškozenou stránkou. Položil jsem tužku vedle něj a zvedl se ze židle za účelem něco udělat. Ovšem, co?...
***Mám na stole tužku, která má mírné rýhy na svém konci. Vedle ní leží sešit se zavádějící mírou opotřebovatelnosti, mimoto je jeho fyzický vnitřní obsah narušen. Narušení vede od mého jména přes mé myšlenky. Popel, tím část sešitu, se díky bezvětří nehne z místa svého určení, kterým je země***
...Tohle jsem nejspíše přehnal. Začal jsem myslet na všechny věci, které mě obklopují. Ne ty, co přijdou. Má chyba. Někdo zřejmě stojí za mnou. Využil mého zaváhání nad myšlenkami. Za mnou je zeď. Tak je někdo vedle mě? Přede mnou? Kde je kdo? Schovává se ve tmě? Najednou se ozval hlas. Už vím kde se ten někdo nachází. Poslouchal jsem hlas v sobě. Zavolá mé jméno. Najednou já, jako jméno na útržku sešitu, svítím jemným plamenem...
---Tak se z nenadání probouzím do tmy. Ocitl jsem se na posteli. Jako plamen z noční můry, projel mnou studený vánek. Proč já, detektiv, nebudu mít nikdy klidný spánek?---