Dáma

„Prý je téměř slepá,“ vnímám babčina slova a mlčky sleduji malý obrázek na stěně, zatímco babča dál mluví o jeho malířce.
TÉMĚŘ SLEPÁ... Ale zdá se, jakoby dokázala vystihnout naprostou podstatu... možná dokonce i to, co pouhým okem vidět nelze...
Na obraze stojí tajemná dáma, vlastně ještě mladá dívka, a taky ve skutečnosti nestojí, ale jde, VYSTUPUJE z jakési temnoty... Je štíhlá a křehká, a přesto působí silně; vlečka šatů se rozplývá někde v pozadí... VYSTUPUJE ZE TMY, ano, má sněhově bílou pleť, jakoby nikdy nespatřila sluneční světlo... A ještě něco – doopravdy vidím jen její část – ta druhá je zahalená ve stínu... Krásná, smrtelně krásná dáma, to musí uznat každý, zrozená pro tanec v temnotách, ale jistě, znám ji, moc dobře ji znám... Je celá, je dokonalá, osvětlená otázka a odpověď schovávající se kdesi ve stínu... MOJE DÁMA... Myslím, že ji víceméně zná každý z nás... Cítím, že tam je, pokaždé, když se podívám do sebe, tak tam je, ale bojí se světla, má z něj hrůzu, víte...?

„Ták, a teď!“ Na louce pobíhá malé děvčátko, sotva pětileté, a neúnavně opakuje pořád dokola to samé – zastaví se, několikrát se zhluboka nadechne a pak se rozběhne a doširoka mává rukama, jako kdyby napodobovala let ptáka. Dostane se až na kraj pole, pomalu se vrátí a začíná nanovo.
„Večeře, kdepak zase jsi?“
„Už letim, babi,“ zavolá udýchaným hláskem, naposledy zamává a zamíří domů. Vlastně neví, proč to dělá... Občas se jí zdá sen, že letí, jen tak se položí na vzduch a letí... A všichni se usmívají...
„No tak ale už šupem, vystydne ti to!“
Rychle zhltne jídlo. Celou dobu přitom sleduje malý obrázek na stěně – je na něm namalovaná krásná dívka s naprosto kamenným výrazem ve tváři, je mladá a přitom se zdá podivně starší, než je... Holčička odhodí lžíci na talíř:
„Babí, můžu ještě k rybníku?“
„Není už trochu pozdě? Ale no to víš, že můžeš... A vrať se do tmy!“ Poslední slova už nezaslechne, jak upaluje po stráni dolů k vodě. Zastaví se až na břehu a nakloní se nad vodní hladinu. Spatří samu sebe a zároveň ví, že to není ona – ta, co se na ni kouká z vody, je přeci levačka, ne...? V dálce zapadá slunce a barví vlnky do zlaté a rudé...

„Nemusíš bejt taky všude, ne?“

„Děláš, jak dybys byla nějakej anděl či co! Už si prosímtě přestaň hrát na něco, co nejsi, jo?“

„Snažíš se pomoct, jenže ne od srdce... Jde ti jen o sebe!“

„Jestli věříš v boha? Ty těžko...“

„Neměla bys na mě chvilinku čas...? Víš, zajímalo by mě, jak je to s andělama... jestli vůbec existujou...“

Jestli vůbec existujou...

„Večeře!“
„Už letim, babi!“
Pozoruje obrázek na zdi – ta dívka se vůbec nezměnila...
Dojí, uklidí talíř.
„Babi, jen ještě skočim k rybníku, jo? Vezmu vykoupat psa...“
„Tak se ale do tmy vrať!“
Běží. Občas ze zvyku mávne rukama, ale hned toho nechá, v duchu se napomene – ví, že beztak nepoletí. Když se zastaví a opět se nakloní nad klidnou hladinou, vidí svůj udýchaný obraz. Že prý se obrazy nemění... Ta tajemná dívka možná... Slunce se pomalu kloní k západu a rozehrává na vodě hru ze zlaté a krvavé barvy.
Posadí se a opře zády o borovici; pes skočí do rybníka, zčeří hladinu a přiběhne, aby si lehnul vedle ní. Pohladí ho po mokré sametové hlavě: „Copak si o tom myslíš ty...? Existujou vůbec?“ Pes se neptá, jen k ní obrátí oči a zahledí se do jejích. V jeho hlubokých kaštanových očích se náhle usměje – dívka z obrazu...
Vstane, přistoupí ke břehu a přiloží ruku k hladině. Prsty se dotkne s tou, co se na ni tak zvědavě kouká – její pravá, nebo její levá ruka... (?) Pak ji celou ponoří do vody a náhle zavrtí hlavou, jako kdyby si něco rozmyslela. Do písku nakreslí kamínkem dvě křídla – každé z nich tvoří polovinu srdce... Zlomeného srdce...
„Asi nejsou, viď...“ Nesnaží se zformulovat otázku a když odchází, hodí psovi do rybníka kus staré větve. Když pro ni skočí, voda vystříkne a otisky mokrých tlap setřou drobnou kresbu na břehu.

„Tak jak se máš?“
„No dobře, jako vždycky, to víš,“ usměje se. Pořád se usmívá. Pak pískne na psa, strčí ruce do kapes a pokračuje ve své cestě...

ČLOVĚK MÁ V SOBĚ VĚTŠÍ BYTOST, NEŽ JE ON SÁM...