Matka

Srpnový večer byl prosycen vůní posečené trávy. Byl to jeden z těch večerů, kdy vzduch začíná pomalu chladnout, ale horkým sluncem prohřátý asfalt pálí do unavených a po dlouhém dni oteklých nohou i přes podrážky bot. Horizont se na západě sotva stačil zahalit do rudých mraků, avšak autobusové nádraží bylo liduprázdné. Všude bylo ticho. Jediné, co Klára slyšela, byl tlumený klapot jejích podpatků. Spěchala. Už teď cítila chladivou sprchu, která ji čekala doma. S hlavou skloněnou přebíhala jednotlivá nástupiště a v hlavě si snažila vybavit vůni svého mýdla. Snad proto si nevšimla muže, jež kráčel po chodníku proti ní. Málem by vykřikla, když ji znenadání oslovil. „Slečno, promiňte, že vás obtěžuji, ale mohla byste mi poradit?“ Nedůvěřivě si ho prohlížela. Zarostlý vrásčitý obličej, nemyté vlasy a tričko špinavé bůhví od čeho ani důvěru budit nemohlo. Potom se ale podívala do široce otevřených tmavých očí a cosi ji přece jen donutilo se usmát a zdvořile odpovědět: „Ale jistě. Co potřebujete?“ Muž se zatvářil smrtelně vážně. „Co si mám dát k večeři? Polívku, nebo kus masa?“ Pootevřela ústa k odpovědi, ale potom jí došla absurdita otázky a zarazila se. „Cože?“ Muž pokrčil rameny. „Jsem strašně nerozhodný…“ Zasmála se. Stařec jí byl velmi milý. Vždyť kdo se jí kdy zeptal na něco tak prostého a přitom v tu chvíli podstatného? „To záleží na tom, pane, jak moc máte velký hlad. Polévka bude na noc jistě lehčí a bude se lépe trávit. Na druhou stranu není nad dobré masíčko, že?“ Muž přikývl. „Tak víte co? Dějte si nějaký vývar a máte to dva v jednom.“ Teď už se smála na celé kolo a starý pán s ní. „Vidíte ten měsíc, slečno? Je teď přesně v půlce. Vidíte? Nádherný půlměsíc. Při tom je ale kalendářně začátek měsíce. Nevím, proč se lidé neřídí jen tím měsícem, vy ano?“ Opravdu nevěděla. „Těžko říct já nejsem astrolog,“ odpověděla zmateně. Muž ji ale neposlouchal. „Lidé vůbec zapomínají na přírodu. A podceňují její sílu. Na všechno mají moderní vynálezy a přitom by je vůbec nepotřebovali…“ Klára mlčela. Do podobných debat neměla moc chuť se pouštět. Ona, která by už neuměla bez počítače žít. A hlavně pracovat. „Víte slečno, já žádnou techniku nepotřebuju. Všechno zvládnu i bez ní. Třeba poznám, že jste těhotná…“ Nevěřícně na něj pohlédla. „Ne, nejsem. To bych přece věděla.“ Muž zakroutil zarputile hlavou. „Ale ano, jste. Věřte mi… A teď jdu na to jídlo. Přeji vám krásný zbytek večera a kdybychom se už neviděli, tak krásný zbytek života.“ Otočil se a vydal se dál na cestu. „Na shledanou a dobrou chuť,“ křikla ještě. Zvláštní člověk, pomyslela si. Jak vtipná je ta jeho mýlka o mé graviditě.
Sprcha byla opravdu vydatná. Cítila se příjemně malátná, když si lehala do postele. Povlečení krásně chladilo a vonělo. Zavřela oči a líně se protáhla, přičemž si přejela rukou po břiše. Zachytila to chvění spíše myslí. Vířivé prolínání nachové a rudé a vzdálené tepaní… Vzdálené, a přitom tak blízké, že by se ho ráda dotkla. Sevřela dlaň. Obraz se rozplynul stejně rychle, jako se objevil. Prudce zamrkala, aby rozehnala slzy, které se jí usadily pod víčky. Snažila se rozpomenout, co přesně to viděla, ale mysl k ní byla milosrdná. Převrátila se na bok a stočila se do klubíčka. Spánek jí přemohl dřív, než stačila začít přemýšlet o podivném setkání a o té ozvěně života, kterou zachytila, ale nerozpoznala.
Celý pokoj objímala tma a ticho. Jen z postele v rohu se ozývalo slabé oddechování. Tam ležela ona. Nic netušící usínající matka.