Neblázním!

Občas se narodí výjimečně dítě. Dítě, které něčím vyniká. Třeba hezky kreslí nebo výborně zpívá, ale málokdy se stane aby se narodilo dítě s nadpozemskými schopnostmi. To se stane opravdu velmi málo. Takový lidi se pak snaží zjistit, co se jim stalo jak to, že vidí budoucnost či čtou ostatním myšlenky. To se normální mu průměrnému člověku nestane. Jak kdo se s tím dobře vyrovnají . Někdo se zblázní, jiný se straní společnosti a dokonce jsou tací, kteří se s tím vyrovnají a žijí normální život. Mezi tys naštěstí patřím i já. Já Kamila.
Víte byla to rozhodně složitá cesta, ale nakonec jsem ti dokázala. Žiji skoro normální život. Víte dokážu jednu velmi divnou věc. Když něco potřebuji a nemůžu to ve svém bordelu v pokoji najít, tak jednoduše si představím předmět a ukáže se mi, kde leží. Je to velmi praktický. Totiž s člověkem, který položí věc na místo a zapomene na, které konkrétně se nedá žít. Jsem ráda, že jsem tento dar dostala já a ne někdo jiný. No ne, že bych ho nepřela, ale víte jsem pohodlný člověk. Zřejmě to jeden z mých problémů.
„Kamilo!!! Vylez z té postele!“ Ozve se celým domem. Matka mě nutí, abych už vstala. Ví dobře, že nesnáším, když musím stávat v kolem osmé hodiny. Nenávidím časné stávání. Je moc brzo a člověk se neprospí.
„Nenastavila jsem ti budík?“ Samozřejmě bez klepání vejde do mého pokoje a položí mi tuhle otázku. Tohle dělají snad všechny Mámy na světě. Doufám, že neviděla jak rudnu. Můj budík skončil v odpadkovém kontejneru. Promiňte, ale nehodlám poslouchat veselé: “Good mornig Good Mornig“ Nemám na to náladu.
„ Netuším.“ odpovím ji a snažím se vypadat velmi hodně a spořádaně. Netřeba dodávat, že mi to dělá potíže. Mamka se na mě koukla a protočila oči.
„ Nedivím ses, že ho v tomhle chlívku nemůžeš najít“ odpověděla mi na to typickým vyčítavým hlasem, který určitě znáte ode všech maminek.
Nerada bych zas slyšela, že stávám pozdě, a tak jsem radši vylezla z postele. Hodinky ukazovaly devátou hodinu ranní, což znamenalo, že za hodinu se mám sejít s Andreou. Andrea je moje nejlepší kamarádka. Bavíme se spolu už od dětství. Poznaly jsme se ve školce. Ze začátku jsme se spíš hádaly, ale pak jsme se nějak skamarádily. Víte Andrea si myslí, že modní trendy jsou zákon, ale já jsem spíš pro pohodlné kousky. Vzniklo kvůli tomu už spoustu hádek, i přesto jsme dobrými kamarádkami. Šly jsme na stejnou základku, ale pak jsem se přestěhovala do ulice Štěpánská a tam teď chodím na já školu. Scházíme se vždy na společné sobotní knihovně. Nikdy jsem jí o svém tajemství neřekla a myslím, že by to nestrávila. Asi to vidím moc černě, ale musím už to někomu říct ono je těžký mít tajemství. Zvlášť, když ho nikomu neřekla a ta skutečnost mě děsí nejvíc. Bude mě mít za blázna a toho se bojím ze všeho nejvíce.
V rychlosti postarala o ranní hygienu. Jediným zádrhelem bylo prádlo, který jsem musela pověsit na balkon. To víte nikomu jinému to za úkol nedají a vůbec je nezajímá to, že mám na sobě pyžamo a papuče s bambulkou. Nezajímá je možný trapas jejich dcery. Což je rozhodně chyba. Pak jsem se nasnídala, oblíkla do přijatelných věcí, rozloučila s mamkou, taťkou a bratrem a vyrazila z bytu směr město. Knihovna leží na druhý straně město v budově bývalé školy. Cesta trvá celkem půl hodinky. Jsme holt veliké město a to bývá i nevýhodou. S An se setkám vždy před knihovnou. Ona bydlí na druhé straně města a tak nám nic jiného nezbývá. Dnes jsem celou cestu pro přemýšlela, co ji řeknu a ještě nevím jak vůbec. Nevymyslela jsem nic. Netušila jsem, že to je tak těžký, někomu se přiznat a vyzradit svá tajemství. Neumíte si ani představit, jak je to těžký s tak velkým. Dlouho to v sobě dusím musím s tím na povrch. Jenže všude nejsou roviny někde i kopce a ty překážejí a oslabují.
Před vchodovými skleněnému dveřmi na mě čekala An. Oblečena v sukni, které se rozhodně nehodila do deštivého počasí a ještě ke všemu, když je venku deset stupňů Celsia. Ani se nedivím, že je oblíbená zvlášť, když se dá považovat za otroka Módy. Zvláštní, že tahle holka se dostala ke čtení. Nebývá zvykem, aby oblíbené holky ve třídě četly. Já patřím mezi ty holky s dobrým průměrem a mám docela dost kamarádů. Nepatřím mezi oblíbence celé devítky, ale stačí mi, že mě lidi mezi sebe berou jako sobě rovného.
„Hojík Bloude.“ Vesele mě pozdravila An. Přiběhla mi naproti a přátelsky mě objala kolem dokola.
„Hoj Bonde.“ Zazubila jsem se na ní. Bond a Bloud jsou naše přezdívky. Vzniklo to, když jednou An se na mě za srandy otočila a pověděla mi „Já jsem Bond James Bond.“ Na to jsem ji odpověděla „Já jsem bloud Velbloud.“ Jistě znáte ten starý tip o Bondovi na poušti. Dnes jsem se však necítila tak vesele. Buď mě moje nejlepší kamarádka přestane mít ráda nebo… Sama nevím. Nechci ji ztratit, ale držet v sobě to taky nemůže.
„Hele a ty nic nevracíš?“ zeptala se mě s velikým úšklebkem. V té nervozitě jsem ho zapomněla doma. Z nás dvou si povětšinou toho pučuji víc já.
„Já blbec.“ Celé jsem zrudla. Víte to se mi často nestává. Ta se ne mě jenom zazubila. Určitě mě tím bude otravovat do dvanácti, kde se naše cesty opět rozejdou. Vydaly jsme se dovnitř. Nejdříve jsme zamířily k knihovnici, které seděla počítače a něco tam psala do počítače. Daly kartičku, teda An, já jsem nic nevracela, takže jsem nemohla. Potom jsme zamířily do oddělení Četba pro mládež. Fakt zvláštní, že my dvě v hodně věcech naprosto odlišné si tak dobře rozumíme. Tohle oddělení mělo jednu zvláštnost. Nebylo tam vůbec vidět a, když jste chtěly o něčem mluvit soukromí, tak jste jenom trochu ztišili hlas a nikdo to neslyšel. Kolem dokola totiž regály a ještě ke všemu v druhém patře. Víc dokonalé místo jsem si přát nemohla. U nás doma pořád někdo je a to i u An.
„Ty An. Chtěla.. ech bych ti říct jednu věc. Tu druhou část věty jsem na ni přímo vychrlila. Věnovala mi překvapený pohled, odložila knihu zpět a kývla.
„Mluv.“ Pousmála se.
Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem: „Já už dlouho se ti musím s něčím svěřit. Je to opravdu neuvěřitelné.“ Náhle mě přerušila.
„Tobě se líbí Boby, viď?“ vychrlila a věnovala mi úsměv ve stylu reklam na zubní pastu.
„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. Boby, můj bývalý spolužák, se mi ani v nejmenším nelíbil.
„Tadeáš?“ Ptala se dál An.
„Ne, nech mě mluvit.“ Zarazila jsem ji před dalšími otázky a ztišila hlas. “Já mám jedno tajemství. Jedno ohromné tajemství. Víš nebudeš tomu opravdu věřit. Já těžko se to říká.“ Pousmála jsem se. Kdyby to bylo možné, nervozita by země lila proudem. Anin výraz na tom měl taky svůj podíl. „Jsem no nejsem jako ty.“
„To vím.“ Vykuleně na mě hleděla jako bych se pomátla.
„ Nepřerušuj mě. Já nejsem úplně normální. Víš umím jednu věc. Jsem totiž výjimečná. Pomysli na jednu věc a hned vím, kde je. Je to jako džípíeska. Chápeš?“ Její pohled se mi zřejmě už na dosmrti vryje do paměti. Nikdy nezapomenu, jak na mě ty zelené oči hleděly.
„ To je fór?“ Konečně se přestala tvářit jak kakabus a místo toho se hlasitě smála.
„Ticho.“ Řekla jsem jí aby tolik nehučela. “Myslím to vážně.“
„Dokaž to.“ Přikázala tonem z které jsem pochopila, že to nebere moc vážně. „Kde je moje taška?“
Hloupější dotaz říct nemohla. Víte ona ji držela v ruce a pohrávala si ze zipem od zadní kapsy. Očividně to brala jako jeden z mých častých vtípků.
„Já si opravdu nedělám srand An.“
„Tak jo.“ Opět nevypadala na to, co právě vypustila z pusy. “Kde mám učebnici Přírodopisu?“
Anin na učebnice přírodopisu. Tu jsem párkrát zahlédla a v moc dobré stavu nebyla. Snad si jí aspoň trošku vybavím. V duchu jsem si představila, jak asi tak přibližně vypadala. Objevil se mi obraz učebnice ležící na Aniným stole.
„Máš ji na stole.“
Její výraz vypadal jako vykulené koťátko. Na půl překvapený a na půl vyděšený.
Zbytek jsem strávila tím, že jsem je na různých příkladech dokazovala, že si nedělám srandu. Ona vždy jen kýla a řekla další věc, o které věděla, kde leží. Takový kolotoč spíš. Chtěla po mě dokonce abych ji řekla, kde má klíče. Po půl hodině vstala a odešla z knihovny beze slov. To mě dohnalo k slzám. Sobotu jsem probrečela a litoval svého činu. Měla jsem to vědět, že se mi vysměje či mě bude mít za blázna. Vím, tu chybu už nesmím opakovat. Celý týden jsem nebyla v náladě a spíše jsem se mračila než posílala přátelské úsměvy. Sobota pro mě poprvé znamenala nudu. Rodiče si dělali starosti, co mi je, ale já jsem jim povětšinou odpovídala mručením. Jedno zklamání mě však nemělo srazit k zemi. V sobotu jsem opět vyrazila do knihovny. Jaké bylo překvapení, když jsem tam uviděla Anu stát. Došla jsem k ní a beze slov na ni hleděla. Chvilku jsme obě mlčely až ona řekla ty slova, které si zapamatuji do konce života.
„Vždycky jsem myslela, že nějaký nadpřirozené věci existují.“ Zazubila se na mě.
Tohle byl můj nejšťastnější den v životě….