Zdivočelý

Procházel temnou krajinou a věděl, že není sám. Že jeho společník je opět s ním. Ten, který mu vždy napovídal a radil správně. Vedl jej již hezkou řádku let, však nikdy ho nespatřil na vlastní oči. Bos a v otrhaném šatu , co nejtišeji se plížil mezi stromy, nevnímal tu čerstvou vůni tichého dřeva. Stíny těch ohromných stromů jej obklopovaly snad ze všech stran a jeho vlasy se potem lepily k ušpiněné tváři, v očích mu blýskal obraz divocha…
"Kde věz osud můj?" - Otázal se sám sebe v myšlenkách, však nikdo neodpovídal. Byl snad oklamán a poprvé za těch pět let, kdy putoval sám, se mu jeho "přítel" nezjevil? Zmocnil se ho strach. Takový strach, jaký ještě nezažil. Naskočila mu husí kůže a on objal nejbližší studený kmen prastarého dubu. Pažemi mu do, už tak unaveného a drobného, těla proudil chlad, který téměř srčel z dřevěného sloupu, jenž se ve výškách pohupoval silným větrem, však On to nevnímal…
"Copak jsem zůstal sám? Cožpak už tě nikdy neuslyším, příteli můj?"
"...příteli můj!" - slyšel, jak se mu slova dostala z úst skřehotavým křikem do temné noci. Ze všech stran se na něj jako hladová šelma vrhla ozvěna jeho vlastního hlasu a on se musel skrčit k zemi pod tou tíhou zoufalství. Zdálo se mu, jakoby na něj samy stromy vrhaly nenávistné pohledy a velice pomalu na něj padaly a sápaly se po jeho vyhublém těle větvemi, ostrými jako břitvy. Sehnul se k zemi, zakryl si hlavu, aby na něj nedosáhly. Nesměly mu ublížit. Ne... Z úst se mu draly bolestivé skřeky, cítil se tak sám. Opět pocítil ten ohromný chlad, který teď sálal ze země a bodal jej do bosých chodidel. Jeden zoufalý pohled do tmy a do očí mu vyhrkly slzy. Jednou udeřil hlavou do tvrdého kmene stromu, který předtím objímal a zběsile se rozběhl černou tmou.
Jakoby mu stromy ukazovaly cestu, jakoby rozestupovaly se v úzkou pěšinu, z které nebylo možno sejít…"Kde to jen jsem… ?"
Ze všech stran k němu doléhal tichounký šepot a vtahoval jej ještě více do strachu a beznaděje. V dálce viděl dvě malinkatá světýlka, však nedokázal rozeznat jejich zřídlo. Zvedl se vítr a v uších mu zazněl hlas dívky. Zpěvný hlas. On podíval se nevnímavě na nebe a ani se nepohnul. Křečovitě semknul víčka, zatnul pěsti, cítil snad každý sval v těle natažený a ten hlas... Nesměl se dostat k jeho uším, On by to nevydržel. Zemřel by, věděl to... Pak ale onen hlas nabíral na síle. Přibližoval se k jeho uším a pomalu se měnil z jemné melodie na diamanty tříštící jekot. Zorničky se mu zúžily a opět se musel přikrčit. Bleskově si přitisknul špinavé dlaně na uši a divoký výraz v jeho tváři se změnil v bolestivý, kdy mu z očí vytryskly veliké proudy nezastavitelných slz. Už nemohl vydržet na tom místě. Sic se bál stromů, táhnoucí se do dáli, k těm dvěma světýlkům, rozběhnul se tím směrem, chtěl utéci tomu skřeku, který se mu zavrtával stále hlouběji do hlavy. Utéci vstříc svým divokým myšlenkám...