Temné tajemství - kapitola 8.

Pomalu jsem spustila obě nohy a snažila se najít opěrný bod na zábradlí sousedů pod námi. Nebylo to tak snadné, ale když už jsem pomalu začínala panikařit, povedlo se. Pak jen stačilo opatrně slézt a přidržovat se zdi a celý postup opakovat jen s tím rozdílem, že místo na balkón jsem jen seskočila na dlažbu před hlavním vchodem. Díky mami, žes mě donutila chodit na gymnastiku! Dopadla jsme trošku tvrdě, protože jsem měla kecky, ale po tom jsem se vzpamatovala a utíkala ztichlou ulicí na druhou stranu města, kde Jasper bydlel.

Váhavě jsem zaklepala na vchodové dveře a už už jsem byla odhodlaná zrdhnout zpátky, když se otevřely dveře a tam stála Jasperova mamka. Zčervenala jsem rozpaky, vypadala jsem jako po hodinovém běhu, nenamalovaná, vlasy rozcuchané, oblečená v černých teplácích, keckách a černém tričku s krátkým rukávem. Na březen nic moc.

"Ehm, dobrý den...teda večer, paní Graceyová. Omlouvám se, žeruším tak pozdě, ale nutně bych potřebovala mluvit s Jasperem...", teď jsem čekala ty slova...

"Amelie, ráda tě zase vidím, ale jistě, je nahoře. V prním patře doleva, třetí dveře v pravo. Zavolala bych na něj, ale nějak nemůžu najít hlas, jsem nastydlá."

"Ach!" vydechla jsem úlevou, že neodjel a rychle dodala:

"To je mi líto, doufám, že budete brzo v pořádku...děkuju." vešla jsem do už tak známé přepychové haly a vydala se pomalu po schodech nahoru. Utíkala bych, ale nechtěla jsem být nevychovaná, když už prudím takhle pozdě. Neklepala jsem, věděla jsem, že tohle je Jasperův pokoj, znala jsem to tady.

Byl tam, po tak dlouhých týdnech jsem koukala přímo na něj. Zastavil se uprostřed pohybu - házení oblečení do malé sportovní cestovní tašky, kterou měl položenou na posteli.

"Jaspere!", zašeptala jsem zlomeně, jakoby se všechen ten cit, který jsem se snažila zahrabat hluboko ve mě právě prodral na povrch.

"Amy...já...co..." koktal zmateně. Nenechala jsem ho domluvit a řekla všechno.

"Jaspere, četla jsem tvůj dopis, myslela jsem, že jsi odjel, že to nestihnu, že tě ztratím... Omlouvám se, nechtěla jsem se chovat tak, jak jsem se chovala, ale bylo to jen kvůli tobě, chtěla jsem abys měl pokoj, ode mě..." jeho pohled byl ještě zmatenější.

"Víš ona pořád vyhrožovala, že si jenom její a já, nechtěla jsem, aby ti něco udělala. Nechala jsem tě napokoji, jak chtěla, ale pak ten tvůj dopis, nevím na co jsem myslela a úpřimně ani nevím, jak to, že jsem bez tebe vydržela skoro tři měsíce....chovala jsem se naprosto nemožně, mrzí mě to...miluju tě..." co??? já to řekla! Opravdu jsem ty dvě slova vyslovila, před ním. V tu chvíli jsem chtěla aby mě někdo zabil, jen abych se nemusela dívat d otěch jeho čokoládových očích, ve kerých byl stále zmatený výraz. Pak jakoby v nich ale přeskočila jiskřička.

"Miluješ mě?" zeptal se. Neměla jsem sílu něco ze sebe vydolovat, tak jsem jen kývla a dál na něj zírala. Jeho výraz se neměnil. Litovala jsem, že jsem přišla.

"Já...raději půjdu, neměla jsem chodit, promiň..." otočila jsem se ke dveřím, ale Jasper stál v tu chvíli před nimi a bránil mi v odchodu.

"Opravdu jsi řekla, že mě miluješ?" ujišťoval se.

"Miluju no, nevím, prostě od první chvíle co jsem tě přejela na bruslích...jen jsem to nevěděla...ale vidím, že ty...mě ne, takže já půjdu, dělej jakoby se tohle nikdy nestalo..." Chtěla jsem projít kolem něj, ale zarazil mě smíchem, tichým, melodickým, šťastným smíchu.

"Blázínku...jak bych tě mohl nemilovat? Neustále jsem ti to říkal, psal...myslel jsme že ze sebe dělám hlupáka, ale bylo mi to jedno...tys mi nevěřila...ty...kvůli mě jsi se dostala do problémů...opravdu...opravdu mě miluješ nebo si ze mě jen děláš srandu?" smutně jsme se usmála a vytáhla na světlo řetízek, který mi visel kolem krku, s půlkou srdce.

"Myslíš, že bych to nosila, kdybych si dělala legraci? Nosím ho celou dobu..." spustila jsem ruce. V očích se mu objevil něžný výraz, sáhl pod tričko, které měl na sobě a vytáhl druhou půlku srdce. On mě miluje...Jasper...ten úžasný kluk, po kterém šílely všechny holky miluje zrovna mě.

"Miluju tě, Amy..." zopakoval znovu a moje srdce se rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Roztěseně jsem k němu přistoupila a ztratila se v těch hlubokých hnědých očích, ve kterých bylo něco, co patřilo pouze mě.Vzal můj obličej do dlaní a dlouze mě políbil. Objala jsem ho kolem krku a jeho ruce se pomalu přesunuly na můj pas. Přitiskla jsem se k němu víc a vychutnávala si jeho rty, jako drogu, které jsem tolik týdnů odolávala. Prsty se mi zapletly do jeho vlasů a přitahovaly ho ke mě víc, jaho ruce mi přejížděly po pátěři až mě příjemně mrazilo. Po několika minutách jsme se od sebe odtrhli. Jasper si opřel čelo o moje a přerýravě oddechoval. Já na tom nebyla o nic líp.

"No páni..." vydechla jsem a snažila si uklidnit puls. "Nikam neodjíždíš, že ne?" zeptala jsem se po tom, co jsem se jakž takž uklidnila. Jeho výraz postmutněl.

"Musím, jsi se mnou v nebezpečí..."

"Víš, že mi je to jedno?" usmál se.

"Tobě ano, ale mě ne. Pro tvoje dobro...chci abys byla šťastná..."

"Jsem šťastná, když ty jsi se mnou...", odstoupil a posadil se na postel.

"To nejde, Amy. Ty to víš..." pokrčila jsem rameny a stoupla si před něj.

"Všechno jde, když se chce..." odpověděla jsem dvojsmyslně. Upřel na mě spalující pohled umučených očí. Nechtěl odjet...ucítila jsem snadné výtězství. Stačilo jen...
"Co tím myslíš?" zeptal se zmateně. Sedla jsem si vedle něj a položila mu prst na rty. Koukal vyjeveně, musela jsem se v duchu smát. Začala jsem ho líbat, taky jak jinak začít ne? Stále nechápal. Začala jsem mu rozepínat košili, knoflík po knoflíku. Už mu to asi dolšo, protože mi jeho ruce sevřely zápěstí.

"Amy, co to děláš?"

"Copak to nevíš?"

"Tohle...ne."

"Proč?"

"Nechci abys sis myslela, že pak neodjedu a taky nechci aby si se do něčeho nutila a pak litovala."

"Hele, chovej se jako normální kluk!" vyčetla jsem mu. "Nebudu ničeho litovat, si klidně odjeď!" znovu jsem ho začala líbat a znovu mě zastavil. Poraženě jsem si povzdechla.

"Jaspere, chci to udělat, tak...jestli TY máš nějaký problém..." nechala jsem větu vyznít do ztracena, koukal na mě, hledal v mém výrazu lež, nenašel. Váhavě se ke mě naklonil, ale já jsem mu nenechala žádný prostor na zaváhání. Okamžitě jsem se na něj vrhla - přitáhla si ho blíž a horlivě přitiskla svoje rty na jeho. Konečně jsem mohla dokončit rozepínání knoflíků, ach bože, proč má pod tím ještě to tričko???. Jeho košile letěla na zem. POložil mě na postel a zaváhal. Natáhla jsem ruce, chytla ho za tričko a stáhla na sebe.

"Miluju tě." zašeptal mi do ucha než se naše rty zase spojily.Věděla jsem, že toho, co následovalo, nikdy nebudu litovat.

***

Otevřela jsem oči, v pokoji byla tma. Nevěděla jsem kolik hodin uplynulo od chvíle, co jsme zapoměli na svět, ale bylo mi to celkem jedno. Jasper vedle mě spal. Pomalu, abych ho nevzbudila, jsem se otočila čelem k němu. Několik minut jsem se koukala jak spí a pak jsem ho opatrně políbila na rty. Otevřel oči a jemně se usmál. Oplatila jsem mu úsměv.Objal mě kolem pasu a přitáhl blíž, nebránila jsme se, proč taky?

"Budu muset jít.", zamumlala jsem do deky.

"Nechoď..." zašeptal a políbil mě na čelo.

"Musím. Jestli rodiče zjistí, že nejsem doma, zabijou mě." začala jsem vstávat, ale znovu mě stáhl zpátky. Už jsem chtěla protestovat, ale předběhl mě.

"Nenechám tě jít samotnou, je tma, půjdu s tebou..." zamumlal už znovu skoro ve spánku.

"Jaspere, no tak, nespi, opravdu musím jít..."snažila jsem se nesmát nahlas, abych neprobudila ostatní obyvatele domu.

"Já nespím, zatím. Víš, s tebou se člo-"

"Stačí...", smála jsem se. "Hlavně vstaň, nechci tě znovu drasticky budit, nejsem na to stavěná..." prosila jsem.

"Fajn, fajn, vždyť už vstávám.", protestoval, ale opravdu vstal. Koukla jsem se na hodinky a zděsila se. Byly dvě ráno! Proboha, vždyť jsem nešla pryč, co si pomyslí Jasperova máma?! Panebože já se tak stydím!

"Neboj se, byl jsem za ní a řekl jí, žes' šla domů..." odpověděl mi na mou nevyřčenou nezformulovanou otázku, jak to jen vysvětlit?

"Díky."

Venku se ochladilo a stále pršelo. Pozdě mi došlo, že mám sebou jen tenkou mikinu, která je ještě trochu mokrá, z večerního deště. Než jsme se stačila zaobírat myšlenkou jak nezmrznout při zpáteřní cestě, Jasper mi podal svoji oblíbenou mikinu se svojí milovanou skupinou. Tázavě jsem se na něj podívala, dobře jsem totiž věděla, že tuhle mikinu nikdy nedal z ruky a teď mi ji půjčuje??! Nechtěla jsem mu ji vzít, ale jakmile otevřel vchodové dveře, okamžitě jsem si ji oblékla a zachumlala se do ní. Tiše zavřel dveře a objal mě kolem třesoucích se ramen. Nasadil mi kapucu,ale sám si jen zapnul bundu.

"Není ti zima?", zeptala jsem se s drkotajícími zuby.

"Ne.", odpověděl prostě a dál to neřešil. Když jsme se blížili k mašemu baráku přemýšlela jsem o tom, jak Jasperovi vysvětlit, že jsem utekla přes balkón.

Na nic jsem nepřišla a tak když jsme stáli pře vchodovými dveřmi začala jsem pomalu panikařit.

"Ehmm.... víš, jak jsem dneska přišla za tebou, tak jsem jaksi zapoměla doma klíče, teda né zrovna klíče, já totiž nešla dveřmi, ale...hmmm... balkónem...?", koukal celkem vyděšeně, ale pak spíše nevěřícně.

"Tys' kvůli mně skákala přes balkón z druhého patra?!! Proboha Amy!"

"No co?! Ty bys' jinak odjel! To jsem tě měla nechat odjet??! Ani omylem, kvůli tobě bych si třeba zlomila nohu! Vidíš, jak se pro tebe obětuju?"

"To jo, vidím...a díky."

"No jo, ale jak se teďka dostanu dovnitř?" Jasper se nervózně ošil. Se zájmem jsem na něj pohlédla.

"Nóó, teoreticky bych měl jeden nápad, ale asi se ti nebude líbit....Víš souvisí to s tím mojím problémem...."čekal na moji reakci, udržela jsem stejný výraz a tak pokračoval:

"Vynesl bych tě tam.", kdybych něco pila nebo jedla nejspíš by mi zaskočilo.

"Cože? Vynesl? Jako do druhého patra? A jak prosím tě?!"

"Normálně, prostě bych tě vynesl na zádech..." Vyprskla jsem smíchy.

"Tak to pochybuju, jsem totiž o pár kil těžší než baťoh, co obvykle nosíváš.", pochybovačně si mě změřil a poznamenal:

"No, myslím, že o moc to nebude. Tak co? Souhlasíš nebo to mám provést násilím?"

"Dobře dobře, tak to zkus, ale....pochybuju." Posměšně se zasmál a s lehkostí si mě vyzvedl na záda. Chytila jsem se ho jako klíště, jsem si jistá, že nemohl téměř dýchat, nebo alespoň mě to připadalo jako docela pevné objetí, ale Jasper vypadal naprosto normálně, bez jakékoli známky námahy.

"Drž se pevně.", zašeptal a chytl se prvního záchytného bodu. Ani ne za nimutu jsme byli na mém balkóně.

"Proboha jaks' to dokázal??? Jako kdybs nepotřeboval dýchat!"

"To přece není důležité, buď ráda, že jsi nahoře ne?", zasmál se melodicky a obratně otevřel balkónové dveře, které jsem při svém odchodu jen přivřela, ale teď byly určitě trochu přimrzlé, protože bylo skoro pod nulou.

Vešla jsem dovnitř a okamžitě se přilepila na topení.

"Zůstaneš tady?", zaprosila jsem. Jasper pokrčil rameny.

"Neměl bych, jestli-"

"To je jedno!", vyhrkla jsem rychle a chytla ho za bundu, kdyby chtěl náhodou odejít.

"Co když příde tvoje máma nebo táta?"

"To je moje věc ne? O to se nemusíš bát..."

"Amy, měl bych jít..."

"Jaspere," zaprosila jsem smutně. Povzdechl si.

"Tak dobře,ale jakmile usneš, tak půjdu, ano? Sebevědomě jsem se pro sebe usmála.

"Myslíš, že usnu, když vím, že jsi tady?"

"Vždycky spíš...", zamumlal. Doufala jsem, že jsem se přeslechla.

Chvilku mi trvalo než jsem šla do postele, takže jsem se šla ještě umít a najíst. Bylo mi vcelku jedno, co si rodiče pomyslí, že jsem teďka vzhůru. Více mě zajímal Jasper u mě v pokoji.

"Uvidím tě zítra, že ano?!" ujišťovala jsem se.

"Samozřejmě, jako vždy ve škole, vedle tebe v lavici.", usmál se.

"Já jen, doufám, že jsi si to s tím odjezdem rozmyslel...abych nepřišla do školy a-"

"Amy..."

"Dobře...", vydechla jsem, uložila se v jeho náručí a téměř okažitě usnula.

***

Ráno jsem se probudila jak jinak než sama, nikde jsem neviděla stopy Jasperovy přítomnosti, leda v mých vzpomínkách ze včerejška. Snažila jsem se být rychlá, ale důkladná, abych byla co nejrychleji ve škole. To bylo poprvé co jsem do školy spěchala.

Když jsem vešla do třídy, Jasper tam už byl. Usmál se a já mu úsměv oplatila. Lucy na nás zaměřila svou blonďatou hlavu a dělala, že se kouká z okna, ale její žádoucí pohled upřený na Jaspera nenechával nikoho na pochybách o čem přemejšlí. Nejraději bych jí utrhla hlavu, ale copak můžu?!

"Vypadala jsi tak sladce, když jsi spala, tak nevinně."

"Pochybuju, že nevinně...", dodala jsem a Jasper se zasmál, pak zvážněl.

"Nelituješ toho, co se včera stalo...?"

"Ne.", zašeptala jsem, "Ale jestli na tebe Lucy nepřestane do minuty tak chtivě zírat, tak se tady stane vražda...!"

"Ty jsi teda žárlivá, to je strašný. Člověk nemá ani trochu svobody, říkáš Lucy jo?"

"Hele!", zasmála jsem se a z legrace ho chytla za bradu, aby nemohl otočit hlavu. Lucy to sledovala rozporuplným pohledem.

"Víš, mám takový nápad." Jasper mě jemně chytl za ruku a položil ji na lavici a se zájmem se na mě podíval. "No pamatuješ, jak jsi mi vyčítal, že nechci, aby ostatní věděli, že jsme spolu?" kývl, "tak teď chci, aby to věděli. Hlavně ta... Lucy..."

"A jak to chceš udělat?"

"Jednoduše, pojď blíž. No neboj se, tě nekousnu...", zasmál se a naklonil se tak, že naše obličeje byly jen několik milimetrů od sebe. Jestli se před tím na nás koukala jen Lucy a její závistivé klony, kterým říkala kamarádky, tak teď jsme zaujali téměř celou třídu.

"Chceš udělat to, co si myslím?", zeptal se mě Jasper a jeho dech mě příjemně zašimral na tváři.

"A co myslíš, že jiného?", odpověděla jsem pomalu a nechala se políbit. Zaslechla jsem pár písknutí a nějakou tu poznámku, ale bylo mi to jedno. Jasper líbal prostě tak, že nešlo sledovat nic jiného. V tu chvíli mi bylo všechno úplně jedno, ale nejvíce jsem si přála vidět obličej Lucy, jemonže jak když váš přítel tak úžasně líbá? Nijak, tak jsem spoléhala na to, že ten výraz tam bude i potom a plně se oddala kouzlu okamžiku.

V tu chvíli jsem ještě netušila, že ten tvor chce Jaspera jen pro sebe a je ochoten se zbavit těch, kteří by mu v tom bránili.

"Amy? Ty a Jasper, jo? Není to divné? Jak by se takový kluk k tobě mohl-" zvedla jsem ruce v obranném gestu.

"Lucy stop! Buď zticha! To, co je mezi mnou a Jasperem je jen mezi námi. S tebou to nemá naprosto nic společného, rozumíš?"

"Fajn, já se do vašich věcí nepletu, ale jak je možné, že Jasper, ten Jasper co chodí s námi do třídy, je právě s TEBOU! To nepochopím! Jasper je tak dokonalý a ty jsi, prostě... ty.", dokončila znechuceně.

"Lucy, já taky neříkám, že jsi hloupá naklonovaná nána, tak si odpusť ty připomínky..."

Otočila jsem se a odešla dřív než stačila říct něco dalšího. Sama jsem věděla, že Jasper a já jsme naprosto rozdílní a věděla jsem, že Lucy bude mít připomínky, ale úpřimně, bylo mi to jedno. Naprosto.

"Amy, copak se stalo?"

"Nic, všechno v pohodě, jen Lucy a její blbý keci."

"Nevšímej si jí.", vzal mě za ruku, nebránila jsem se.

"No, jenomže ona má pravdu. Podívej se na mě a na sebe, jsme úplně jiní. Ty jsi, no, podívej se na sebe! A teď se koukni na mě, co na mě proboha vidíš??!" Pokrčil rameny.

"Nevím, ale to je právě ono. Jsi záhada, to mě láká." smál se, taky jsem se usmála, ale pak jsem zase zvážněla.

"Opravdu? Chi říct, jestli nechceš být se mnou, tak to pochopím, nebudu dělat problémy..."

"Amy, Amy, uklidni se. Jediné co chci je být s tebou a to mám, takže proč to tak nenechat? Neřeš žádnou Lucy. Já chci být s tebou, s nikým jiným, rozumíš?", kývla jsem a snažila se na to dál nemyslet. Jasper mi kreslil palcem do dlaně uklidňující kroužky a já se pomalu zklidnila s vědomím, že se přece nemám od Lucy čeho bát. Bylo jasné, že Lucy a vlastně všechny holky z ročníku chtějí Jaspera, ale on si vybral mě. MĚ!!! Takže proč se trápit, ne?=) Jenže trápit jsem se měla. Když je všechno takhle dokonalý, někde se musí stát chyba...