Zrcadlo

TAKY MÁŠ V POKOJI ZRCADLO...?

Bylo brzo ráno. Šel ztichlou, pustou ulicí – lidé už pracovali nebo ještě pracovali. Mezi betonovými bloky domů se neozýval žádní ptačí zpěv... a vlastně... už si na to asi zvykl. Prostě ticho. V průzoru mezi obchody, kancelářemi a mrakodrapy spatřil východ slunce. Ohnivý kotouč se pomalu posouval nad viditelný obzor. Pozvedl hlavu ještě výš a všiml si letadla, jak protíná blankytně modrou oblohu a stříbrnou stopou ji dělí na ostře ohraničené části. Nezáleželo na tom, že na druhé straně se obě poloviny opět spojily, v tomto místě byla hranice...
Zastavil se a mlčky pozoroval, jak se bílá čára pozvolna rozplývá, až docela mizí. Pocítil nepříjemnou bolest za krkem a tak se zadíval opět před sebe. Stál tváří tvář k východu, přímo proti zdroji světla. Zavřel oči a chvíli vychutnával hřejivé sluneční paprsky. Najednou se mu zachtělo jít dál a dál, jen za sluncem, ale když oči otevřel, nesnesl pronikavé světlo a sklonil hlavu. Čím to je, pomyslel si, že když stojíme rovnou proti cíli, nedokážeme se dívat vpřed, ale pouze níž nebo výš? Proč prostě neodhadneme, kam se vlastně máme správně koukat...?
Nikdy nebyl člověk, který by se, stojíc vstříc záři, zadíval byť jen na chvíli doopravdy nahoru, aby uvěřil, že tam se má dívat. A tak pokračoval a nezkoumal dlažební kostky, ale něco docela jiného... Naslouchal poprvé skutečně ozvěně svých kroků, v ulicích města se rozléhaly nečekaně, neuvěřitelně prázdně. Byl uprostřed obrovské lidské společnosti, přesto tak sám...
Zanedlouho došel až ke starému domu, kde tou dobou bydlel. Vzal za kliku – nikdy totiž nezamykal, nač také, když se lidé nesnažili přijít – a vešel dovnitř. Takhle ráno chodíval domů den co den, už pár let. Pravda, dříve spával pěkně normálně ve své posteli, jenže stejně celé noci hleděl na noční nebe, hvězdy a měsíc... a pak se jednou jednoduše sebral a celou tu dobu prochodil temnými ulicemi. Lidé ho už nebrali vážně, „podivín“, říkalo se, „kdo ví, kdy vlastně spí“...
Stačilo mu jen pár hodin spánku, pak musel do práce. Sice ho osm hodin v kanceláři ubíjelo, ale to nebylo to hlavní, co ho trápilo. Měl byt až v podkroví, a když se člověk odvážil otevřít těžké dubové dveře a vystoupat schody na půdu, ocitl se rázem v jiném světě. Místnost, celá ze dřeva, byla prosvětlená střešními okny, na podlaze sluneční paprsky vytvářely obrazce ve zvířeném prachu a celý pokoj kouzelně voněl. Jeho středem ovšem bylo obrovské, prastaré zrcadlo, pokryté usedlým prachem a špínou. Sem každý den chodil, vždy se před něj postavil a pokoušel se spatřit sám sebe.
Nejprve viděl jen hrubé obrysy a nadchnul se, teď už všechno půjde rychle a konečně zjistím, jak to doopravdy je, jaký jsem. Netušil, jak se pletl. Zrcadlo poctivě leštil, ale jeho obraz se objevoval jen velmi pomalu, byl celý pokroucený a on věděl, že neodpovídá skutečnosti, vlastně tomu, jak skutečnost chápal. V těch chvílích začínal pochybovat o tom, zda pro něj má tohle všechno cenu... Míval chuť jej vyhodit, překrýt jakoukoliv látkou, jen aby na něj neviděl, ale také aby se do něj nemohl podívat nikdo jiný.

Takhle strávil řadu let, leštěním zrcadla. Za tu dobu vypadal starší a ani jeho iluze už nebyly tím, co dříve. Rysy v jeho tváři byly strhané, úsměvy šetřil a dávno se nečesal. Lidé se ho začínali bát, byl jim však lhostejný. Stejné zůstaly pouze jeho oči. Byl v nich stále ten samý smutek, ta stará bolest, byla v něm a on nevěděl proč... Cítil, že má cosi hledat... S tím pocitem prochodil noci – ať bylo nebe bez mráčku nebo mu po tvářích stékaly dešťové kapky jako proud slz, slz, jež na první pohled neměly pražádné opodstatnění... a zároveň ta touha po poznání sebe sama, tak silná, až se zdálo, že ho zničí. Že jej zničí jeho já... ale – už si nebyl jistý ani tím, kolik já vlastně měl...
Jednoho dne se opět postavil před své zrcadlo. Už jakoby ani nečekal, že uvidí něco nového. Ale přece – díval se na něj cizí muž, on sám a přesto cizí, jako kdyby se vysmíval, a na druhé straně byl pořád jen on, také osamělý, ale jinak než jeho obraz. Zrcadlo bylo již nyní dokonale čisté. Jenže... stále to byla hranice... Hranice mezi čímsi, co nedokázal pojmenovat, věděl jen, že tam, na druhé straně, je druhá polovina nebe... Vztáhl ruku a opatrně se prsty dotkl hladké, chladné plochy. Hranice... Ucítil, jak se mu do očí opět tlačí slzy. A náhle nechtěl vidět svůj obraz, bylo mu jedno, jak vypadá, nestaral se už víc, jak ho vidí ostatní v tom samém zrcadle, zoufale to chtěl celé pochopit... Ještě jednou pohlédl na tvrdé sklo. Jeho pohled se setkal s očima muže za zrcadlem. Bezmoc... Pak v mysli uviděl stříbrnou stopu za letadlem. Tu, co se rozplývala. Až zmizela...
Zrcadlo jako by se roztříštilo na tisíce kousků, které muže poranily, ale plocha zároveň dostala podobu vodní hladiny a jakmile se jí netrpělivě dotkl, lehce se zvlnila. Jeho ruka prošla skrz, stejně jako dlaň i zápěstí toho druhého, muže ze zrcadla, muže ve vodě.
Pak vstoupil do vody celý... Už nestál ve své místnosti...

Bylo brzo ráno. Ztichlou, pustou ulicí kráčel muž. Lidé se mu vyhýbali. Báli se jeho pohledu... v očích tajemných jako to nejhlubší moře se zračilo cosi, co nedokázal nikdo z nich pojmenovat...
Na půdě ve starém domě na konci města se ztratilo zrcadlo.