Temné tajemství - kapitola 9.

"Amy, musím odjet." řekl mi Jasper.

"Počkej, proč? Nevyjasnili jsme si to náhodou?" můj výraz byl zaražený, naštvaný, zmatený a zrazený zároveň. Jasper se slabě usmál.

"Neboj, neodjíždím na vždy, musím za babičkou, na týden. Chtěl jsem tam původně odjet už před tím, slíbil jsem ,že tam přijedu, ale když jsi mě tak krutě zastavila..." protočila jsem oči a zářivě se usmála.

"Aha. No fajn. Bude nuda, ale fajn. Ale vyberu si to. Budeš se mnou muset být pak neustále, je ti to jasný?" zeptala jsem se výhružně až Jasper vyprskl smíchy.

"Jak jinak."

"Kdy jedeš?"

"Zítra."

"Dostanu aspoň pusu?" smutný tón. Dostala jsem ji. Jasper mě doprovodil před dům. Cítila jsem se nějak divně.

"Vůbec se mi nechce domů...přídeš večer?"

"Nemůžu... Alice má dnes narozeniny a chce, abych tam byl. Člověk by řekl, že v jedenácti by už mohla mít nějaký to pochopení..." Nakonec jsme se přece jen rozloučili a já s divným pocitem odkráčela domů. Doma ale bylo všechno v pohodě. Ven jsem nemohla - setmělo se a já věděla, že tam venku někde číhá ONA. Zachumlala jsem se do peřiny a pustila si iPoda. Začalo mě bolet břicho. Sakra, proč je mi poslední dobou tak špatně?!? Usnula jsem. Probudily mě zvuky, jakoby někdo klepal na sklo. Jasper! Přece jen přišel! Vyskočila jsem z postele, sluchátka jako vždy skončila někde v přikrývce, a hnala se k balkónovým dveřím. Otevřela jsem a strnula úlekem. Nestál tam Jasper, ale ONA. Hrubě mě vytáhla ven a mrskla se mnou o stěnu.

"Myslela sis, že mě přechytračíš tím, že nebudeš vylejzat?! Tak to seš na omylu holčičko!" V břichu mi začala lomcovat křeč. Nemohla jsem se nadechnout. Sakra, co to je!??! Zalapala jsem po dechu.

"To nevydržíš už ani tohle?" odfrkla si. "Jsi ubohá." chytla mě za mikinu a mrskla se mnou zase zpátky. Nohama jsem zavadila o práh a přepadla dozadu jen to zadunělo. Zasmála se, ale najednou ztuhla a zavětřila jako pes. Vyděšeně jsem na ni zírala z podlahy. Vdechovala vzduch a pak se na mě pomalu otočila. Rychlým, téměř neviditelným pohybem ke mě přičichla.

"Nech toho!" bránila jsem se chabě.

"Cítím..." znovu nasála vzduch, "ho. Všude kolem tebe."

"Chodíme spolu do školy, sedíme vedle sebe." snažila jsem se to nějak zamluvit.

"Ne..." uvažovala nahlas. "To by nebylo TAK silné...je to jakoby..." srdce mi bilo na poplach. "Ne." odmítla tu myšlenku. "NE!" zakřičela zděšeně, jakoby ji podvedl, zavrávorala a udělala dva kroky ven - zpátky na balkon. Teď! Teď byla moje šance! Co nejrychleji jsem se zvedla na nohy a přibouchla zhroucené upírce dveře před nosem. Nezmohla se na odpor, jen civěla...pak najednou jakoby popadla druhý dech a začala zuřivě mlátit do skla. Ucouvla jsem, ale sklo ten neuvěřitelný nápor přečkalo bez úhony. Rozsvítilo se světlo na chodbě. Upírka po mě vrhla nenávistný pohled a zmizela ve tmě. Úlevou jsem zhluboka vydechla.

"Amélie!!!", mámin rozčilený hlas se nesl bytem. "Co to tady sakra vyvádíš?! Lidé chtějí spát! Cos dělala na balkóně?!" křičela všechno najednou. Já jen pokrčila rameny a netečně na ni koukala. Po chvíli to máma vzdala a s nadávkami se vrátila zpátky k sobě do ložnice a nezapoměla přitom prásknout mými i svými dveřmi. Teprve teď mi došlo, jak blízko jsem byla od smrti, nejspíš by mě zabila, kdybych ji tak nešokovala. rozbrečela jsem se a klesla na kolena. Zvedl se mi žaludek a já měla co dělat, abych to stihla na záchod. Tam mi něco došlo a já hrůzou na pár minut omdlela.

Když jsem se probrala chytl mě hysterák znova. To není možný...néé! Jen jsem nemocná! Jen nemoc, nic jinýho! Odtáhla jsem do postele a zkroutila se pod přikrývkou do klubíčka.

"Amélie!!! Vstávej!" Bože!

"Nech mě spát!" zamumlala jsem, ale samozřejmě, že mi to neprošlo.

"Začni balit, zlato." zkusila to jemněji. Okamžitě jsem byla na nohou.

"K-kam balit?!"

"Stěhujeme se."

"Co - cože?!! Děláš si ze mě srandu? Proč? Kam? Jak? Kdy?"

"Já ti to ještě neříkala?" zeptala se máma hraným tónem.

"No to teda neříkala!" obořila jsem se na ni.

"Prostě se stěhujeme a hotovo. Chtěla jsi být s Michelle, bydlet ve větším domě, být v městě atd... tak teď to máš! Začneš chodit na novou školu, tak začni balit, nejpozději dnes večer tam odjíždíme."

Stála jsem tam a nemohla se hnout. Co to je za nesmysl? Proč mi nikdo nic neřekl a proč je to tak narychlo?! A tak najednou? Pořád mi říkali, že se stěhovat nebudeme, protože na to nemáme peníze a teprve nedávno jsme koupili tenhle byt, který se mi poslední dobou začal i líbit...

Snažila jsem se co nejvíce zdržovat, ale máma vzala krabice a moje věci letěly do nich, ona už měla samozřejmě sbaleno dávno. Jaspere.... jak to mám udělat, aby ses to dozvěděl? Jeho telefon ani nemám...proč ho nemám? Chtěla jsem zdrhnou aspoň k jejich domu, abych mohla nechat vzkaz ve schránce nebo u jeho rodičů, sestry, ale mamka mě hlídala. Tady se něco děje...! Nedala mi příležitost vzdálit se od auta ani na minutu. Po pár hodinách jsem to vzdala a přestala doufat, že Jaspera ještě uvidím. Jedině, že bych sem zajela místo školy...tam mi pondělky rozhodně tolerovat nebudou...

***

Věděla jsem, že to bude v hlavním městě. Vždycky jsem si tam přála bydlet, po tom co se tam odstěhovala Michelle, ale když jsem poznala Jaspera nechtěla jsem a přesto jsem tady. Koukám na ten vysoký patrový dům nebo panelák, jak to nazvat? A stoupám po schodech do třetího patra se sklopenou hlavou. Břicho mě začíná zase bolet, tak hodím tašku na chodbě na zem a sednu si vedle ní.

"Amy, co ti je?" zeptal se táta, jenom zavrtím hlavou a hrabu se na nohy než se objeví máma a bude mít zas řeči. "Tobě se nelíbí, že e stěhujeme?" Znovu zavrtím hlavou a cítím, že se nejspíš brzy rozbrečím. Vypadá to, že táta pochopil můj problém. Chápavě kývne a povzdechne si. Asi ho netěší zamilované dospívající dcera...

"To máš od něj?" ukáže na půlku srdíčka, co se houpe na stříbrném řetízku. Od koho jiného ne? Teď už mi pravdu tečou slzy, snažím se je zadržet, ale nejde to. Táta mě pohladil po vlasech, jako když jsem byla malá holka.

"Nebreč, zlato. Uvidíš, vyřeší se to. Jen se snaž mámě udělat radost a snaž se tvářit, že se ti tady aspoň trochu líbí.ů zašeptal, protože máma už byla u dveří.

"No co tady stojíte?!! Já to sama tahat nebudu!" stěžovala si a zahnala nás dovnitř. Musím říct, že nový byt mi vyrazil dech. Vše už byla zařízené a táta mě nasměroval do mého nového pokoje... tam jsem zůstala stát. Zhluboka jsem se nadechla a čekala co bude vevnitř, co mě čeká. Otevřela jsem dveře a strnula úžasem.
Pokoj to byl obrovský, mnohem větší než můj bývalý, mnohem. Dvě okna sahala až po zem, plovoucí podlaha s třešňového dřeva byla pokryta huňatým bílým kobercem. Na levé straně u stěny byla malá stěna s televizí a hifi věží a spoustou polic na CDčka a knihy. Naproti ní byla černá sedačka. Vešla jsem dovnitř, chtěla jsem to víc prozkoumat, ale zaujal mě stín vlevo. Bylo to falešné patro. všimla jsem si ,že je tady v tom obrovském bytě vysoký strop, ale až tak jo? Pod ním byl psací stůl se s novým počítačem. Nalevo u okna byla obroská skříň, to by mě zajímalo co do ní asi tak dám?, a z tý strany taky menší schody do toho patra. Nejspíš tam byla postel - nemýlila jsem se. Obrovská postel a všude kolem stěn byly knihovny na knížky, přesně podle mého gusta. Pokoj sem mi líbil, ale stejně jsem neustále myslela na to malé zapadlé městečko, kde našel můj život nový cíl. Hodila jsem baťoh na sedačku a šla se kouknout z okna, výhled byl pěkný. Bydleli jsme ve starší čtvrti města, historické. Úpřimně jsem nevěděla kde rodiče najednou vzali tolik peněz, aby jsme si Tohle všechno mohli dovolit, ale je to vlastně jedno. Opřela jsem se o parapet a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, trošku smogu, ale přece jen to byl čerstvý vzduch. Někdo zaklepal.

"Dále."

"Amy, jsi v pořádku?" zeptal se táta.

"Ano." odpověděla jsem okamžitě, pochybovačně se na mě zadíval. "Proč?"

"Nevypadáš tak. Co se děje?"

"Nic."

"Nech toho, přece poznám, když moji dceru něco trápí..."

"Tatí, nic mi není...jen... všechno se stalo tak rychle a proč vlastně? Proč jste mi neřekli, že se budeme stěhovat?"

"Přišlo to najednou, ale tím se netrap. Něco ti chybí... nebo snad někdo?"
"Tati, prosím... Budu v pohodě, vážně. Jen potřebuju čas..." to že jsem ztratila jedinýho kluka, který mě měl kdy rád už pro moji matku není podstatné, ne? Hlavní je, že mi splnila přání staré tak rok dva... proč to vůbec řeším. Musím se uklidnit a něco vymyslet.

"Dobře... ale kdybys cokoliv potřebovala, neváhej."

"Jasně, díky tati." odešel, teprve teď jsem se mohla poddat zoufalství. Sesunula jsem se na zem pod oknem a rozbrečela se, naplno, proč to v sobě držet?

***

Týden jsem zůstala doma, nebyl to problém - měla jse mhorečku a bolelo mě břicho. Taky jsem zvracela, doufala jsem stále, že to nebude tak horký, ale očekávaná měsíční návštěva stále nepřicházela. Sakra!!!! Už jsem nemohla dál zůstat doma. Ten velký byt mě děsil. Nejraději jsem zalezla do postele, která byla tak skvěle ukrytá a izolovaná, poslouchala hudbu a oddala se vzpomínkám. A brečela. S mámou jsem nemluvila, jen pokud to bylo nezbytné, ona si myslela, že je všechno v pořádku a já se zatím utápěla v depkách a bolestech. Jak žalostné.

"Co to je?" zeptala jsem se v neděli večer mámy, když mi přes sedačku přehazovala černou skládanou sukni s červeným a bílým proužkem, bílou košili s krátkým rukávem s červeným a černám proužkem na rukávech a černé sako s bílým a červeným proužkem na rukávech. Korunu tomu všemu dodala černými podkolenkami a červenou kravatou.

"To si zítra vezmeš." odpověděla a dál se věnovala skládám.

"Proč? Nejsem žádná katolická školačka, co..."

"To je tvoje nová uniforma.", kdybych v t chvíli něco jedla, nejspíš bych se udusila, takhle jsem jen tupě nevěřícně zírala s pusou dokořán.

"Moje...moje...cože?!?"

"Slyšela jsi a jdi spát, ráno brzy vstáváš. Táta i já jedeme do práce, školu najdeš, adresu máš na stole v kuchyni." to je ale milá a chápavá maminka, co? Já jdu do nějaký pošahaný školy, kde budu muset nosit uniformu, vůbec netuším, kde vlastně bydlím a kde ta škola je, jak daleko atd a ona jen řekne adresu máš v kuchyni! To se v našem státě nosí? Uniformy? Jsem teda nevěděla...no a já musím být na tý jedný jediný škole kde zrovna jo. Nedivila bych se, kdybychom bydleli někde v Anglii, ale tady, hrůza. Proboha, už vidím ty pohledy.

Ráno jsem měla nutkání vzít si normální oblečení, ale pak mě napadlo, že kdyby mě tohle máma donutila vzít si na sebe jen taki, tak si přinejhorším můžu sundat tu děsnou kravatu, sako a podkolenky a tvrdit (hlavně sama sobě), že je to normální sukně a halenka. Namalovala jsem se a dalo mi hodně práce zamaskovat kruhy pod očima, ale nakonec to vypadalo slušně, vlasy nechala trochu zvlněné a volně rozpuštěné a s adresou v ruce vyrazila do našeho velkoměsta. Jakmile jsem vyšla na ulici byla jsem středem pozornosti. Naštvaně jsem vzaal sako a kravatu a narvala je do baťohu a když mi začala být zima oblékla jsem si Jasperovu mikinu. Neměla jsem to dělat, teď budu celý den mít tupý výraz týraného zvířátka, ale raději vzpomínky než pozornost okolí.

Našla jsem to. Nebylo to tak těžké, i když jsem šla pozdě - nikde nikdo. Právě tady jsem doufala, že potkám někoho, kdo mi předvede, že uniforma byl špatný vtip mojí mámy. Ta škola byla obrovská, nešlo ji přehlédnout. Vypadalo to, jakoby měla i vlastní koleje! Ale je to přece jen střední škola! ovšem obrovská a trošku nadčasová. Sakráááá, kde je moje malé ulítlé Gymnázium?

Najít ředitelnu byl větší problém než najít školu. Na těch širokých dlouhých chodbách jsem se ztratila a ne jednou. Nakonec jsem uslyšela nějaký hluk, vykoukla jsem zpoza rohu a uviděla dva kluky, jak se hádají. V uniformě, jo, takže žádný vtip.

"Ahoj. Můžu se zeptat, kde je tady ředitelna?" zeptala jsem se mile, první dojem ne? Jeden na mě zíral s otevřenou pusou a tn druhý se otočil, aby taky líp viděl.

"Ty jsi tady nová?" zeptal se ten vyšší krátkovlasý bloňdák, když zavřel pusu.

"Amy?!" rychle jsem se koukla na toho druhýho kluka, kterýho jsem si nevšímala a strnula. James.

"Co TY tady děláš?" vyjekla jsem, naprosto zmatná.

"Chodím sem do školy." odpověděl se širokým úsměvem. Snažila jsem se nedat najevo podráždění, aspoň ne hned na začátku.

"Co to máš na sobě?" zeptal se ten bloňdák.

"Mikinu." odpověděla jsem, co je slepý?!

"Jo to mi došlo, ale raději by jsi hned měla oblíct uniformu, měla bys průšvih hned první den, to nechceš ne?"

"Ne, nechci. Díky za radu." usmála jsem se a James se zamračil.

"Já jsem Oliver." podal mi ruku.

"Amy."

"No, Amy, nechceš teda ukázat tu ředitelu? Člověk se tady prvních pár měsíců ztrácí...."

"Jasně ráda, samato nenajdu, ale.... nebudeš z toho mít problémy, když odejdeš?" nechtěla jsem, aby někdo měl problémy kvůli tomu, že se ztrácím, ale Oliver jen mávl rukou.

"Profesorka mě vyhodila ze třídy i s tím pakem támhle." ukázal prstem dozadu, kde stál naštvaný James. "Nemám se vracet, takže mám pro tebe ještě celých třicet minut, stejně ti někdo musí ukázat třídu... skříňku..." skříňku? Budu mít i skříňku jo? To jsem viděla jen v amerických filmech a úplně jsem se do takových škol zamilovala, byla jsem zklamaná, že na našem Gymnáziu nejsou, ale tady jo. Super.

Oliver zaklepal.

" Dobrý den pane řediteli, vedu vám novou studentku, trošku se nám tady ztratila..." zakřenil se a postrčil mě dovnitř.

"Dobrý - dobrý den." vykoktala jsem. Ředitel si posunul brýle a změřil si mě pohledem.

"Posaďte se, slečno Lorenzová. Vítám vás na naší škole. Doufám, že se vám tady bude líbit. A vy, pane Jonesi se laskavě vraťte do třídy."

"Já nemůžu." odpověděl frajersky.

"A pročpak ne?" podivil se ředitel.

"Ta stará frigida mě vyhodila." postěžoval si. Ředitel protočil oči.

"Pane Jonesi, přestaňte prosím paní profesorce Stanleyové říkat frigido a snažte se chovat lépe." to mě překvapilo, to náš ředitel už by rozdával důtky a snížené známky z chování, popřípadě vyloučení.

"Jasně, šéfe. Jak to půjde, ale s ní se opravdu nedá vydržet, měla by si najít chlapa. I když v jejím věku..." vyprskla jsem smíchy nad jeho výrazem. Oliver na mě mrkl a ředitel si povzdechl.

"Slečno, doufám, že vaše chování bude lepší než tady našeho Olivera."

"Jistě pane řediteli, nebudu říkat profesorce Stanleyové frigido." odpověděla jsem slušně, pak mi došlo, že znělo spíš posměšně. Oliver téměř zavyl smíchy a já se začala neúprosně červenat.

Když mě ředitel s kupou papírů, plánkem školy, rozvrhem a dalšími papíry vyhazoval z kanceláře stále jsem byla červená.

"Hej, ty se teda nezdáš holka. Tohle byl fakt nářez!" smál se dál Oliver.

"Ale já to tak..." snažila jsem se obhájit, ale moje slova se ztratila v jeho smíchu.

Prošli jsem asi půlkou školy, když se Oliver zastavil.

"Tady je tvá skříňka." zmateně jsem se dívala chodbou zpátky, kudy jsme přišli. "Nenajdeš to, co?" zeptal se. Jen jsem zavrtěla hlavou. "To časem přejde. Už bude konec hodiny, ukážu ti, kde budeš příští hodinu. Odevzdaně jsem šla za ním. Nechal mě stát před učebnou a odešel si pro věci. Nechtělo se mi tam stát, tak jsem se šla schovat na záchody. Dneska mě díky bohu břicho nebolelo, ani mi nebylo špatně. Uslyšela jsem zvonění a do místnosti se nahrnulo asi pět holek, blondýnek. Chichotaly se jak o závod a začaly si upravovat makeup a účesy. Snažila jsem se nepozorovaně vyplížit, ale všimly si mě.

"Hej ty!" zavolala jedna rozkazovačně. Pomalu jsem se otočila.

"Nejsem žádná hej ty!" odpověděla jsem bojovně. vůdkyně zalapala po dechu.

"Dívky, tahle - tahle...."

"Odpusť si laskavě ty výlevy, nejsem na ně zvědavá." zarazila jsem ji a odešla, za sebou jsem nechala překvapené obličeje těch barbín. Třída byla za rohem, takže dobrý. Vešla jsem tam a všechny hlavy se na mě otočily. Zdráhavě jsem se usmála a s tichým ahoj vešla dál do třídy a strnula. V lavici u okna se na mě smála známá tvář.
Zmateně jsem zamrkala a taky se usmála.

"Lorenzová!" vykřikl zvonivý hlas.

"Michel!" celá třída na nás zírala. Michel ke mě přiběhla a objala mě. "Co ty tady? Zabloudila jsi a spletla si školu?"

"Ne." zavrtěla jsem hlavou. "Přestěhovali jsme se, sem. Chodím na tuhle školu, jak vidím s tebou. A tím otravným Jamesem." dodala jsem tišeji, jen pro nás dvě. Michel se uculila. Zatáhla mě k sobě do lavice, měla vedle sebe volné místo.

"A Sam taky." dodala a já pozvedla obočí.

"Takže... něco vážnýho?" jenom sklopila oči a kývla. Takže v tom lítá až po uši. Přála jsem jí to, ale sama jsem v nitru skuhrala samotou posledních dní.

"A co tak najednou?" změnila téma. Jen jsem pokrčila rameny.

"Netuším, prostě ze dne na den - stěhujeme se, zbal se. Nestihla jsem nikomu nic říct... s nikým se rozloučit... ale to teď neřeš. Po škole musíme někam zajít. Jak dlouho to tady dneska bude trvat?"

"Šest hodin, v pondělí je to slabota. Máme i devět nebo deset....brrr." zašklebila jsem se a otočila se za hlukem u dveří.

"Asi jsem vám tady trošku rozhodila blondýnky. Byla jsem drzá..." poznamenala jsem tiše, když do třídy vešlo oněch pět blondýnek, co jsem potkala. Michel se začala hlasit smát.

"Tak to jsme tady na škole asi jediný dvě holky, které je neuctívají a nevnucují se jim." smála se a mluvila nahlas, zvučným hlasem, který se rozléhal třídou. Vůdkyně po nás šlehla pohledem, ale když si všimla, že se dívám, rychle uhnula zpátky.

"Připomíná mi Lucy, ta hlavní."

"Je to její sestra. Věděla jsi, že se Lucyini rodiče rozvedli a rozdělili tyhle dvě? Candy - " vyprskla jsem smíchy, prostě jsem se neudržela, no... " Candy, bydlí s otcem a ten pro ni chce jen to nejlepší, takže i nejdrahší školu v okolí..., jen tak mimochodem..."

"Jak to všechno víš?" ptala jsem se podezíravě, co když kecá?

"Na začátku, když jsem sem přišla, jsem pár týdnů dělala, že se s nima bavím, že jsem v jejich partě." pohodila svými blonďatými vlasy až pár kluků omámeně zamrkalo. "Když mi řekla věc, kterou nikdo neví, měla jsem po problému - nemůže na mě, ani jedna. Vím něco, co nikdo jiný z venku vědět nemá... jsem v pohodě. Kdyby něco, ona ví, že to kdykoliv můžu říct, tak mě nechávaj na pokoji..."

"Teda, ty jsi ale potvora, víš to?" zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

"Vím. Ale to, že jsem potvora znamená, že mám pokoj. Nepotřebuju žádnou partu, ani rozbroje... mám klid, jsem v klidu. Nic víc, nic míň. Když mě nechá na pokoji ona, nechám na pokoji já ji. Nemám důvod roznášet drby po škole..." v tu chvíli zazvonilo a v příštím okamžiku do třídy vešel profesor. Měl na sobě modré padnoucí džíny s dírami na kolenou! a bílou košili. Byl příliš mladý na to, aby byl profesorem a příliš hezký, příliš všeho. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat, ale třída to vyřešila za mě.

"Ahoj Deane." pozdravili sborově. Nikdo si nestoupl, jak bývá jinde zvykem. Obyčejný pozdrav, jako když příde kamarád. Jediná změna v jejich chování během přestávky a po začátku hodiny byla, že si každý sedl na své místo a přestal se bavit.

"Nazdar lidi." odpověděl Dean? na pozdrav. Mám mu tak říkat? Položil si knihy na stůl, otočil sečelem ke třídě a široce se usmál.

"Vidím novou tvář!" zajásal. "Ahoj děvče, já jsem profesor McGraw, ale říkej mi Deane, jako všichni ostatní, a ty jsi?" pozvedl obočí.

"A - Amy Lorenzová." vydolovala jsem ze sebe.

"Moc mě těší, Amy. Já učím matematiku..." ach né! "Máš ráda matematiku?"

"Hmm... nejde mi." přiznala jsem zahambeně.

"Tak pojď k tabuli." zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou a začala pomalu vstávat, když se profesor rozesmál.

"Dělám si srandu. Zůstaň sedět." s červenáním jsem se sesunula zpátky na místo a zlostně zahlížela na Michel, která se otřásala tichým smíchem.

Hodina byla senzační. Byla to první hodina matematiky, kdy jsem kompletně pochopila výklad a neplavala. Úspěšně jsem spočítala všechny příklady a byla jsem na sebe pyšná. Den proběhl bez problémů, až na otravného Jamese, kterého jsem potkala na obědě a hned si k nám sedl. Po škole mi Michel ukázala kde bydlí a pak jsme zašly do kavárny na kafe. Nechtěla jsem mluvit o sobě, tak jsem se ptala na toho záhadného Sama, který Michel tak učaroval. Vypadlo z ní jen to, že chodí na stejnou školu jako my a pak jsem okamžitě přišla na řadu já.

"Jsi smutná, co se děje? Vždycky jsi se chtěla přestěhovat sem a teď najednou...ne? Nejsem blbá, v tom něco... nebo někdo... je...!"

"Promiň Michel, ale nechci o tom mluvit..." snažila jsem se z toho diplomaticky vymluvit, než abych začala horovat, že v tom opravdu nic není, což by byla lež jak věž.

"Jasně, pohoda, ale až budeš moct, tak budu první nařadě, OK?!"

"OK, platí." zasmála jse se, lepší kámošku jsem si nedokázala představit. Domů jsem přišla celkem veselá, ale přesto byl můj nový pokoj k neutěšení prádný, bez života. Vylezla jsem na postel a zhroutila se tam, co taky jinak? Za chvíli jsem usnula, ale nebyl to nejlepší nápad. Měla jsem noční můru, ve které byla ONA. Připadala jsem si jako v časové smyčce - neustále jsem se vracela na začátek bludiště, nemohla najít cestu ven a ONA byla neustále za mnou, pronásledovala mě a šíleně se u toho smála. Pak se sen změnil. Dívala jsem se na sebe zezhora, vypadala jsem jako mrtvá. Byla jsem mrtvá? Ležela jsem na zemi a kolem mě byla spousta krve. ONA se šíleně smála, neustále, bez přestávky. Začala mi z toho brňet hlava. Chtěla jsem na ni zakřičet, ať toho nechá, ale nemohla jsem mluvit, tak jsem jen máchala rukama a otvírala pusu v němých výkřicích, naprázdno, bez odezvy, beze slov, bez hlasu a šílený smích pokračoval.Pak se tam objevil Jasper. Byl celý zamazaný od krve, tekla mu po rukou, měl ji i na obličeji,ze kterého zářily rudé oči. Krvavě rudé. Né! Šílený smích, rudé oči, smích, krev,... S trhnutím jsem se probudila, čelo jsem měla orosené potem a srdce mi hlasitě mlátilo do žeber, jakoby chtělo každou chvíli vyskočit ven.

"Byl to jen sen." opakovala jsem si neustále, ale nepřesvědčila jsem se. Ten sen...co když to byla nějaká předtucha? Jak ot skončí? Snažila jsem se racionálně uvažovat...nešlo to. Ty oči se mi neustále vracely, vyplouvaly napovrch... Musím něco udělat! Jasper nesmí skončit s rudýma očima! Seskočila jsem z postele, nějakými schody jsem se nezatěžovala a běžela do kuchyně, kde jsem narazila na mámu. To nepůjde. Bezděky jsem se rozhlédla a uviděla tátu. Říkal přece, že kdyby něco... tak to něco je tady. Šla jsem si pomalu, klidně, sednout vedle něj do obýváku a chvíli pozorovala obrazovku televize. Pak, tak aby to máma neviděla, s hlavou a očima stále přilepená na sitcom v televizi, jsem tiše promluvila:

"Tati, něco bych potřebovala. Musím někoho vidět, někoho odjinud..." doufala jsem, že pochopí na co narážím, nechápal.

"Co?"

"Neotáčej se na mě!" zašeptala jsem zoufale rychle. "Máma to nesmí vědět, prosím! Říkal jsi, že když...budu potřrbovat, tak..." teď pochopil.

"Miláčku, musím někam jet, chceš cestou něco koupit?" zeptal se táta sladce. Ten to teda umí. To já už bych si při tomhle tónu s mámou rvala vlasy, ale když ji miluje... není se asi čemu divit. To jen já měla zrovna pubertální období.

"Ano, prosím. Chtělaj jsem dneska jet na nákup, ale nějak mi ot nevyšlo... práce se protáhla. Tady máš seznam, zlato." táta vykulil oči na podávaný papír.

"Noo, to asi sám nezvládnu...Amy, pojedeš se mnou...prosím?!" hej, to by mě nenapadlo ,vypadá tak přesvědčivě... " Jen... už jdu." odpověděla jsem hned a už byla připravená odejít.

"Amy, nemáš se co učit?ů zeptala se podezíravě máma a já v duchu zaklela.

"Ne." procedila jsem skrz zuby, tetam byly nějaký pokusy napodobit tátu. "Dneska jsme nedostal žádný úkoly.." teĎ to znělo líp.

"Fajn." odpověděla úsečně a začala se znovu věnovat krájení cibule.

˝˝˝

Venku jsem zůstala stát jako přimrazená.

"My máme nové auto?!" vyjekla jsem překvapeně. Táta jen pokrčil rameny, odemkl a otevřel mi dveře. Zhypnotizovaně jsem naspoutila a zírala předním oknem ven dokud nenastoupil taky táta a nezavřel dveře.

"Co je to za auto? A kde jsme na něj vzali?" sakra, odkdy máme tolik peněz????!!!! To jsme vyhríli v loterii nebo co? Táta moji druhou otázku naprosto ignoroval a okamžitě začal celou cestu vychvalovat svého nového miláčka. Jediné, co jsem z toho pochytila a pochopila bylo, že je to BMW.

"Zajedu nejdřív nakoupit a pak za kamarády do hospody. Vrať se, až budeš mít všechno zařízený..." mrkl na mě a já s díky vylezla z auta. Sejdeme se před naším bývalým barákem, ano? Jinak, víš kde mě hledat, kdyby něco." křikl na mě přes okýnko a odjel. Stála jsem tam a koukala se jak naše nové auto mizí za zatáčkou a pak se rozběhla. Když jsem dobhla do ulice, kde bydlel Jasper, píchalo mě v boku a měla jsem špatný pocit, kdetrý se každým krokem prohluboval. Snažila jsem se ho nevnímat. Dům byl takový, jak jsem si ho pamatovala z mé poslední návštěvy. Nevím, proč jsem si myslela, že bude jiný, možná jsem myslela, že to všechno byl jen přelud a dům bude stejný jako před těma několika měsíci, kdy bylo všechno tak obyčejné. Za ten týden snad povyrostla jen tráva na zahradě. Konečně jsem stála před tou bránou z tepaného kovu, kterou jsem tolikrát obdivovala, jako zrezlou a vrzající, a která teď zářila novotou a istotou. Když jsem ji otvírala, ani nevzla. Ten chodník, vykládaný zámeckou dlažbou, mi připadal nekonečně dlouhý. Před vchodovými dveřmi jsem se zastavila. Co jsem mu vlastně chtěla říct?

"Ahoj Jaspere! Víš, když jsi na ten týden odjel, tak jsme se přestěhovali do jinýho města, všiml jsi si? Už ani nechodím sem na školu... ale miluju tš, tak se měj hezky...!?" To přece nejde, co je to za blbost? Ale zaklepala jsem. Nic. Tak jsem zazvonila. Nic. Po pěti minutách jsem to zkusila znovu, úpenlivěji. Zase bez výsledku. Po dalších pěti minutách jsem začala přemýšlet, kde asi můžou být. Ve škole těžko, myslím Jaspera a Alici. Bohužel mě nic nenapadlo. Pak mi ale opožděně došlo ,že jeoh rodiče mají určitě spoustu přátel, o kterých samozřejmě nic nevím a tak můžou být kdekoliv. Třeba jsou na zahradě...odvážila jsem se jít za dům, což jinak obvykle nedělám, ale co. Byla překrásná, ale ten, koho jsem hledala, tam nebyl. Nechtěla jsem odejít jen tak, ale já chytrá si sebou samozřejmě nevzala vůbec nic, ani ten blbý papír a tužku, oc sebou jinak všude, naprosto všude nosím, abych nechala vzkaz, popřípadě telefonní číslo. Sakra! Jak jinak...štístko Amy zase boduje... klamaně jsem se táhla zpátky k tátovi a ani se nenamáhala skrýt svůj výraz. Nemělo by to cenu. Táta, když mě uviděl, si jen povzdechl, pohladil mě po vlasech a vyrazili jsme domů. Na nic se neptal, jak by to udělala máma. Byla jsem za to ráda.

Doma mě samozřejmě od ní čekal výslech, proč se tvářím jako kdyby někdo umřel (co když ano? Ne! To teda ne, nikdo neumřel a ani neumře!). Odbila jsem ji pouhým není mi dobře a zahrabala se u sebe v pokoji se slucháky na uších a nereagovala na okolní svět. Bylo mi bídně celý týden...dva...měsíc...ani Michel to nedokázala změnit, protože ona a Sam byli nerozluční, to znamená nulový čas pro utrápenou kamarádku, chápala jsem ji a nic jí nevčítala. Věděla jsem, že láska je prostě láska... ta moje zrovna v nedohlednu. Ovšem na školu jsme si kromě mého netečného chování nemohla stěžovat, až na Jamese, který se na mě samozřejmě přilepil. Proč je tady vždycky, když potřebuju někoho úplně jiného??? Učitelé byli hodní, ochotní a úplně jiní než moji bývalí, ale pondělky jsem sivynechávat nedovolila. Bylo pár takových, kteří byli přísnější, lae co se týče výuky, lepší vzdělání bych asi jen težko hledala, teda u nás rozhodně. Nikdy mě škola škola tak nebavila, i na ty uniformy jsem si zvykla a dokonce se mi zalíbily. Zvykla jsem si i na lidi, kteříse za mnbou otáčeli a někteří si ťukali na čelo a naučila jsem se je ignorovat. Zjistila jsem, že lidé jsou strašně netolerantní, u ná, jak jinak. V Anglii, Americe nebo v Japonsku nejsou uniformy nic dovného. To jen tady se brání všemu co neznají, všemu co trošku vybočuje z normálu, originalitou nebo výjimečností nebo tak. Tady to prostě nikdy nepůjde s dobou. Vzít si nějaký výraznější model od světového návrháře, tak mě snad i zavřou! Netolerance!

˝˝˝

Poslouchala jsem iPoda a koukala na kabely za okénkem soupravy metra, lemující tunel. Stále dokola, občas změna. Světlo. Tma. Koleje. Hučení metra. Zvykla jsem si. Už dávno. Moje stanice, tady vystupuju. Stoupnu si před dveře s rukama v bok a čekám až konečně úplně zastavíme. Lidé kolem mě taky čekají, křečovitš se držíc všeho kolem, aby nespadli při prudším zabrždění. To já už dávno nepotřebuju. Konečně vystupuju. Automatickými pohyby se přesouvám k eskalátoru. Pozoruju reklamy na stěnách, když si všimnu jedný - Nečekejte, netrapte se, prostě to udělejte! Šance právě přišla, nepromrhejte ji! Vrattě se a běžte za štěstím, které na vás čeká...

Divná reklama. Pak mi něco cvaklo...otočila jsem se a prodírala jsem se vykřikujícími a pohoršenými lidmi zpátky po schodech dolů...musela jsem vypadat šíleně. Utíkat po schodech jedouch nahoru dolů...nemožně, ale bylo mi to jedno. Ta reklama...pojedu tam. Za Japerem. Zkusím to znovu.