Pojď dál...

Bezmyšlenkovitě šla po rušné ulici. Cítila se podvedená a osamělá, aniž by alespoň jedno z toho byla skutečně pravda. Chvilku se rozhlížela po lidech, než lehkým dotekem zastavila atraktivního mladíka, který šel proti ní.
,,Nechceš se mnou spát?“ zeptala se jakoby nic.
,,Prosím?“ zatvářil se kluk nechápavě a začal se nejistě usmívat. (To je snad vtip).
,,Slyšíš dobře,“ zašeptala pevným hlasem.
,,Děláš si srandu?“
,,Ne, myslím to úplně vážně.“
,,Měl bych tě znát?“ zeptal se nejistě.
,,Ne, nikdy jsme se neviděli.“
,,Neměla bys tohle chtít po někom, koho znáš - ?“
,,Ano, nebo ne?“ skočila mu rázně do řeči.
,,Tak jo…“ řekl a uhnul pohledem od jejího pronikavého pohledu. ,,Kdy a kde?“
,,To nechám na tobě.“
,,Dobře. Napíšu ti adresu…v osm dneska večer?“ řekl rozhodně a z batohu na zádech začal vytahovat propisku a kus papíru. Naškrábal rychle adresu a podal jí útržek do ruky. ,,Víš, jak se tam dostat?“
,,Jo, tam to znám…“ řekla smutně a sklopila pohled.
,,Proč tohle děláš?“
,,O to se nestarej. Budu tam přesně.“
,,Dobře, tak zatím…
……… Osm hodin………
Garsonka byla uklizená a připravená na příchod dámské návštěvy. Na stolku vedle ustlané postele stálo víno a dvě sklenky. Vedle sterea ležely krabičky s cédéčkama, kdyby byl zájem o trochu hudby…On seděl na posteli v bílé košili s rozhalenkou a stylových černých kalhotách. Obličej měl v dlaních a uvažoval, do čeho se to vlastně pouští. (Co to je za člověka, že na potkání chce něco takového…ta holka určitě není normální… Proč sem na to kývnul?)V tu chvíli ho ze zamyšlení vytrhlo drnčení zvonku. Zhasl světlo na stropě a nechal svítit jenom malou lampičku na nočním stolku, která na pokoj vrhala měkké intimní světlo. Pomalu přišel ke dveřím a kukátkem se ujistil, že je to skutečně ona. Na zlomek vteřiny se přel s vlastním svědomím, jestli má otevřít, nebo dělat, že není doma. To by bylo trapný. Pomalu otevřel dveře a za nimi stála ta tajemná dívka. Měla na sobě lehké krátké černé šaty a vypadala, jako by se chystala do Národního divadla.
,,Ahoj,“ řekla tiše a nápadně ho přejela očima od hlavy až k patě.
,,Ahoj, pojď dál…sluší ti to.“
,,Doufal jsi, že nepřijdu, že?
,,Kdyby to tak bylo, neuklízel bych,“ usmál se.
,,I přesto…,“ přejela malý byt pohledem a očima uvízla u postele.
,,Dáš si trochu vína?“ řekl a přešel ke stolku.
,,Ano, ráda,“ přikývla a posadila se na postel.
,,Jak se jmenuješ?“ zeptal se a podával jí sklenku s bílým vínem.
,,Na jménu nesejde. Stejně za týden nebudeš ani vědět, jak vypadám,“ šeptla sklesle.
,,Hm…to si nemyslím. Jak tě mám tedy oslovovat?“
,,Jak chceš…,“ řekla prostě a pokrčila rameny. On na to nechápavě zakroutil hlavou. Položil skleničku na stůl a opřel se o stolek zády.
,,Jsi tak zajímavá, nebo to jenom hraješ? Kdo vůbec jsi? Nymfomanka?“ řekl podezíravě.
Krátce se zasmála: ,,Ach ne…,“ (To je ale výsměch.)Lehla si na postel a provokativně sundala ramínko šatů. ,,Nechceš si lehnout ke mně?“ šeptla svádivě.
,,Počkej ještě chvilku – ‘‘
,,Aha. Asi bych měla jít,“ skočila mu do řeči, zvedla se z postele a šla ke dveřím. Ale on k ní zezadu přiskočil a ruce omotal kolem jejího pasu.
,,Nechoď!“ řekl naléhavě a přitiskl se k ní blíž. Otočila se k němu, lehce se usmála a políbila ho. Přešli k posteli a on ji na ni lehce položil.
……….3 hodiny ráno………..
Spali v objetí, bylo ticho a tma. Tmavé závěsy vrhali na strop roztřepané stíny, které v mírném vánku tančili po bílém povrchu. Zatažené byli jenom do půlky okna, takže skrz sklo pronikal měsíční svit. Leskl se ve sklenkách i v láhvi s nedopitým vínem. Probudil se jako první, ale ani se nepohnul. Chtěl se na ni ještě chvíli dívat. Cítil jenom klid a jakousi harmonii, kterou vyvolala její přítomnost. Po chvíli se probudila i ona. Myslela si, že ještě spí a opatrně se vymanila z jeho náruče.
,,Kam jdeš?“ zeptal se chladně, když se oblékla a měla namířeno ke dveřím.
,,Pryč,“ odpověděla, zastavila se, ale zůstala k němu otočená zády.
,,To ti nedovolím,“ pronesl pomalu a rozhodně, s náznakem něhy v hlase.
,,Ani nemusíš,“ šeptla a rychle vykročila ke dveřím. Vzala za kliku, ale marně. ,,Co po mně chceš!?“ křikla.
,,Abys zůstala. Když otevřu dveře, už nikdy tě neuvidím.“
,,Proč bys měl?“
,,Protože s tebou to bylo jiný…“
,,S každou je to trochu jiný.“
,,Myslím to jinak…“
,,Jak?“ přešla k posteli, ale zůstala stát.
,,Sám pořádně nevím. Byl to ale úplně jiný pocit.“
Posměšně se pousmála: ,,No jasně…to říká každý.“
,,Nevěříš mi?“
,,Měla bych snad?“
,,To je na tobě.“
,,Otevři ty dveře. Nemůžeš mě tu držet věčně…“
,,Vážně?“
,,Tak už dost,“ docházela jí trpělivost.
,,Chceš se snad pořádně připravit na další anonymní noc?“ řekl ironicky.
,,Ne. Nechápeš to –‘‘
,,Samozřejmě, protože mi nechceš nic říct.“
,,Pusť mě ven. Prosím,“ řekla tiše a chtěla už být co nejdál.
,,Nechci tě ztratit,“ připustil.
,,Nemůžeš ztratit to, co jsi nikdy neměl.“
,,Ale ano, měl. Před chvílí ses nemilovala s cizím člověkem. Tím jsem si jistý.“
,,Jak dlouho tu musím být, aby si mě pustil?“
,,Tak dlouho, než mi neřekneš pravdu.“
,,Co chceš slyšet?“
,,Všechno. Jak se jmenuješ? Proč tohle děláš? Proč sis vybrala zrovna mě?“
,,Už jsem ti to řekla. Byla to náhoda.“
,,Tomu nevěřím.“
,,Ne, ty tomu jenom nechceš věřit! Ale co když je pravda daleko jednodušší, než si myslíš?“
,,Tak mi tu pravdu už řekni!!!“ vykřikl nahlas, až se sám lekl síly vlastního hlasu. Chvíli bylo ticho. Jenom se navzájem dívali do očí. Hleděla na něj ustrašeně a nevěřícně. Pak sklopila pohled na zem.
,,Prostě jsem aspoň na chvíli nechtěla být sama,“ šeptala nejistě tak tiše, že ji sotva slyšel. Oddechl si a cítil úlevu.
,,Proč si to neřekla rovnou?“ řekl tiše a klidně, smířlivým tónem.
,,Záleží snad na tom?“ a lhostejně si sedla na postel. ,,Pustíš mě už ven?“ pronesla po chvilce ticha opatrně.
,,Ne, zůstaneš tu se mnou,“ řekl definitivně.
,,Zbláznil ses?!“ vyjela ostře.
,,Myslím, že ne. Nechám tě odejít, až uvěřím, že se budeš chtít vrátit.“
,,Doufala jsem, že nejsi šílenec. Vypadal si tak normálně…“ povzdechla si a nevěděla, co si má o něm myslet.
,,Co je podle tebe normální? Že oslovíš cizího kluka a budeš po něm jenom tak chtít sex?“ vstal a oblékl se do věcí, které měl včera večer na sobě. Ona zatím seděla na posteli a tiše se rozbrečela. Neviděl jí do obličeje, takže si toho všiml, až když viděl stékat průsvitnou kapku po její ruce. Mírně se třásla, ale nebylo to vidět. Sedl si vedle ní a vzal ji za ruku. ,,Nebreč, prosím tě,“ řekl něžně a zoufale zároveň.
,,Tak co mám dělat?!“ křikla naštvaně a jediným pohybem stála pevně na nohou.
,,Nejdřív se uklidni,“ řekl mírně.
,,Zavřel si mě tady a chceš, abych byla klidná?!“ začala nervózně přecházet po pokoji. Pak zase přešla ke dveřím a lomcovala s klikou, jak jenom mohla. Přiskočil k ní a prudce ji odtrhl od dveří. ,,Pomoc!!! Jsem tady zavřená!!!“ začala naplno křičet, než ji dlaní zacpal ústa. Držel ji a pak ji hodil na postel. Než se zmohla na nádech, seděl obkročmo na ní, aby nemohla vstát. Jednou rukou jí držel obě zápěstí a druhou sáhl do zásuvky nočního stolku. Vytáhl lesklá pouta. S šikovností poldy ji připoutal k tyčím v čele postele. ,,Pusť mě!!!“ křičela z plna hrdla, ale on jenom odstoupil od postele a chvíli se na ni bez hnutí díval.
,,Promiň, musel jsem to udělat. Křikem si nepomůžeš, zdi jsou silné,“ řekl tak trochu smutně. Nemohla tomu uvěřit. Chvíli ještě bojovala s pouty, ale pak uznala, že je to marné. Začalo svítat. Roztáhl závěsy a do pokoje vnikly první sluneční paprsky dne. Uklidil víno a zalezl do kuchyňského koutu. Za chvíli bylo slyšet krájení a nalévání nějaké tekutiny. Pak vyšel s tácem plným jídla a pití.
,,Chceš něco k snídani?“ zeptal se ochotně.
,,Ne! Chci jenom, aby si mě pustil,“ na konci se jí beznadějí zlomil hlas.
,,Dobře. Ale slib mi, že nebudeš dělat hlouposti,“ řekl vážně.
,,Slibuju,“ vydechla nešťastně.
Z kapsy vytáhl malý klíček a osvobodil ji z pout. Chvilku ji nespouštěl z očí a hlídal ji jako pes. Ona jenom pomalu sáhla po obloženém chlebu. V tichosti se nasnídali. Pak uklidil nádobí a otočil se k ní: ,,Tak, co budeme dělat teď?“
,,Říkáš to, jako bych měla na vybranou,“ šeptla sklesle.
,,A taky, že máš. Chceš jít ven se někam projít? Nebo do kavárny? Co máš ráda?“
,,Jak se můžeš takhle ptát?!“ křikla podrážděně.
,,Myslel jsem, že už nebudeš vyvádět. Teď vážně: kam chceš jít? Samozřejmě, že ne sama,“ Dodal rychle.
,,Chceš mě vlastnit? Ty psychopate! Copak ti to nedochází?!“ propadala hysterii. Zase se třásla po celém těle a nemyslela na nic jiného, než na útěk. (Musím se odtud přece dostat! Nebo je to jenom noční můra?) Srdce cítila až někde v krku a činilo jí nesmírnou námahu jenom se nadechnout.
,,Nechci na tebe být zlý,“ řekl jemně.
,,Tak nebuď!“ špitla a zase se rozbrečela.
,,No tak. Seber se,“ chlácholil ji a pohladil po vlasech.
,,Nedotýkej se mě!“ ucukla pod jeho rukou tak prudce, až spadla z postele. ,,Au!“ praštila se do lokte.
,,Jsi v pořádku?“ hned byl u ní.
,, Jo…jsem,“ odsekla. Jakoby ji pád uklidnil a restartoval. ,,Tak dobře. Je mi jedno, kam půjdeme. Vyber místo sám,“ řekla odevzdaně.
,,Nechci tě tady držet, pokud to není nutné. Něco v tobě je…“
,,Zamiloval ses do mě po jediné noci?“ ptala se nechápavě. (Je to blázen…)
,,Ne. Takhle se to říct nedá. Nezamiloval. Ale nejsi mi lhostejná, něčím mě přitahuješ.“
,,Jsi zvrhlík. Copak ti nedochází, že to takhle nefunguje? Lidé se scházejí a rozcházejí, i když je to třeba proti jejich vůli. Nemůžu zůstat s člověkem, který mě připoutá k posteli jako nějakou děvku!“
,,Vzepřel jsem se systému. Už mě nebaví přicházet o bytosti, které mám rád, kvůli nepříznivým okolnostem. Nedělám z tebe děvku, a pokud si myslíš, že ano, tak se ti omlouvám. Nechci tě ztratit.“
,,Opakuješ se. Tohle už jsem slyšela několikrát. Nechceš mi ubližovat, ale děláš to. Jsi sobecký a bezohledný…,“ mluvila stále tišeji, až jenom šeptala.
,,Ano, teď jsem takový. Věc si žádá oběti.“
,,Nesmysl! Už mlč!“ řekla důrazně a vyčerpaně. Celou dobu spolu mluvili na zemi vedle postele. Teď se zvedla, lehla si a přikryla se dekou.
,,Jsi unavená?“
,,Ano,“ šeptla tiše a zavřela oči. Odešel do koupelny, už potřeboval sprchu. Spláchnout všechen ten křik, nejasnosti, výhružky…chyby, kterých se dopustil. (Co mě k tomu vedlo? Možná, že má pravdu – zbláznil jsem se…do jejího tajemného pohledu. Ale to mě neomlouvá. Opravdu se chovám jako psychopat…)Když po chvíli tiše otevřel dveře koupelny, které vedli přímo do ložnice, ležela stále v posteli a tvrdě spala. Opatrně si lehl vedle ní. Díval se na její klidnou tvář, která nyní vypadala tak nevinně a bezbranně, až se mu ji chtělo probudit. Místo toho začal šeptat: ,,Neměl jsem to dělat. Ale kdybych tě nechal jít, taky bych udělal chybu. Pochop mě…já vím, že je to těžké, ale zkus to…“ možná doufal, že ho někde v hloubi duše uslyší.
Ještě chvíli na ni tiše mluvil, než i jeho přemohlo psychické vyčerpání.
Když se probudila, ležel vedle ní a spal. Pomalu se zvedla a v duchu doufala, že se tentokrát neprobudí. Nejdříve hledala klíč. V zásuvkách, v oblečení, v koupelně i kuchyni, ale nikde nebyl. No tak, kam jsi ho dal? Pak v nočním stolku a pod postelí. (V tom případě mi to řekneš sám). Šla do kuchyně a vzala ten největší nůž, který našla. Schovala ho za záda, aby ho snad ve spánku nezahlédl. Pomalu přišla k posteli. Vnitřnosti se jí sevřely, nemohla se pohnout. (Já nemůžu. Vypadá tak klidně). Ruce se jí třásli, ale nůž svírala tak pevně, až jí zbělely klouby na ruce. Nejistě přešlapovala na místě a nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Pak lehce vylezla na postel a klekla si vedle něj. Pozvedla nůž.(Nedokážu mu ani vyhrožovat! Ale musím, jinak se odtud nedostanu). Zbraň se jí v ruce nebezpečně třásla. V tu chvíli se otočil na záda a nepatrně otevřel oči. Když nad sebou spatřil nůž, okamžitě se probral.
,,Co - co to děláš?“zakoktal se a hlas se mu třásl. Ležel bez hnutí a na čele se mu objevili malé kapičky potu.
,,Já nevím…,“ řekla vyděšeně, ale nůž držela ve stejné poloze.
,,Dej ten nůž pryč,“ pokusil se o klidný tón, ale strach byl jasně znát. Jako po vyřčení kouzelné formule odhodila zbraň daleko od sebe a schoulila se na posteli do klubíčka. Nebrečela, jenom se třásla a dívala se kamsi do prázdna. Vydechl a svalové napětí povolilo. Otočil se k ní a lehce ji pohladil po zádech. Neucukla, tak ji otočil k sobě.
,,Promiň,“ špitla a vrhla se mu do náruče. ,,Nemohla jsem to udělat…“
,,Proč ne?“ řekl tiše a přitiskl ji k sobě.
,,Neměla jsem odvahu. Něco se ve mně vzpříčilo a prostě jsem nemohla. Odpusť mi to.“
,,Ty odpusť mně.“ Potom vstal a někam odešel. Když se vrátil, držel v ruce klíč. ,,Nemám právo tě tady držet,“ připustil a podal jí klíč. Chvíli ho jenom převalovala na dlani, pak vstala a mlčky otevřela dveře. Než odešla, otočila se: ,,Vrátím se,“ a usmála se oním tajemným úsměvem, jako minulý večer, když přišla.
,,Já vím,“ šeptl.