Znuděn rozkoší

Bledost pomine až skoná svéhlavá Róza. Ležím na zádech ve staré lóži divadla ve Westminsteru, strop pokryt je rudou krásou sametových deček. Nudím se a myslím na ženu, střapatou blondýnu. Zanedbaná, odporná a smyslná zároveň, vilná Afrodité. Už bouchám na ty dveře, padá omítka; lucerna samozřejmě nesvítí. Nikdo neotvírá, čpí tu hniloba. Mastné kadeře češou jemné ruce, hraběnka slouží císařovně, nekorunované bohyni. Pálí mě hlava; další gin Flaquete, už jsem vzhůru. Kadidlo jde vzduchem, orgie zabitého se končí. Nasládlé čerstvé citrusy, tvá ňadra bouří jako dva vulkány. Není prozřetelnost, topíš se ve slizu, lepí se a páchne. Nemůžu překonat mrákoty, další gin Flaquete. Ze stropu visí bílá stuha, po poslední návštěvě. Cestou zpět vidím dvě známé, na svém místě, jako vždy, prsy bují jim pod medovým světlem. S úšklebkem koketuji s Kateřinou, bezduché, povrchní žvásty. Chce mě, jako vždy. Jsem skvělý milenec a můj otec je okresní prefekt. Mohl bych je kdykoliv klofnout. Zabloudím rukou pod ty její hadry, kdo ví, kdy se naposled myla. Nudí mě, navíc po tom příšerném včerejšku nemám ani floka. Cítím sucho jako na poušti, oči mi mžourají, z rozbité láhve už všechno vyteklo, není tu už žádná legrace.... Servus doktore Byrde.