Dívka za zrcadlem

Vklouzla nacvičeným pohybem do černých střevíců a hbitě zapnula jejich pásek. Přešla k zrcadlu a prohlížela si svůj odraz na lesklé ploše. Kriticky naklonila hlavu na stranu a urovnala si tmavě modré šaty. "No, mohlo to dopadnout hůř," pokrčila rameny a přehodila si přes rameno kabelku. "To víš, že mohlo," uslyšela vzápětí něčí hlas.

"Cože?!" zarazí se Irena a zmateně se rozhlédne kolem.
"Tady jsem," ozve se ze zrcadla. "Nekoukej tak překvapeně a pojď blíž, ať Tě vidím."
Irena sice nevěděla, proč ten hlas, který jí připadal mimochodem tak známý, poslechla, ale skutečně se postavila zpátky před zrcadlo. Místo jejího odrazu tam stála dívka na vlas stejná jako ona sama. Stejně upravené světle hnědé vlasy, stejný nos, stejně vykrojená pusa. Dokonce i šaty měla stejné jako Irena. Irena sledovala, jak se na ní její vlastní tvář v zrcadle směje, přestože ona se vůbec nehýbá. "Povídej, jak se těšíš na ples?" zeptala se ta druhá.
"Jak víš, že jdu na ples? A jakto, že vůbec mluvíš?"
"Jak to vím?" odraz se upřímně rozesmál "Protože i já jdu dnes na ples. Stejně jako ty."
"Nechápu," zavrtěla Irena hlavou.
"Nevadí," mávla druhá rukou "hlavně nezapomeň, že pro tebe přijedou ve dvě rodiče, tak ať tě ani nenapadne nechat se odvézt od Pavla. Byl by z toho průšvih, co si budeme povídat."
Irena překvapeně sledovala, jak na ní zrcadlová holka mrkla a podívala se na hodiny, které měla pověšené za sebou na zdi.
"Odkud to všechno víš? A vůbec, co ti je do toho, jestli mě Pavel odveze."
"Už půjdeme, ne?" Odraz v zrcadle přešel její otázku jako by ani nebyla vyslovena a znovu pohlédl na hodiny. I Irena věděla, že už by měla vyrazit, aby stihla začátek plesu.
"Zatím ahoj a ať se ti dnešní večer vydaří," zamávala na ni dívka, její obraz se rozplynul
a nahradil ho Irenin odraz. Ta ještě chvíli stála před zrcadlem. Pomalu zvedla pravou ruku a dívka v zrcadle udělala přesně to samé. Už to bylo zase jen úplně obyčejné zrcadlo. Nechápavě potřásla hlavou a pohledem se zastavila na hodinách, které ukazovaly půl osmé. Při odchodu si vzpomněla, že i u té druhé byly hodiny na stejném místě jako ona měla ve svém pokoji.

Ráno se probudila až v devět hodin. Nebyla zvyklá chodit na podobné akce, takže byla docela ráda za to, že je sobota. Líně se protáhla a myšlenkami se vrátila ke včerejšímu večeru, kdy promlouvala se svým vlastním zrcadlem. Chvíli zvažovala, že se jí všechno zdálo, ale nakonec to zavrhla, protože nevěřila, že by byla schopná "vybásnit" si podobný zážitek. Pokud ji včera dívka v zrcadle zaskočila a vyděsila, dnes se veškerý strach přeměnil v čistou zvědavost. Irena vyskočila z postele a aniž by se převlekla, posadila se v pyžamu před zrcadlo. Uviděla rozcuchanou dívku sedící naproti ní. Dala si vlasy za uši, aby jí nepadaly do obličeje, a její odraz udělal to samé. Přimhouřila oči, odraz také. Zatvářila se zklamaně. Je tedy možné, že se jí to opravdu zdálo? Ještě chvíli pečlivě zkoumala svou podobu na lesklé ploše a když nenašla žádnou odlišnost, zvedla se, aby ustlala postel a převlekla se. V tu chvíli se obraz v zrcadle rozvlnil a objevila se tam ta dívka. "Ireno!" zavolala na ni. Irena si sedla zpět před zrcadlo. Teprve po chvíli jí došlo, že si sedla stejně jako ta druhá, s nohama skrčenýma pod sebe. Její zrcadlové dvojče mělo stejně žluté pyžamo i stejně rozcuchané vlasy.
"Trochu to tu zlobilo, asi jsem něco zmáčkla špatně, ale už je to v pohodě," usmála se na Irenu druhá dívka.
"Co zlobilo?"
"To teď neřeš. Spíš by mě zajímalo, co si myslíš o tom, co se stalo na plese. Podle mne Pavel nemá právo být naštvaný. Nebo jo?"
"Ehm... myslím si, že ne. Vždyť přece věděl, že pro mne mají přijet rodiče."
"Pro tebe? Ach, no jasně," usmála se zrcadlová dívka "jsem ráda, že na to máš stejný názor. I když musím přiznat, že jsem to tak trochu čekala."
"Jak se vlastně jmenuješ? Vypadáš stejně a znáš stejné lidi jako já..."
"To je mi otázka. Já jsem přece Irena."
"Ale já jsem taky Irena," podotkla Irena.
"A to je závada? Samozřejmě, že se také jmenuješ Irena. Má to výhodu, že když teď spolu budeme kamarádit, tak ani jedna z nás nezapomene jméno té druhé," rozesmála se.
"My spolu budeme kamarádit?"
"Musíš mít pořád tak hloupé otázky?"
"Nech mě to všechno pochopit," ohradila se Irena a znovu se podívala na své dvojče v zrcadle.
"Co je na tom k chápání?" rozhodila rukama ta druhá. "No dobře, tak si popřemýšlej, zatím se dojdeme obě nasnídat." Irena viděla, jak se dívka zvedla a někam odešla. Byla pravda, že i ona už cítila docela hlad, tak si doběhla do kuchyně pro housku se sýrem a pak se vrátila k zrcadlu.

Už ji ani neudivilo, když uviděla v ruce druhé Ireny to samé jídlo jako měla ona sama. Došlo jí, že na to, jak se věci mají, nepřijde asi hned, tak se už zbytečně nevyptávala. Povídaly si o všem možném a probíraly události, které se jim udály v poslední době. Zpočátku Ireně přišlo zarážející, že mají všechny vzpomínky stejné, ale nakonec v tom našla i jisté výhody a začala se jí zamlouvat představa, že někde existuje stejný svět a někdo, kdo prožívá stejný život jako ona. Začala u zrcadla trávit denně několik hodin a z obou Iren se staly kamarádky.

Jak týdny běžely, začala si Irena všímat, že se občas v jistých věcech s dívkou ze zrcadla neshoduje. Párkrát se každá zachovala jinak nebo měly trochu odlišné názory. Nepřikládala však tomu moc velkou důležitost. Pak ale došlo k něčemu, kde se rozdílnost jejich konání nedala přehlédnout. Když byla řeč o Pavlovi a o tom, jak se opil, něco se neshodovalo. "Když jsem nad tím zpětně přemýšlela, tak mi došlo, že jsem mu asi ty klíčky od auta brát neměla," pokrčila ta druhá a pokračovala: "já vím, že byl opilý a neměl by řídit, ale uvědomila jsem si, že jsem neměla právo mu ty klíčky vzít."
"Ale Ireno, kdybys.. kdybych... kdybychom to neudělaly, tak by řídil opilý. Vůbec toho nelituju, že jsem mu ty klíčky sebrala, i když je teď naštvaný," namítla Irena.
"Ráno jsem mu volala a omluvila se," dodala Irena.
"Ty ses´mu omluvila? A za co? Za to, že jsi mu možná zachránila život nebo přinejmenším jeho řidičák?" zachmuřila se Irena a nevěřícně sledovala dívku v zrcadle.
Ta na ní vyjeveně hleděla. "Jak to, že nevíš, že jsem se Pavlovi omluvila? Chceš mi snad tvrdit, že jsi mu ráno nezavolala stejně jako jsem to udělala já?"
"Nevím, proč bych mu měla volat."
"Tady něco nehraje," vyskočila druhá Irena od zrcadla a začala přecházet po pokoji. "Dobře, uděláme tohle. Když jsi mu nezavolala ráno, nevadí. Můžeš mu zavolat teď."
"Ale Ireno, já mu volat nebudu."
"Ty mu musíš zavolat," podívalo se na ni zrcadlové dvojče. Znělo to jako vyslovení faktu - stejně jako kdyby řekla, že týden má sedm dní. Z jejího hlasu bylo cítit, že je přesvědčena o tom, že to tak bude - že to tak musí být. To Irenu naštvalo. "Nemusím nic a taky nic dělat nebudu."
Dívka za skleněnou stěnou se neupřímě zasmála: "Musíš, jinak by naše osudy nebyly stejné a to nejde."
"Nepotřebuju mít nějakého dvojníka, co žije můj život a chová se stejně jako já," odsekla Irena.
"Moment. Tak ty si myslíš, že já jsem tvůj dvojník?"
"No a ne? Děláš stejné věci jako já, oblékáš se stejně jako já."
Irenin zrcadlový klon se rozesmál a znovu se posadil. "A nepřemýšlela jsi někdy o tom, že je to naopak? Nikdy tě ani na okamžik nenapadlo, že tvůj svět byl stvořen podle toho mého? Víš, po kom se jmenuješ Irena? Po mně."
"Vykládáš to moc hezky, ale to nemění nic na tom, že jsi jen v zrcadle. A co je svět v zrcadle? Nesrovnávej ho s opravdovým světem."
"Nejsem to já, kdo žije v zrcadle, ale asi ti to nevysvětlím, viď?" vzdychla ta druhá.
"Dokaž to," vyzvala ji Irena ledově.

Její odraz chvíli přemýšlel a pak někam odběhl. Když se Irena objevila zpět v zrcadle, měla s sebou obrovskou krabici.
"Tady je důkaz," poklepala na karton.
"Kus papíru?" podivila se Irena nevěřícně.
"Jak to říct," zrcadlová dívka nepřítomně poklepávala prstem po víku krabice. "V tomhle obalu jsem si tě koupila."
"Cože?!"
"Asi to neznělo moc hezky, omlouvám se," pokrčilo Irenino dvojče rameny. "Přečti si, co je na té krabici napsáno."
Irena se přisunula blíž hladké ploše a podívala se na nápis, který jí Irena ukazovala. "Zrcadlový společník. Objevte své druhé já pomocí nového technologického zázraku Mirror Miracle," Irena odtrhla zrak od krabice "co to má být?"
"To ty jsi ten technologický zázrak."
"Takže jsem jen tvá kopie..." Irena ztěžka polkla.
"Měla jsi být," přikývla dívka "ale něco se pokazilo. Máš prožít všechno tak, jak to prožívám já. To u tebe ale teď neplatí. Asi mi poslali vadný výrobek."
"A to znamená...?"
"Budu to reklamovat, ještě jsi v záruční lhůtě."
"Ale co to znamená pro mne?"
"Nevím," řekla nezúčastněně a Irena si uvědomila, že pro dívku ze zrcadla nemá více významu než jakákoliv jiná věc. Zklamaně se dívala, jak její dvojče sahá po nějakém ovladači a pak se kolem ní rozprostřela černočená tma...

Zapnula si svetr, protože venku začínalo být chladno, a podívala se na mobil. Byla ráda, že Pavel přijmul její omluvu, protože jinak by se s ním dnes pravděpodobně neviděla. Zběžně si upravila vlasy, položila hřeben na poličku a naposledy se podívala do zrcadla: "No, mohlo to dopadnout hůř."
"To víš, že mohlo..."