Neplodné peklo snů: Část druhá

7.
Policista Luck Devon odjel po poledni do Westportu, přeptat se na Nicol Johnsovou, ale když tam přijel zjistil, že Westport je prázdný. Neviděl venku jedinou živou nohu. Pouze černá kočka přeběhla přes silnici. Naštěstí nebyl pověrčivý. Měl by být? Určitě ne. Jenom se přeptá jestli Nicol někdo neviděl a zase odjede pryč.
Zamířil k ulici, kde, jak mu pověděla Mary, bydlela Nicol. Deštník, který tam ještě před pár hodinami ležel, byl nyní u Mary, vzala si ho k sobě. Dveře domu byly zamčená, a tudíž nemohl udělat domovní prohlídku. Stejně nemá povolení. Zamířil tedy cestou zpět k autu. Pohlédl doprava a za záclonou se na něho dívala postava muže,k níž okamžitě zamířil. Zaťukal staré bílé domovní dveře z devatenáctého století, které se vyráběly na starých vesnicích.
Otevřel mu starý muž bílými vlasy a úzkým bílým knírkem. Na bradě se mu rýsovala krvavá tečka. Asi se dneska ráno řízl při holení, rána byla ještě čerstvá. Muž na Lucka hleděl přes malou škvíru, která oddělovala dveře od futer. Nejspíš tady moc často policii nemají.
„Dobrý den, jmenuju se Luck Devon. Jsem policistou ve městě Stamfort. Vyšetřuje případ nezvěstné Nicol Johnsové. Víte o ní něco.“ To byla trochu hloupá otázka. Samožřejmě, že o ní něco věděl. Vždyť byl soused, sice přes křižovatku, ale byl. Musel o ní něco vědět. Zdálo se, že muž trochu pookřál, když zjistil, že nejde o něho. „Možná něco skrývá.“ Pomyslel si Luck.
„Těší mě. Já jsem George Scott. Nicol jsem znal. Byla to moc hodná holka. Moje žena, Carol, k ní občas chodila na kávu a tak. Stalo se jí snad něco.“
„Dneska za mnou byla její sestra a pověděla mi, že jí nebere telefony a doma ani v práci taky není.“
„To je pravda. Carol k ní včera měla zajít, ale doma nikdo nebyl.“
„Neviděl jste včera večer něco podezřelého, pane Scotte.“
„Nechcete jít dovnitř?“
„Velmi rád.“
Pan Scott vedl Lucka dlouhou chodbou až došli do kuchyně.
„Prosím, nezouvejte se.“ Stařec vyzval Lucka, aby si sedl na židli a on sám si sedl na lavici.
„Víte, jsem tady zrovna sám. Moje žena šla do města na nákup. Nedáte si čaj?“ Otázal se pan Scott.
„Jasně.“ Pokýval Luck hlavou.
Pan Scott postavil na čaj a znovu se posadil.
„Tak, pane Scotte…“
„Georgi.“
„Tak teda Georgi. Co jste viděl.“
„No včera sem se koukal z okna. Hledal jsem našeho psa. Odpoledne jsem ho pustil ven a ještě se nevrátil. Najednou vidím Nicol jak jde sama v dešti domů. Mířila za zatáčku, takže jsem ji dál neviděl. Přešel jsem teda do obýváku. Odtamtud k ní jde trochu vidět. Než jsem tam došel, byla Nicol už u baráku a asi hledala klíčky a za ní se plížil nějakej chlap. Nejdřív jsem myslel, že je to její přítel. Pak jsem si ale uvědomil, že ona vlastně nikoho nemá. Přišlo mi to divný, to víte, mladá holka a nikoho nemá…“ Přerušilo ho zasyčení konve. Vstal a nalil sobě a Luckovi čaj do hrnku. Vrátil se ke stolu a jeden hrnek podal Luckovi.
„Děkuji.“
„Není zač.“
„Co se dělo dál?“
„Jo. Kde jsem to skončil. Už vím. No, takže Nicol hledala klíče a ten chlap se k ní plížil. Byl jako duch. Nicol asi nebyla ve své kůži, protože jinak by ho musela alespoň slyšet. Na verandě ještě neměla shrabané listí, a po tom když jdete, tak to jde přece slyšet. Ten chlap stál za ní zrovna, když se Nicol pokoušela odemknout. Pak už jsem viděl jenom jak ji táhne do auta. Byla jak omámená. Pak už jsem nic zvláštního neviděl.“
„A proč jste nevolal policii?“
„A co byste s tím udělali. Akorát byste si řekli, že ňákej stařec je už paranoidní. Tak jsem to nechal bejt. Navíc jsem nevěděl, že je to tak vážný. Mohla být třeba opilá nebo mohla klidně jenom omdlít. To už se jí taky párkrát stalo. Byly dny, kdy ji jen tak někdo někam svezl nebo jela za sestrou.“
Luck s Georgem ještě hodnou chvíli seděli u stolu a popíjeli čaj. Potom se Luck Devon rozloučil a šel po svém. Dál pátrat po Nicol. Tenhle případ ho začíná docela zajímat. Nasedl do auta a nějakou dobu v něm jen tak seděl a přemýšlel jak pokračovat dál.

8.
Vešel do dveří. Jako vždy rozsvítil a přisedl si k ní. Chvilku si s ní povídal a potom se dal do práce. Chtěl svou denní dávku krve. Skleničku si položil na židli a zvedl starou ruční vrtačku. Zamířil s ní k Nicol. Pomalým lehkým krokem se k ní přibližoval. Vteřiny se staly věčností. Hrot vrtačky se dotýkal Nikolčiny dlaně, která visela bezvládně svázaná za židlí. Přitlačil vrtačkou na dlaň a začal točit kličkou. Zaslechl křupnutí, jak narazil na kost. Nechtělo se mu začínat znovu vrtat, a proto ještě víc zatlačil a vrták projel skrz dlaň. Vytáhl ji a čekal až dopadne do sklínky poslední kapka mladé krve. Poslední kapka spadla. Zvedl se a odcházel pryč. Nechtěl se s ní teď bavit. S žádnou ze svých obětí se po zákroku nevybavoval. Naposledy pohlédl na Nicol. Celá bledá se bradou opírala o hruď. Při zákroku křičela tak, že se bál pokračovat. Nejhorší bylo, když narazil na kost. To myslel, že mu prasknou bubínky. Naštěstí to vydržela a on také.
Ránu jí nebude zavazovat. Ani jí nedá žádné prášky na bolest. V knize četl, že by potom léčba nemusela proběhnout úspěšně.
Pod ruku jenom položil hrnek, aby do něho mohla odkapávat krev. Nechtěl vytírat kůlnu. Tuhle chybu už nikdy neudělá. Poučil se z předešlých experimentů. Vyšel tedy ven pod noční oblohu, do tváře mu foukal svěží vítr a on vzhlédl k měsíci a spatřil kolem něj rudý kruh. Věděl, co to znamená. Někdo umřel nebo právě prožívá velké utrpení. Pomyslel na to, jak se musela cítit Nicol. Ne, na to nesmí myslet, jinak svůj úkol nedovede nikdy do konce. Ještě tuhle dívku a už bude po všem. To jediné ho drželo při zdravém rozumu.
Musel ale uznat, že se s ní dobře povídalo. Ještě s žádnou předtím si tak nerozuměl, vlastně s žádnou dívkou si nikdy nerozuměl. Vůbec? Ano vůbec, ale Nicol byla něčím výjimečná. Bylo by hezké potkat ji za jiných okolností. Ale jak se znal, nikdy by se s ní nedal do řeči, vždycky měl málo odvahy.
O čem to tady vlastně přemýšlí. Nesmí si s ní nic začít, prostě nesmí. Vždyť musí svůj úkol dovést do konce. Má ještě dvacet devět dní. Tolik? Co všechno se za tu dobu může stát. Na to nesmí teď myslet. Hlavně se do Nicol nesmí zamilovat, jenže to je tak snadné. Ještě nikdy nikoho nemiloval. Jak by mu ale potom asi bylo, kdyby ji musel zabít. Dokázal by to vůbec. Pochyboval. Ano hlavní je jeho život. A on chce žít. Proč by ale nemohla mít právo na život také ona? Protože tak to prostě musí být. Někdo musí zemřít, aby někdo jiný mohl žít. A s touto myšlenkou odešel do svého domu vzdáleného jen několik metrů od kůlny.


9.
Luck zvedl sluchátko a naťukal číslo, které bylo napsané na útržku papírku. Slyšel vyzvánění. „Pane bože, ať to konečně vezme.“
Zvedla to žena, jejíž hlas znal.
„Prosím.“
„Slečna Johnsonová?“
„Ano, u telefonu.“
„Dobrý den, tady policista Luck Devon.“
„Ani nevíte, jak ráda vás zase slyším. Víte už něco o mé sestře?“
„O tom jsem s vámi právě chtěl mluvit. Nerad ale takovýhle věci probíram po telefonu. Mohli bysme se někde sejít?“
„Jistě.“
„Navrhněte kde.“
„Znáte restauraci U Rosie. Je ve Stamfordu. Dva bloky od vaší stanice.“
„Jistě, že ji znám.“
„Dělaj tam celkem dobrý jídlo. Nikdo nás nebude rušit.“
„Dobrá. V kolik.“
„Tak za dvě hoďky?“
„Jak je libo.“
„Děkuji.“ A zavěsil. Ulevilo se mu.

Co si má vzít na sebe? Nemůže přeci jít takhle. Na sukni je venku už zima. Půl hodiny si zkoušela oblečení, které by ji pasovalo a nakonec se rozhodla pro úzké kalhoty, přiléhavé tričko a blůzku. Bože, chová se jak puberťačka, kterou pozval na rande kluk, který se jí hodně líbil. Ale copak tomu tak nebylo. Ano s tou puberťačkou pravdu nemá, ale s tím ostatním? Copak se jí ten policista nelíbil? Když se nad touto otázkou zamyslela, začervenala se. No a co, vždyť je dospělá, může si přeci dělat co chce. A nikdo jí do toho nebude reptat. Ani ona sama. Prostě půjde a hotovo. Těší se na něho. Vidí ho v duchu, jak tam sedí u stolu a čeká na ni. To jí dodalo odvahu a nastartovala auto, které ještě stálo před garáží. Položila ruce na volant a ihned musela pravou ruku stáhnout. Ucítila strašnou bolest. Věděla, co to asi znamená. Díky tomu, také věděla, že je Nicol pořád naživu.
Sáhla do přihrádky a vytáhla z ní Brufein. Raději si vzal dva. Ruka jí příšerně bolela. Připadalo jí, že v ní má hřebíky. Zároveň ji ale vůbec necítila. Bylo to zvláštní. Spolkla prášky a položila ruku na řadicí páku. Snad to už bude lepší. Nastartovala auto a rozjela se po příjezdové cestě. Směr? Stamfort. Pan policista na ni už určitě čeká. Brufeiny už začínaly zabírat. Cítila se otupěle a to bylo dobře. Bude to potřebovat. Bůhví, co se dozví. Chtěla ale skutečně znát pravdu. Ano, pořád lepší než žít v nejistotě.

10.
Luck Devon už seděl u stolku na terase, k němuž si Mary přisedla a objednala si Fantu.
„Co jste zjistil.“ Zajímala se Mary ještě dřív než ji stačil pozdravit.
„Asi se vám to nebude líbit.“
„To je mi jedno. Já to chci slyšet.“
„Tak dobře. Mluvil jsem se sousedem vaší sestry. Viděl nějakého muže, jak ji táhne do auta, ale protože nevěděl, jestli to náhodou není její přítel, nevolal policii.“
Mary měla slzy na krajíčku už co přišla, ale teď se jí spustil přímo vodopád. Ke stolu přišel číšník a položil na stůl Fantu. Podíval se na Mary zkoumavým pohledem a odešel. Všichni se po nich otáčeli. Nejspíš si mysleli, že Luck je její přítel a právě jí dal košem. Tak to však nebylo.
Mary se trochu uklidnila a utřela si oči kapesníkem. Napila se limonády a vyzvala Lucka, aby pokračoval.
„Tohle ale ještě neznamená, že je vše ztraceno. Právě naopak. Máme svědka. Sice toho moc neviděl, ale alespoň něco. Furt lepší než nic. Potom jsem jel k Nicol do práce. Nejdřív mi nikdo nechtěl nic říct. Trochu jsem na ně musel zatlačit. Nakonec z nich vypadlo, že na parkovišti poslední dobou parkoval nějakej zvláštní chlápek, kterej nikdy nevycházel. Stál tam každý den přibližně dvě hodiny před zavíračkou a pryč odjížděl až když se zamykalo. Takže většinou, když šla Nicol domů.“
Mary začala zase trochu popotahovat, ale nakonec se ovládla.
„Co máte v plánu teď.“
„No, na tom parkovišti měli zabudovaný bezpečnostní kamery. Podíval jsem se na záznamy a našel poznávací značku toho auta, který tam parkoval a kterej patrně patřilo tomu chlápkovi. Ten den, co ji patrně unesli pršelo, že?“
„Ano“
„Podle všeho se šla Nicol schovat na chvíli pod střechu vedlejšího krámu, kde si rozevírala deštník. Od té doby jel ten chlap za ní a sledoval ji až domů, kde už si ji pohlídal. Musel to mít všechno perfektně promyšlený, jinak to nevidím.“ Musel přestat. Viděl, že Mary to už dlouho nevydrží.
„Je vám dobře.“
„Jistě, jen se mi trochu zamotala hlavu. Nic vážnýho. Občas se mi to stává.“
„Ptala jste se co budu dělat dál, že? No, vystopoval jsem to auto a zjistil, že bylo koupeno ve Westportu, kde bydlí i jeho současný majitel. Je to ňákej Henry Olcott. Pojedu se podívat na to místo, kde by měl bydlet a obhlídnu to tam. Trochu se na něho optám. Jinak je zvláštní, že ten chlápek je úplně čistej. Žádný krádeže ani jiný prohřešky. Prostě nic. Zrovna teď máme na stanici dvě vraždy. Jsou si podobný. Vždycky to byly mladý holky, který někdo vystopoval a sebral těsně před jejich domem. Těla se však nikdy nenašla. Že jde o vraždy jsme si teda domysleli. Vlastně jsou to jenom spekulace. Je zde také jedna spojitost s vaší sestrou. Všechny pohřešované chodily na stejnou školu. Proklepli jsme si zaměstnance a nic jsme nezjistili. Nikdo neměl žádnej motiv. Ten chlápek musí bejt dost chytrej. Nikdy neudělal žádnou chybu až teď. A to ho taky nikdo neviděl. Z kamer do auta nejde vidět, takže nemáme nic podle čeho bysme ho mohli poznat. Žádnej popis. Nic. Jen jeho bydliště, který ještě musíme prověřit.“
„Mohu tam jít s vámi.“
„To raději ne. Bude to dost nebezpečné.“ To se nejspíš Mary moc nelíbilo, ale co mohla dělat. Nemůže ji vzít s sebou. Už měl určitý plán a ona by mu ho překazila. Musel by dávat pozor nejen na sebe, ale také na ni.
„Tak dobře, ale budete mě o všem informovat, jasné?“
„Jasné.“ To ji, jak se zdálo, uklidnilo.
Chvilku spolu poseděli a poté ji doprovodil domů.
„Dávejte na sebe, prosím, pozor.“
„Nebojte budu.“ Následoval dlouhý pohled do očí. Jiskra přeskočila a potom to šlo ráz na ráz. Luck se naklonil, Mary si stoupla na špičky a políbila ho. Nepatrně se odtáhla a zadívala se na něho.
„Promiňte, já…já nemohu.“
Tentokrát ji políbil on. Byl to dlouhý vášnivý polibek. Tentokrát se od něho neodtáhla. Přidržela se a líbala ho.
„Nechcete jít ke mně?“ Zeptala se ho znenadání.
„Moc rád.“ A tak šli…
Uvnitř následovala velice krátká předehra a potom… Potom už se nechali unášet proudem vášně. A když tohle všechno skončilo, když oba dva dosáhli uspokojení, leželi vedle sebe a těšili se z přítomnosti toho druhého. Dlouho takhle leželi, otočeni na bok sledujíce oči toho druhého. Okna do duše. Patřili si navzájem. Ona byla jeho a on její. Po dlouhém zamyšlení a tichu, které ani jeden z nich neporušil, následoval klidný spánek. Dál si představovali, že jsou unášeni tou lavinou. Lavinou a horkem, které je zaplavilo právě v tuto hroznou chvíli. Ale i takové chvíle existují. Chvíle, kdy děkujete bohu. Jak tady může vedle něho ležet, když o pár kilometrů dál se trápí její sestra.
O to ale teď nešlo. Teď byla šťastná, jako ještě nikdy v životě.

Když se probudila, lekla se. Neležel vedle ní. Vstala a přešla do kuchyně, kde také nebyl. Nechal jenom dopis: Promiň musím ještě něco vyřídit. Přijdu později.
Rozhodla se, že na něho počká. Stejně je sobota a do práce nemusí. Uvaří mu něco dobrého k obědu. Nají se spolu a potom se mohou milovat.

11.
Luck zaparkoval před jeho domem. Chvíli seděl v autě a potom vyšel ven. Prošel ulici a zase se vrátil zpět. Věděl určitě, že to bude tenhle chlap. Přešel k vrátkům a vešel dovnitř. Zahrada byla poměrně malá. Spíš taková zahrádka. Určitě tady někde je a dívá se na něho. Proč vlastně nezavolal posily? Chtěl to zvládnout sám. Věří si. Chtěl to udělat pro Mary. Už viděl její pohled až přivede Nicol, živou a zdravou. Jak jednoduché. Prostě najde Nicol, vysvobodí ji a toho lumpa zatkne nebo zastřelí. To se ještě uvidí. Teď už je ale příliš pozdě se vracet. Už je tak blízko. Podíval se do leva a v šeru uviděl nějakou starou boudu schovanou pod stromy. Tady by mohla být, pomyslel si. Došel k ní a chtěl otevřít dveře. Byl na nich ale tlustý zámek. Pohlédl za sebe, jestli by nenašel něco, co by mohl použít ke zdolání zámku. Na pařezu za ním ležela malá sekyrka. Uchopil ji oběma rukama a vrátil se ke kůlně. Už se napřahoval, když v tom se za ním ozval nějaký zvuk. Otočil se a spatřil zrůdu ve žlutých rukavicích. Nestačil se ani vzpamatovat a Henryho sekera mu trčela ze žeber. Zamotal se a skácel se k zemi. Teď už věděl, že tohle vážně posral. Snažil se dostat k vrátkům. Rychle se plazil po zemi a neuvědomoval si, že Henrymu neuteče. Ten šel pomalu za ním a když byl Luck už skoro u vrátek, sekl ho do nohy. Oddělila se od těla a okamžitě z ní začala tryskat purpurová krev. Luck se však plazil dál. Henry to s ním už chtěl skoncovat. Už ho to nebavilo. Poslední smrtící úder. Následoval závěrečný sek do hlavy. Ta se odkutálela, ale tělo se plazilo ještě pár metrů dál. Srdci nedošlo, že má přestat tlouct. Henry se nejdříve zarazil a potom sekal a sekal ve strachu, že by tělo mohlo znovu vstát a pokusit se mu ukrást jeho lup. Krásnou Nicol. Nenechá si ji vzít. On ji potřebuje, aby se vyléčil. Stále sekal, i když z těla již téměř nic nezbylo. Henry si ani nevšiml, že se už zastavilo. Sekal pořád dál… Konečně se přestal.
Přemýšlel, co s tělem udělat. Přivezl kolečko a lopatou do něho naházel zbytky těla. Otevřel dveře, kde nepříliš poklidně spala Nicol. S jeho příchodem se jako vždy probudila. Nemohla rozeznat, co to veze. Pak se jí udělalo špatně. Pozvracela se do klína. Henry dovezl kolečko za Nicol, ke studni a tam ho vyklopil. Nicol začala křičet. Teď už věděla, co jí to tady pořád tak zapáchalo. Dělalo se jí z toho zle. Henry netušil, co si má s Nicol počít, a proto k ní přistoupil, z kapsy vytáhl dlouhý šátek a ten jí přivázal přes ústa. Bylo mu líto, že jí to musel udělat. Nechtěl to, ale když takhle řve? Vyšel ven a stále slyšel Nicol, jak se i přes šátek snaží křičet. Zamkl a oddychl si. Snaha o výkřik nešla přes zavřené dveře slyšt.
Co má ale udělat s tou krví na trávě? Tohle náhodou věděl velmi dobře. Přivezl si popel a vysypal ho na krev. Tak a je to! To by měl hotové. Nechá Nicol trochu se uklidnit a potom si půjde pro další dávku krve.

12.
Mary seděla v kuchyni a přemýšlela o sobě a Luckovi. Říkal, že přijde brzy, ale už je šest hodin večer. Bála se o něho. Tušila kam asi jel a toho se nejvíc děsila. Toho, že by se její předtuchy mohly stát skutečností.
Pohlédla na své ruce. Všude jí vytékala krev. Už je ani neobvazovala. Její sestra zatím ještě žije, to ví jistě. Dokud cítí bolest je to dobré, ale daleko horší bude až bolest zmizí. Poslední dobou se navíc vůbec nevyspala. Pořád se jí zdálo o Nicol. Vlastně se jí spíš zdálo o tom, co Nicol zažila. Viděla i cítila její trápení. Její žal a stesk. Z toho bylo Mary smutno, protože věděla, že nemůže Nicol nijak pomoci.
„Kde jenom může bejt.“ Pronesla, aniž by si uvědomila, že to vyslovila nahlas.
V duchu však cítila, že Luck už nikdy nepřijde. Je tam, kde Nicol. Jediný rozdíl mezi nimi ale je, že Nicol stále žije.
Přešla do předsíně a podívala se do skříně. Vytáhla jeho včerejší kalhoty a rozhodla se, že mu je vyžehlí. Ohnula je přes ruku, a v tom z nich vypadl malý papírek. Zvedla ho a nápis na něm byl tak malinký, že ho málem nepřečetla: Devil´s street, Westport. „Kde to je?“ Westport znala, ale tahle adresa jí nic neříká, no uvidí. Schovala papír k sobě do kapsy a šla žehlit.