In vino veritas

Červená tekutina pomalu mizí ve tvém hrdle. Nabízíš svému společníkovi skleknu, ale ten striktně odmítá. Je čas přestat pít.
"Ještě ne, ještě si dám sklenku," rozostřeným pohledem hledáš zbytky vína, ovšem už jsi dopil poslední lahev a nemáš nic dalšího.
"Je pozdě, vzdej to!" společníkův hlas slyšíš jen vzdáleně, jediné, na co nyní myslíš je to, jak získat další lahev svého oblíbeného pití.
"Ne! nedostanou mě, dnes ne. Ani zítra! Nikdy!!" Odporuješ mu.
Trpce se zasměje, z chraplavého hlasu jde strach.
"Jamesi, dostali tě už před patnácti lety. "
"Nemožné!" Stojíš si za svým, vždyť tu přece někde ještě musí být tvá žena, a co syn? Strnulou chůzí procházíš jedněmi dveřmi za druhými. Vše je jako dřív, jako kdysi. Musí to být pravda, ty stále musíš být na živu.
Vcházíš do dětského pokoje, ale po malém miminku ani stopy. Jako by tam nikdy ani nebyl ...
"Nemožné," dostaneš ze sebe znovu.
"Nic není nemožné, je to ...." Nenecháš ho domluvit a s radostným výkřikem sebereš ze země další plnou lahev.
"Jamesi, už bys neměl pít. Dej mi tu lahev." Natáhne k tobě ruku.
"Ne! Je to moje! Jenom moje!!!" Jsi jak dítě, jako blázen - zoufalec.
Běžíš pryč od svého společníka a zamykáš se ve své ložnici.
"Nikdo mi nebude brát mé víno! " A s těmito slovy přiložíš ke špinavému hrdlu své rty. Červená tekutina pomalu stéká do tvého hrdla, aby ti následně dala pocit upokojení.
Se zavřenýma očima pokládáš lahev na stůl, ovšem netrefíš se a tak tvá jediná útěcha padá na zaprášenou podlahu.
Víno rozlité na zemi je jako tvá vlastní krev, popadá tě záchvat. Myslíš si, že umíráš.
Kdybys tak věděl, že jsi mrtvý už 15 let.
Padáš na zem do rudé louže, s vínem se mísí tvá vlastní krev. Nevíš co se děje. Znovu prožíváš svou smrt, ač si na to nepamatuješ, takhle jsi umíral před lety ...

To víno ti řeklo pravdu..
To víno uničilo tvým dnům konec,
To víno spáchalo vraždu,
To víno požádalo tě o poslední tanec...

Nepřijímej jeho náruč,
Stůj!
Neb tvé tělo zhyne,
a ty budeš navždy můj.

To pravila louže rudé tekutiny,
vše se vrací v čase,
Z tvého domu jsou už jen sutiny,
uvidíš, hra se
započala!

Žít, či nežít!
Mít, či nemít.
Umírat?
Znáš to,
Bojíš se?
Dáš to.
Nic jiného ti nezbývá ...
Už je konec.

Rozplyneš se jako mlhavá vzpomínka ... Už nikdy více. A navždy, Jamesi.