Pan vysněný

...byl myslím tmavovlasý, vyšší, musela jsem zvednout ruce, když jsem ho chtěla obejmout nebo mu je položit na ramena, měl krásné oči a zdálo se, že je má jen pro mě ...
Dělo se to venku na jakémsi nádvoří novějších budov, byla to asi oslava nebo něco podobného. Nevím, jestli bylo něco před tím, než se mnou začal tančit, vybavuji si jen dav lidí a já šla mezi nimi /tedy spíš jsem se prodírala/ a on se díval, pak se prodral ke mně, vzal mne kolem pasu a beze slova jsme začali tancovat , byli jsme jako v transu a jako jedno tělo, tancování mu šlo, vyváděli jsme kde co, na všechny možné melodie, lidé kolem přestali být lidmi, byla to jen kulisa, nevnímala jsem krom jeho a tance vůbec nic, ještě nikdy jsem se nikomu tak neoddala. A pak začalo pršet, byl to teplý letní déšť, silné kapky zpočátku pomalu dopadali na ramena, jakoby dávaly čas na rozmyšlenou, zda utéct nebo zůstat. I já jsem bojovala, rozhodovala a strachovala se, aby snad nechtěl taky odejít, ale jen na chvíli, zdálo se, že nepochybuje. A tak zatímco ostatní pobíhali splašeně okolo a postávali pod přístřešky, my dva jsme pomalu v objetí tančili na tu dešťovou melodii, prolínající se s živou hudbou, pak ale vše ustalo a bylo slyšet jen kapky dopadající na zem. Můj „tanečník“ poprvé znejistěl, usmál se. Cítila jsem, že když nic neudělám, ta báječná chvíle pomine. Pak mne napadlo zpívat ale nevěděla jsem co. V ten okamžik se mi před očima míhaly bílé listy papíru s texty písní, a tak jsem začala ... jeho obraz už se nevrátil, ale ještě hodnou chvíli jsem cítila jeho objetí, než se nadobro rozplynulo v rozmrzelém probuzení.