Já nikdy nelžu!

Já nikdy nelžu!

Hlas – Proč tu jen tak stojíš?

Muž – Proč by ne?

Hlas – Díváš se na ni, viď?

Muž – Ano. Vždyť je tolik krásná...

Hlas – Tvá manželka?

Muž – Hmn, moje.

Hlas – Jak dlouho? Rok, dva; a stále na ni koukáš za temných nocí jen proto, že “je krásná“?

Muž – Už pět let. A ano, právě proto. Já za tu dobu zestárnul, ovšem ona, jako by se vůbec nezměnila.

Hlas – Vlastně máš pravdu. Tak si říkám, co ji s tebou stále drží. Nejsi bohatý a už ani hezký.

Muž – Co si to dovoluješ?! Kdo jsi, abys tohle říkal?! Kde jsi...?
Samozřejmě láska ke mně.

Hlas – Ach jistě, láska. Ale co to vlastně je? Jak snadno se člověk dokáže zamilovat. A odmilovat ještě snáz...
Kdo jsem já? Možná pouze ty, snad část tebe. Tvá skrytá touha? A možná jsem někdo úplně jiný. Jisté jen je, že mě nemůžeš vidět.
Napadá mě, skutečně ji s tebou stále něco drží?

Muž – Nač narážíš?!

Hlas – Ty víš. Je ti nevěrná? Nehledíš na ni pro krásu; přemýšlíš, jaká je pravda.

Muž – Na nic takového jsem ani nepomyslel!

Hlas – Ale notak, nelži. Myslíš na to stále. S jejím tělem... Všichni muži se po ní venku otáčí. Mohla některému podlehnout.

Hlas – Co se stalo? Nemluvíš se mnou?

Muž – Ne, já... přemýšlím. Včera se z práce vrátila později, o tři hodiny.

Hlas – Měl jsi se jí zeptat.

Muž – Taky ano, kde se tolik zdržela, ptal jsem se. Mlčela, až moc dlouho, pak s mírnou nejistotou řekla cosi o manikúře.

Hlas – Lhala.

Muž – Já nevím.

Hlas – Neptám se, konstatuji. Lhala.

Muž – Proč by mi... Ženy na takové věci chodí.

Hlas – Byla za někým jiným. Já, narozdíl od ní, lhář nejsem!

Muž – Ale jsi, ona by mě nikdy...

Hlas – Ani to nedokážeš vyslovit? Pochybuješ snad sám nad sebou?

Muž – Nikdy!

Hlas – Jak myslíš. Chceš důkaz?

Muž – Není o čem.

Hlas – V tom případě beze strachu nahlédni pod postel.

* Muž otálel, ale pokušení bylo silnější než víra v ženinu nevinu. Sklonil se, cosi tam bylo. *

Muž – Černá ponožka, co s ní?

Hlas – Na její nohu je příliš velká. A ty přeci černé nemáš.

Muž – Vlastně... Poslední téhle barvy jsem před třemi týdny vyhodil.

Hlas – Čí tedy je? Tak vidíš. Majitel ji tam jistě schválně nezanechal.
Manželka tě musela mít za hodně naivního, když se vymlouvala na manikúru. Ve skutečnosti tě tahá za nos. Už dlouho. Jsi naivní?

Muž – Ne! Nejsem! Ta mrcha! Já ji...

Hlas – Co?

Muž – Ne, nic.

Hlas – Zabiješ? Znám tvé myšlenky.

Muž – Neznáš, to nemůžeš.

Hlas – Jak myslíš.
Jen to udělej. Zradila tě; lhala ti. Nic jiného si nezaslouží. Neboj, nikdo se to nemusí dozvědět. Prostě zmizí.

Muž – Ale... Jak?

Hlas – Uškrť ji, zadus polštářem... Trochu představivosti. Pošli ji na věčnost!

Muž – Ano! Máš pravdu.

* Muž se s ďábelským úsměvem natáhl pro svůj prázdný polštář. *

Muž – Tady na tom polštáři se s ním určitě líbala!

Hlas – Určitě ano! Jen do toho! Udělej to!

* Přitlačil jí vražedný nástroj k nosu a ústům. Ze snu procitnuvší žena se cukala jen chvíli. Pak začala v poklidu chladnout. V náhlém uvědomění svého činu muž polštář upustil na zem. Na tvářích mrtvé zasychaly drobné slzy posledního zoufalství. *

Muž – Bože! Co jsem to udělal?

Hlas – Na tohle už je pozdě.

Muž – Ale...

Hlas – Proč jsi ty černé ponožky vyhodil?

Muž – Co to sem teď taháš?
Vyhodil jsem jen jednu, druhou jsem někde ztrať...

Hlas – Tak to byla tvoje, pod tou postelí? To je mi líto.

Muž – Kristepane! Teď mi snad ještě řekneš, že chodila skutečně na manikúru.

Hlas – Nikoliv. S kamarádkou ti připravovala tajnou oslavu tvých zítřejších narozenin.

Muž – Ty jsi mi lhal! Ty jsi mě donutil, abych... Ne! Ty, to ty jsi ji zabil!

Hlas – Já ti nelhal, nikdy nelžu. Nedokazoval jsem ti její nevěru, nýbrž tvou nevíru v sebe samého.

Muž – Zabiju tě!! Kde jsi, ty vrahu!?

* Muži se zdálo, jakoby náhle zaznívající krutý smích vystupoval ze všech zdí pokoje. *

Hlas – Já nejsem vrah. Tvé ruce držely polštář. To ty jsi naň tlačil nedbaje manželčiných slz a němých proseb!

Muž – Zabiju tě, slyšíš?!

Hlas – Nemůžeš zabít někoho, kdo je dávno mrtvý! Chápeš? Stejně tak mrtvého neoživíš.

* Muž pochopil nepopiratelnou narážku na svůj zavrženíhodný čin. Smích opět zazněl místností. *

Muž – Chci pohlédnout do tváře jejího vraha!

Hlas – Postav se před zrcadlo, blázne.

Muž – Ne! Do tvé tváře, ďáble!

* Další nepozemský smích. *

Hlas – Nejsem Ďábel, blázne.

Muž – A já nejsem blázen! Tak mi tak neříkej!

Hlas – Že nejsi? Tak proč slyšíš hlasy? Tedy promiň, pouze jeden; doufám.

Muž – Takže ty ve skutečnosti neexistuješ?

Hlas – To jsem nikdy neřekl.

Muž – Já se z tebe vážně zblázním! Kde jsi? Ukaž se mi, chci tě vidět! Nebo mi snad přeskočí.

Hlas – Snad? Už ti dávno přeskočilo.
Říkal jsem, že to není možné. I když... Ale to bys neudělal.

Muž – Co?! Nechtěj mě naštvat a mluv konečně!

* Muž jako pomatený shazoval k zemi, co mu pod ruku přišlo. *

Hlas – Nedělej tu binec! Takový hezký byt...
Dobrá, jak chceš. Musel bys zemřít. Zabít se.

Muž – Fajn! Stejně by mě k tomu výčitky dohnaly; anebo ty.

Hlas – To jsem snad právě udělal.

* Kdyby hlas měl tvář, usmívala by se blažeností. *

Hlas – Jak to skončíš?

Muž – Nevím...
Oběsím se!

Hlas – To by šlo. Kde; a kdy?

Muž – Skočím s provazem z balkónu. A hned!

Hlas – Kreativita se cení. Provaz najdeš ve skříni.

* Muž rozrazil dveře skříně, vzal z ní provaz a běžel na balkón. Jeden konec pevně uvázal k zábradlí, druhý kol svého krku. Nadechl se, pak skočil. Nemyslel na smrt. Pouze se těšil, až spatří tvář toho vražedného hlasu. *

* Náhle se mu před očima zatmělo. Když opět prohlédl, stál na chodníku před panelákem. Jakoby ho někdo odříznul a nechal spadnout dolů. Po provazu nezbylo ani památky. *

Muž – Tak kde jsi?! Zemřel jsem vůbec? Nic se nezměnilo!

Hlas – To víš, že změnilo, tolik se toho pro tebe teď změnilo...
Jsem přímo za tebou.

* Otočivší se muž se zhrozil. Zřel jen nejasnou temnou siluetu. Žádnou tvář. *

Muž – Jak ti teď můžu pohlédnout do tváře!? Zase jsi mi lhal!

Hlas – Už jsem řekl, já nikdy nelžu! Chtěl jsi mě vidět, vidíš. Ou, dokonce nejen mě.

* Stinná ruka ukázala vzhůru a muž tam vzhlédl. Pohled na vlastní bezvládné tělo pohupující se ve větru ho vyděsil. Brzy však uzřel něco jiného. Duši jeho zavražděné manželky, stejně krásnou jako zaživa, kráčící po slunečními paprsky upředeném schodišti na místo, jež lidé dnes zvou nebem. Věnovala mu jen krátký výraz opovržení. Ani se nezastavila. Pak vše zmizelo. *

Hlas – Tak tam tudy ty nikdy nepůjdeš.

* Snad i nepatrně bolestný, více však posměvačný zazněvší smích se pomalu ztrácel, až utichl. Muž se opět otočil po postavě. Nebyla tam. Nikdo tam nebyl. Vlastně ne. Bylo jich všude dost. Živých a hlavně hluchých k volání mrtvých. Muž tedy zůstal sám. Jednou ho však kdosi zaslechl. Ta osoba stála v okně. Přemýšlela, zda má skočit... *