Satan 3

"Stalo se to ,když mi bylo šest. Těsně před rozchodem rodičů."Vypráví Sian vyšetřovateli. "Byla jsem malá a hloupá. Nic jsem nechápala. A nechápu to dodnes.
S tátou a mámou jsme měli krásný život. Každý den v šest šli do práce a já do školy, ve tři jsme přišli domů, měli společný oběd... Bylo nám spolu tak dobře!"Sian se rozbrečí." A pak se to stalo!"

Jde domů a vesele si zpívá. Otevře dveře a podiví se jakto že jí maminka nejde otevřít. S radostí vejde dovnitř. V kuchyni nikdo není. Pěknou tvářičku jí zkřiví stín zlosti.
Podívá se do ložnice ... Tam leží na posteli maminka a na ní táta. Drží ji za ruce a bije po obličeji.

"Nemohla jsem se na to dívat, jak jí ubližuje!"Křičí. "Zatimco jí mlátil tak si na ní užíval. A pak odešel. Řekl ,že je to její vina. Mě tam nechal sedět na schodech a ještě do mě kopal." " Já vím jak vám je." Uklidňoval ji komisař. "Ne, to teda nevíte! Nic nevíte! Vy jenom chodíte, smějete se lidem do očí a bezdůvodně je zatýkáte."
"Bezdůvodně?"
"Jo!! Proč jste zatkl mě?"
"Za ublížení na zdraví Billu Kristlovi."
"Cože? Já mu nic neudělala! Seděla jsem v tom autě vedle něj! Kdo vám to nakecal?"
"Bridget Fleurmannová." Komisař vstal, naposledy se ohlédnul a odešel. Sian seděla na židli jako hromádka neštěstí. Proč? Ptala se v duchu. Proč mě? Co jsem udělala? Moje nejlepší kamarádka mě zradila. Můj nejlepší kamarád mě zradil. Po tváři jí stekla hořká slza smutku. Probudil se. Znovu obživl. Nečekané se vrhla proti skleněné stěn, za níž stál soudní psychiatr, Bridget a vyšetřovatel.
"Nebudete mě štvát!" smyslů zbavená zaječela. Celou místností otřásl zvuk tříštícího se skla. Rozbila ho. Přepadla do náruče přímo Bridget.

"Je mi líto, ale dočasně je v kómatu. Museli jsme ji do něj dostat, protože prodělala složitou operaci mozku. Netušíme kdy se probudí."doktor si stáhl čapku do čela. Vyšetřovatel povytáhl obočí, Bridget zuřila. Co si myslí? Ted´ když má dostat elektrické křeslo, tak si umře?

Byl to divný pocit, být v kómatu. Ikdyž to bylo pouze umělé... Bylo to hnusné...Sianiny povadlé tváře nejevily jedinou známku nějakých pocitů... Neusmívala se, nemračila. Byla naprosto bez výrazu. Bylo to...Strašidelné. Nikdo netušil jestli je opravdu v kómatu, nebo ji třeba...ovládl znovu Satan. Jen ona věděla... Radši by umřela než aby přiznala co se té noci stalo. Byla to její hrdost kdo jí to zakazoval.

Když vyšli z baru, pokropil je oba silný děšt´. Sian se zamračila. Měla na sobě nové šaty a nechtěla je mít hned zničené. On se jen vesele smál a v dešti pobíhal sem a tam. Společně došli až k autu. "Já-škyt-já budu ří-řídit..."hrnul se k volantu. "NE! Nebudeš. Podívej se na sebe." Zasedla k volantu. On si sedl na sedadlo spolujezdce. Vyjeli na dálnici. Jen co byli na pátém kilometru, začal se sápat po volantu. Byl opilý. Řízení strhl prudce doleva. Ozval se náraz. Auto nabouralo do zdi jíž byla dálnice obehnaná. "BILLEE!!" Vykřikla. Pak už nebylo nic. (A/N: Nesnášim slovo pak. Ale to je jedno... :D)

Prudce si na posteli sedla. Po čele jí stékala kapka potu. Znovu to bylo tady. Ta nehoda. Ten sen. Čerstvě probuzená z kómatu si opět lehla. Prudce oddychovala. Každá vzpomínka na tu noc jí způsobovala obrovskou bolest. Vlastně to nebyla její vina. Nemohla za to že se Bill opíjel a pak se cpal k volantu. Vlastně to byla jeho vina. A Bridget se do toho nemá co cpát. Pomsta by mohla být sladká. Takhle nenávistně přemýšlela půl dne, dokud ji nepřišel zkontrolovat doktor. " Tak už jste se probudila? No, můžeme vás zase odvést na policii." Nevzpouzela se. Klidně šla, jak již věděla vstříc jisté smrti.

"Dostane tedy elektrické křeslo?" Bridget se vzrušením přímo chvěla. "Ano, nejspíš ano.." Povzdechl si vyšetřovatel. Oba se podívaly za již nové sklo vyšetřovací místnosi. Seděla tam Sian, tvářící se naprosto chladně. Cítily jak je propaluje pohledy. Ikdyž je nevidí...Nebo vidí?

" Sian Ellisová. Jste odsouzena za ublížení na zdraví, a pokus o vraždu Bridget Fleurmannové. Jste odsouzena k smrti na elektrickém křesle." Sian velmi pomalu zavřela oči. Na tenhle rozsudek čekaa poslední dva měsíce, jež pobívala ve vězení.

Dny ubíhaly velmi ryhle. Ležela pouze na posteli a spala. Otevřely se mříže a do cely vstoupily dva strážníci. Surově ji chytly pod paží.

Ocitla se ve světlé místnosti, plné veselých barev. Za ní stál kněz a vyšetřovatel. Před ní krásné polstrované křeslo. Elektrické křeslo. Naposledy se otočila a sedla si. Přišel k ní kněz, okamžitě ho vyhnala. Ke křeslu ji připoutaly. Vyšetřovatel se přiblížil k ovladači. Prst se mu lehce klepal nad tím tlačítkem. Pohléda za sklo té místnosti. Byli tam. Všichni, do jednoho. Táta, máma, Bridget, Bill, Tom... Na tvářích jim hrály vítězoslavné úsměy... Najednou se všechny barvy smíchaly dohromady...Zakřičela... Možná naposledy...