Pane Salvatore - Vesmírný kokteil

Bylo tam prázdno. Bělo. Ticho. Žádné myšlenky. Procházel se po dokonale rovné plošině, která splývala se vším ostatním. Ostatně, jak už jsem řekl, všude bylo bílo. Odkud vycházelo jasné bílé světlo, které prosvěcovalo jemně difuzně tančící mlhu, jenž se obtáčela kolem toho člověka jako had toužící po kořisti? Nikdo neví. Ni já. S opatrností, jako by se bál, že podlaha je z čínského porcelánu, a s napětím, s kterým padají první vánoční vločky, postupoval prázdnotou. Bylo to až nápadně podobné jeho představám o cestě do nebe. Copak je mrtvý? Copak ten mladý vitální člověk s doboru duší je mrtvý? Ale běžte! Růžový corpus se střídavě stoupajícím a klesajícím thoraxem umlčoval všechny hlasy pějícími nad jeho domnělým skonáním. Ale kde tedy je? Před chvílí ještě míchal čajovou lžičkou v kávě a snažil se vyvolat vodní výr o síle, která by pohltila veškerou hmotu na Zemi, hvězdy, komety, Jupiter a jeho měsíce, antihmotu i...berušky. A teď? Nikdo neví. Ni já. Šel dál, třeba najde východ a po nouzovém schodišti sestoupí zpátky do své cimry. Prázdno. bělo. Ticho. Žádné myšlenky. Žádné osoby. A zase prázdno, bělo a ticho.
Náhle zakopl o jakýsi bílý elipsoidní hladký křehký předmět. Bylo to vejce. A bylo to velké vejce. Zdálo se, že náraz přežilo, ale mylný to pocit. Praskliny se rozlily po obvodu, jako když pavouk spřádá svoje sítě. Skořápka se rozpadla a se hřměním Krakatoy se prázdnoprostorem rozlil nový vesmírný kokteil...