Temné tajemství - kapitola 10.

Nasedla jsem do metra a jela zpátky o pár stanic, pak to vzala tramvají a městskou autobusovou linkou. Pak slabá hodinka jízdy autobusem do městečka, kde jsem vyrůstala.

Vběhla jsem do školy a znovu mě přepadl ten divný pocit. Co to sakra je?!! Teď už klidně jsem došla před třídu, kde by jsme teď podle rozvrhu měli být. Už už jsem sahala na kliku, když jsem se zabrzdila. Co to dělám? Nemůžu jen tak vpadnout do mé bývalé třídy a... a co bych potom řekla? Co bych udělala? Koukali by na mě jako na magora. Někde na chodbě bouchly dveře a ozvaly se spěšné kroky přibližující se ke mě. Rychle jsem vběhla na dívčí záchody a poslouchala. Ticho. Zhluboka jsem vydechla, někdo jen přecházel, student určitě... Otevřela jsem opatrně dveře, co kdyby náhoudou, a stanula tváří v tvář zástupkyni ředitele. Vykouzlila jsem nervózní úsměv.

"Dobrý den...ehm..."

"Amélie?!"

"Ano." hysterický podtón v mém hlasu jsem skrýt nedokázala, přeskakoval mi hlas.

"Co tady děláš? Ty už tuhle školu nenavštěvuješ! Proč se schováváš na dívčích záchodech?!" změřila si mě přísně přes brýle.

"Noo...já... je jsem chtěla...jít na záchod..." ach bože. Tohle by prokoukl i naprostý debil, to jsem se zas vyznamenala.

"Pokud vím, odstěhovali jste se, tak co děláš tady? Neměla by jsi být ve škole?!!!"

"A- ano, ale až od dvanácti, my dnes máme olympijádu a já jsem nebyla přihlášená, takže mám volno až do odpoledne. Přišla jsem sem, protože nemůžu najít jednu knížku, půjčila jsem jí jedný kamarádce, tak jsem chtěla počkat do přestávky a zeptat se jí, jestli ji náhodou nemá, protože ona není moje a musím ji vrátit..." lhala jsem jak když tiskne. Kde se to ve mě vzalo? Ani jsem se nazačervenala...

"Aha, ale stejně, už nejsi studentka naší školy, neměla by jsi tady být." její hlas už byl mírnější. Sklopila jsem zahambeně hlavu.

"Ano, já vím. Omlouvám se, vůbec mi to nedošlo... takhle škola pro mě moc znamenala..." další lež jak věž, od doby co odešla Michel to tady stálo za pendrek... ehm do doby než přišel Jasper, samozřejmě. Teď se zatvářila jako starostlivá maminka, která lituje svoje dítě, co si odřelo kolena.

"Ach... samozřejmě, že tady můžeš počkat na kamarádku zlato... za chviličku zvoní, nedělej si starosti..." jaký starosti? Já jsem naprosot v pohodě, ale jen jsem kývla a zástupkyně se soucitným pohledem odešla do ředitelny. Nikdy jsem ji neměla moc ráda, vždy mě vychvalovala do nebes... pokud jsem vyhrála nějakou soutěž, pokud ne... ignorovala mě. Byla milá jen tehdy, když jsem byla hodn holka, jinak ot byla vypočítavá mrcha, ale o to teď nejde. Zvoní. Počkala jsem na záchodech dokud nepřešel největší nával a nedočkavě zamířila do třídy, abych uviděla tvář toho, kterého jsem tolik postrádala. Vešla jsem opatrně do třídy a atomaticky se na mě otočili všichni spolužáci, pardon, bývalí spolužáci.

"Ahoj. Hledám..." rychle jsem prolétla třídu pohledem a zklamání mě zasáhlo jako dělová koule. "hledám Jenn, je tady?"

"Je na závodech." ozvalo se ze zadu. Jen jsem kývla hlavou, otočila sea mířilapryč, když mě někdo chytl za rameno.

"Počkej!" ozval se hlas za mnou. Pisklavý hlas. Lucy, nééééé. Otočila jsem se a koukala do toho jejího vysmáteho obličeje, na kterým byla tuna make - upu a ještě kupu dalších věcí.

"Potřebuješ něco?" můj tón byl trochu nervózní, nechápu proč.

"Nehledala jsi Jenn, hledala jsi Jaspera, že jo!?" obvinila mě a namířila na mě ukazováček. Koukla jsem se na její prst a pak zpátky na ni. Něco v mém pohledu ji asi donutilo, aby na mě přestala ukazovat.

"Ne, šla jsem za Jenn." odpověděla jsem klidně.

"Lžeš! Vidím ti to na očích. Ale Jasper tady není, od té doby co jsi tady nebyla už nepřišel do školy. Určitě kvůli tobě! Cos mu za provedla?!!! Měla jsi ho nechat být a teď by byl normální, byl by se mnou!"

"To by nebl normální, ale labilní, chudák. Tebe bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli..."

"Co si to dovoluješ? Co to máš vlastně za trapný oblečení..!???!"

"To je uniforma ty Einsteine...A nic si nedovoluju, říkám jen to co je pravda..."

"Ty...ty jedna mrňavá...osobo!!!" zakřičela, až se pár lidí na chodbě poplašeně otočilo.

"Nedělej scény Lucy...jinak...hmm....pozdravuje tě tvoje sestra Candy...." vím, bylo to ošklivé, ale neměla rejpat. Lucy na mě zírala s otevřenou pusou a za chvíli vykoktala:

"Jak - jak to víš? Že mám sestru...?" ztišila hlas.

"Bohužel s ní chodím do třídy...ale Michel říkala, že je ti podobná...tak se měj! A až uvidíš Jenn, tak jí řekni, že se u ní stavím..." mávla jsem na rozloučenou a odcházela. Nechtěla jsem na Lucy vyrukovat s Candy (proboha to je děsný jméno), ale neudržela jsem se. No co, vždyť už Lucy stejně neuvidím. Byla jsem zklamaná, že Jasper není ve škole, od té doby co jsem tam nebyla? Zajímavé. Ale to znamená, že musí být doma! Jenže když jsem zvonila už po čtvrté, nikdo neotvíral. Ach jo, kde jen je?! Proč jsme si nevyměnili čísla jak normální lidi? Rozhořčená, zklamaná a s řasenkou rozmazanou pláčem jsem se vrátila domů a bezpracně předstírala nemoc, abych vysvěstlila rodičům dnešní nepřítomnost ve škole. Dny ubíhaly a moje nálada se nezlepšovala, spíš naopak. Michel byla neustále se Samem a o hodinách jsme se byvit nechtěly - profesoři nás nenudili.

Ráno jsem se probudila zase s tím divným pocitem. Měla jsem ještě hodně času, než budu muset do školy, tak jsem si dneska dala záležet na vlasech i na make-upu. Oči jsem si objela černou tužkou a kouřovými stíny a zvýraznila černou prodlužující řasenkou, veděodolnou, kdyby to na mě náhodou přišlo a já začala brečet. T ose mi poslední dny stávalo často, když jsem uviděla slovo začínající na J, například. Vlasy jsem si vzorně vyžehlila a přestříkala lakem a jako ozdobu jsem použila dvě sponky s kytičkami. Dostala jsem je jednou od mámy, ale dnes poprvé jsem si je vzala. Uniformu jsem měla čistou a vžehlenou, takže problém s oblíkáním vypadl. Řetízekod Jaspera jsem si pověsila přes košili, aby byl vidět. Přemýšlela jsem jestli si mám obout boty na podpatku nebo moje milované kecky. Nakonec jsem se rozhodla pro kecky, aspoň se cestou nezabiju. Musela jsem uznat, že výsledek vypadal ccelkem dobře. Konečně jsem neměla kruhy pod očim, ani rozmazanou řasenku, ani zmačkanou uniformu. Z domu jsem vyšla s předstihem a v pohodě dojela do školy. Spolužáci mě zdravili, byla jsem celkem oblíbená, nevím proč, prostě se to stalo. Před školou jsem potkala Olivera, který, jak jsem zjistila od Michel, je lamačem dívčích srdcí. Mě to mohlo být jedno, ale je lepší to vědět. Konečně jsme měly čas si s Michel popovídat. Aneb ona básnila o Samovi a já poctivě poslouchala a jásala nebo podobně reagovala. Pak se k nám připletl James, i když chodí do vedlejší třídy (stejný ročník, jiný písmeno), ale první hodinu jsme měli společnou a bylo po pohodě. I když musím říct, že smát se jeho pokusům o hrdinské činy je docela sranda. Candy neotravovala, byly jsme s Michel sráněné od jejích útoků, přesně jak říkala. Všechno probíhalo skvělě, až do doby, kdy se otevřely dveře a hlavy všech se stočily na nově příchozího.
"No tak to je teda něco!", vydechla Michel a vykulila oči. Nechápala jsem o čem to mluví. Přece jsme se bavily o škole, co je na tom proboha tak skvělého? Ale pak jsem si všimla, že nekouká na mě, ale za mě. Chytla mě za rukáv saka a stiskla ho v dlani. Volnou rukou jsem jí zamávala před obličejem, abych získala její pozornost.

"Michel, jsi v pohodě? Haló!!?"

"Ne... nejsem. A ty taky nebudeš, až se podíváš na to božské stvoření, které právě vešlo do třídy..." zašeptala okkouzleně a oči se jí leskly. Protočila jsem oči - zase nějakej kluk.

"Čau brácho! Tak zase tady?" uslyšela jsem Olivera.

"Jak jinak, znáš to. Nakonec se vždycky vrátím na začátek." odpověděl mu ten nový a já zpozorněla. Nebylo možné ho neslyšet, protože třída téměř nedýchala. Myslím, že by byl slyšet i ten pověstný špendlík. Ten hlas byl tak strašně známý... jediný hlas na světě jsem znala tak dobře. Otočila jsem rychle hlavu, abych si to potvrdila, ale výhled mi zakrýval Oliver, který neustále mluvil a mluvil... ale jak by se mohli znát? Co mě to jen napadlo...? To by byla teda dost ulítlá náhoda. Proč by přecházel sem na školu, když teprve nedávno přešel na moji starou školu? Proč by se znovu stěhovali? Ta moje fantazie... ach jo. Přesto mi to nedalo, abych se nezeptala:

"Jak vypadá?" Michel zavrtělaa pomalu hlavou ze strany na stranu.

"Dokonale.", víc jsem z ní nedostala. Otočila jsem se znovu na ty dva a přemýšlela, jestli je to vůbec možné. Přišla jsem k závěru, že není.

"Jo, jo jasně. Ale víš co? Už nebudeš sedět sám." uslyšela jsem a Oliver ukázal prstem dozadu - na mě. Rychle jsem se otočila zpátky a zírala strnule na Michel, stejně jako ona na mě. "Máme tady novou holku, je fajn. Setřela elitu třídy - Candy.", zachechtal se a Candy pohoršeně vydechla.

"Olivere!!!" Musíš mu to vykládat?!!! Já mu taky neříkám, jak jsi minule skoro - "

"Stop!" zarazil ji Oliver. "Dobře víš, že jakmile teď něco řekneš, bude to kec... nemáš na mě vůbec nic..." Candy navztekaně přihnouřila oči a ten kluk se zasmál.

"Candy, Candy, vůbec jsi se nezměnila..." ten hlas! Sakra! To není možné... uklidni se Amelie.Není to on.

"Chyběla jsem ti aspoň zlato?" svůdně zamrkala řasami.To rozhodně není on.

"Neříkej mi zlato, Candy... nemá to cenu. A promiň, ale ani ne." to... to by mohl být on. NE! Nemůže! Fantazie pracuje...

"Kámo, ty ses vůbec nezměnil." Zasmál se Oliver a mlácnul ho po rameni.

"Jasně, jasně. A teď se jdu seznámit se svojí novou spolužačkou."

"Spíš já se seznámím s novým spolužákem. Byla jsem tady dřív než ty." neudržela jsem jazyk za zuby. Nejradšji bych se pořádně praštila. Uslyšela jsem jeho melodický smích a kroky. Otočila jsem se a chtěla znovu říct něco inteligentnějšího, ale jakmile jsme se setkali pohledy, bylo to tady. On se zastavil a já jen zírala s otevřenou pusou. Periferním pohledem jsem viděla Michel, jak taky zírá. Ani jeden z nás se nezmohl na slovo, až pak se on vzpamatoval.

"Ahoj, já jsem Jasper. A ty?" usmál se mírně.

"A - Amy, ahoj." podal mi ruku a nenápadně mrkl a věnoval mi jeden ze svých okouzlujících úsměvů, při kterém Michel okouzleně vydechla.

"Kámo, pojď." ozval se Oliver a já koukala na Jasperova záda a nemohla uvěřit. To snad není pravda! My znovu chodíme do stejný školy. To je jak... jak naschvál! Pokaždé štěstí a pak zase smůla... teď byla smůla a nastávalo období štěstí... tak proč si ho neužít? Stejně se brzy určitě všechno zase pokazí.

"Musím na záchod..." pomalu jsem vstala a vypochodovala ze třídy. Za rohem jsem zrychlila a rozhlížela se kolem. Neviděla jsem ho nikde.Že by to byl jenom sen? Přelud? U mě je možné všechno. Na chodbách už bylo docela málo lidí, takže by nebyl problém ho najít, i když dost pochybuju, že bych ho přehlídla. Pokračovala jsem chodbami dál a stále nic. Narazila jsem na Olivera. Přece jen to nebyl přelud! Jenže Oliver byl sám. Zklamaně jsem se otočila s myšlenkami, že si budu muset dojít k oční, když mě někdo chytl za ruku a zatáhl do dveří na levé straně chodby. Ani jsem nestačila vyjeknout, jak jsme se lekla.

"Sakra! Co si to dovoluješ...!! TY...ty jeden zmetku...kdo k sakru jsi?!!" zatínala jsem pěsti vztekem, ale nepohnula jsem se. Byla tam příliš velká tma, ani škvírka světla, abych se mohla hnout bez možnosti narazit do stěny nebo člověka co mě sem zavřel.

"Amy..."

"Ach!" vydechla jsem zahambeně. "Jaspere... jsi to ty? Opravdu ty?"

"Ano, kdo ji - ný." zakoktal se, když jsem váhavě natáhla ruku směrem, kde jsem tušila , že asi stojí a dotkla sejeho obličeje, respektive jeho rtů. Nezamýšlela jsem to, prostě jsem to v tý tmě nemohla ovlivnit. Trhaně se nadechl a stiskl moji dlaň ve své.

"Chyběla jsi mi, proč jsi se ztratila?"

"Já... přestěhovali jsme se, ze dne na den, nemohla jsem ti dát vůbec vědět, máma mě nepustila... byla jsem u vás, ale nikdo nebyl doma..." obhajovala jsem se.

"Taky jsme se přestěhovali - zpátky sem - matce se nelíbili sousedi." v hlase měl uštěpačný tón. Překvapeně jsem zamrkala - tak proto nebyli doma.

"Taky jsi mi chyběl... strašně moc." řekla jsem. Přitáhl si mě blíž a já se prostě neovládla a přímo se na něj vrhla. Doslova a do písmene. I když skočila by bylo možná přesnější. Překvapeně mě zachytil a pod váhou nárazu o pár kroků zavrávoral dozadu a narazil do zdi. Když znovu našel rovnováhu začal mi polibky oplácet mnohem horlivěji. Teď jsem to byla já, kdo byl u zdi. Ještě víc jsem se na Jaspera nalepila a moje prsty se mi zapletly do jeho vlasů, jak jsem se snažila přitáhnout si ho ještě blíž, i když to snad už ani nebylo možný. Nevím, jak by to skončilo, kdyby se neozvalo první zvonění. Odtáhla jsem se a byla rudá až po kořínky vlasů. V té tmě jsem poznávala jen obrysy, ale nebyla jsem si jistá, jak to vidí Jsper.

"Promiň..." zamumlala jsem.

"Mě to nevadí. Takové přepady bych klidně bral i častěji." zrudla jsem ještě víc. "Dneska ti to sluší..." hřbetem ruky mě pohladil po tváři a usmál se tím způsobem, že se mi podlomila kolena. Proč na mě tak působí?! To není fér!

"Díky. Asi by jsme měli jít do třídy...jdi...jdi první." Jasper si povzdechl.

"Už zase?...zase nikdo nesmí vědět, že jsme spolu?Že tě miluju?" na chvíli mi došel dech.

"Jsi tady první en a navíc ve třídě jsme dělali, že se neznáme..."

"Fajn..." zvedl ruce na obranu. "Ale do týdne spolu budeme chodit veřejně, souhlasíš?"

"Dobře," přikývla jsem "Ani se mi to tajit nechce,spíš z tvé strany bych to pochopila..."

"O čem to mluvíš?" mávla jsem rukou.

"O ničem." nepochopil to, aspoň nemusím nic vysvětlovat. "Zlobíš se." poznamenala jsem smutně. První den a já to vždycky musím něčím zkazit.

"Ne." neznělo to příliš přesvědčivě.

"Ale ano." namítla jsem neústupně.

"Chceš se hádat?" odpověděl. Litovala jsem, že jsem vůbec začínala. Neviděla jsem mu do obličeje, takže jsem nemohla vědět jak se tváří.

"Ne." povzdechla jsem si. To bylo dneska až druký krát. Chytrá Amy.

"Jdu." řekl najednou a já uslyšela vrznutí kliky a objevil se slabý proužek světla. Chytla jsemho za rukáv, abych ho zastavila.

"Ale mohli by jsme jít spolu do třídy, nemyslíš? Mohli jsme se potkat..." navrhla jsem a prsty mi zledovatěly v očekávání na jeho reakci. Podvědomě jsem ho tahala zpátky. Podmračeně se na mě podíval a já nasadila výraz alá kocour ze Shreka. Zavřel oči a když je znovu otevřel bylo v nic něco jiného než před tím. Pomalu vzal můj obličej do dlaní a jemně mě políbil.

"Proč se na tebe nedokážu nikdy v ničem zlobit?" zašeptal mi do ucha. Jenom jsem pokrčila rameny a přitáhla si ho za kravatu blíž na poslední polibek před koncem přestávky. Pak jsme šli do třídy, samozřejmě se na nás stočilo třicet párů očí a neopouštěly nás ani když jsme si sedli na naše místa...znovu vedle sebe. Profesorka však vešla s druhým zazvoněním a okamžitě získala pozornost třídy, Jaspera si ani nevšimla. Byla to ta, která vyhodila Olivera a Jamese ze třídy. Jen Michel na mě přes rameno mrkala a dělala významné posunky. Vzala jsem papír a napsala:

*

Nechtěla bych, aby jsme příště museli čekat na náhodu až tě nebudu moct znovu najít, takže se tě zeptám na to, co jsem měla udělat už dávno. Dáš mi soje číslo na mobil? -
*

Posunula jsem papír po lavici k Jasperovi, který si ho se slabým úsměvem přečetl a kývl.
*

- No vidíš, na to jsme úplně zapoměli... jak to tak vypadá, to, že mě sejmeš na bruslích, asi není nejnormálnější způsob seznamování. -
*

Zamračila jsem se na ty řádky a papír mi vylétl zpod ruky.
*

- Nemohli by jsme večer někam zajít? - stálo tam nově.
*

- Jasně. - napsala jsem po krátké úvaze nad tím, jak bych musela celý večer trčet doma s mámou a nakonec stejně skončila zavřená v pokoji. - Taky ti ukážu, kde bydlíme. Nic v tom nehledej! Jen abys věděl... - Jen abys věděl, kam v noci přijít.
*

- Nic v tom nehledám. Souhlasím. Pak ti řeknu to číslo. Nerad bych tě zase ztratil, takže výměna, ano? -
*

- OK. -
*

- Miluju tě, doufám, že to víš... jen kdyby náhodou... - tužka se mi v ruce zachvěla
*

- Vypadáš strašně roztomile, když si na rozpacích, víš to? - Vítězoslavně se usmál, když jsem zčervenala ještě víc. To by mělo jít chirurgicky odstranit, ne? Prosím, ať se tak nečervenám! Za chvíli budu červená už při tom, když uslyším jeho jméno. Jde to se mnou z kopce.

Po škole jsem se jako obvykle musela zbavit Jamese a Michel, která chtěla vědět, jakej ten úžasnej kluk je, a konečně mohla být s Jasperem sama, spolu jen my dva. Nerušeně. Samozřejmě bych se raději věnovala úplně jiným věcem než je pití kafe, ale copak mu to můžu říct? Když z toho má radost...pro něj bych skočila třeba z mostu. Ale to odbočuju.

Opatrně jsem odemkla dveře od bytu. Nevěděla jsem, jestli je bezpečné jít dovnitř a navíc s klukem. Nechala jsem Jaspera čekat a sama se vydala na průzkum. V kuchyni nikdo - skvěle, v obýváku jsem ovšem narazila na tátu.

"Ahoj sluníčko."p ozdravil mě vesele. Protočila jsem nenápadně oči. Sluníčko, copak ho to nepustí ani když mi je sedmnáct?

"Ahoj tati.", usmála jsem se.

"Jsi nějaká... jiná... taková rozzářenější... stalo se něco?", rychle jsem vzala zpátečku a z chodby zavolala:

"Ne-e, všechno stejný." doufala jsem, že si nebude chtít povídat a já pomalu, opatrně propašuju Jaspera do pokoje. Už jsem ho vtáhlado dveří, kdž se na chdbě objevil táta. Slova mu uvízla v krku a jen se díval. Nervózně jsem si odkašlala:

"Ehm...tati...tohle je Jasper...Jaspere, tohle je můj táta.", táta těkal pohledem od Jaspera zpátky ke mě a pak se široce, vševědoucně usmál.

"Rád tě poznávám, chlapče!" zahalekal vesele a potřásl si s Jasperem pravicí, pak ho poplácal po zádech. "Nenechte se rušit děti, já jdu do hospody. Amy, dneka je fotbal a máma má noční...", proč mi to říká? "Hezky se bavte... a moc neblbněte!" dodal kamarádsky a mrknul na nás. Nechápala jsem a taky jsem se podle toho tvářila. Táta nás oba jemně postrčil dál do bytu, vzal si bundu, klíče a zavřel za sebou dveře. Potřásla jsem hlavou a poslala Jaspera napřed. On to najde. Dveřese znovu otevřely a vykoukl táta.

"Amy, ještě chviličku...pojď sem." popošla jsem pár kroků a čekala co chce říct. "To je on?", zeptal se zasvěceně. Nevěřícně jsem zamrkala a pak kývla. "Myslel jsme si to, jsem ráda, e jsi zase šťastná...hezký večer. A..." zastavil se v půlce dveří.

"Nezapomentě být taky trochu... zodpovědní..." zavřel mi před nosem a já nechápavě civěla na červené dřevo našich dveří. Zamířila jsem k sobě a teprve pak mi to došlo. Praštila jsem se dlaní do čela.

"Panebože!" řekla jsem a Jasper se na mě zmateně otočil. "Panebože.", opakovala jsem. "To snad nemůže být pravda!"

"Amy? Co se stalo?" zeptal se Jasper a já se s náznakem slabé hysterie rozesmála.

"Jsi v pořádku?" jen jsem kývala hlavou a sedla si na zem. Jasper udělal to samé a neustále mě pozoroval, jestli jsem se náhodou nezbláznila.

"To snad... víš co si táta myslel??! Víš?! Že... že my... my dva...teď... no však víš! Můj... můj táta! Můj!", nedokázala jsem dokončit ani věty...

Jasperovi to za malý okamžik taky došlo - hluboce vydechl a začal se taky smát.

"Mám to ale rodiče... ještě mi popřeje hezký večer!" dál jsem se smála a pak najednou přestala. "Tak vtipný to zas nebylo." setřela jsem si slzy smíchu a začala se smát znovu. Začíná mi krutě hrabat, zbláznila jsem se

"Tvým rodičům nevadí, že ještě nejsi doma?" zeptala jsem se později, když jsem už Jasperovi ukázala náš nový byt, velký byt, a poměrně se uklidnila. Pokrčil rameny.

"Dokážu se o sebe postarat, mám naprostou volnost. Věří mi."

"Taky bych chěla..." zadoufala jsem.

"To, že nám tvůj táta dobrovolně vyklidil byt ti nestačí?" podivil se. A co s tím? Stejně...pak mi došlo, že jsem ještě nebyla u doktora. S tou myšlenkou se mi vrátila i bolest v břiše, křečovitě a intenzívně až jsem se sesunula k zemi s pažemi pevně přitisknutými kolem břicha.
"Amy!!! Amy, co se stalo?!" kleknul si na em vedle mě a hledal jak mi pomoct. Páni, vyděšenej Jasper, to se jen tak nevidí. Rychle jsem zakroutila hlavou.

"Nic... nic to není. Jen křeč... vážně... holčičí problémy...", trochu se uvolnil ,ale stále mě pozoroval. Jenže právě ony holčičí problémy nepřicházely... Ne, já pece nemůžu být... nemůžu být těhotná!!! Co je to za blbost?! Jak by se to mohlo stát? No, já vim jak se to mohlo stát, jenže copak bych zrovna já měla takovou smůlu? Ne... takovou smůlu přece nemůžu mít ani já. Nikdy. Zítra jdu k dokorovi a ten mi řekne to, co chci slyšet... nejsem v tom. Snažila jsem se to vytlačit z hlavy, ale přesto se mi to nepovedlo. Ta myšlenka mi bubnovala v podvědomí a velkým neonovým nápisem na sebe upozorňovala. Zítra... zítra se všechno vyjasní a všechno bude v pohodě. Doufám.

"Nechceš si jít lehnout?", zeptal se mě Jasper opatrně, když jsem už po někoikáté hmouřila oči bolestí a snažila se, aby na mě nebyla znát.

"Jo, to asi bude nejlepší." přikývla jsem a proklínala ty schody, které mě od mí dělily. Konečně jsem se svalila a zkoutila na bok. Jasper mě jemně přikryl a po chvíli pronesl:

"Půjdu." s vypětím všech sil jsem švihla rukou a chytla ho za kravatu. Stlo mě to další křeč, takže pro příště - žádné průdké pohyby.

"Ne, prosím. Nenechávej mě tu samotnou. Zůstaň... prosím." Jasper mi opatrně vykroutil kravatu ze stuhlých prstů a chvíli se díval do mých šílených očí, pak konejšivě kývl. Musela jsem vypadat opravdu strašně.

"Když si to přeješ..."

"Ano, prosím." přikývla jsem znovu, tentokrát opatrněji. Lehl si vedle mě a zbalil mě do deky. Ležel ode mě dost daleko - to se mi nelíbilo. Přitulila jsem se k němu a on mi opatrně položil ruku kolem pasu.

"To asi znamená, že dneska už asi nikam nepůjdeme, co?" dodala jsem po chvíli ticha. Uchechtl se.

"Nejspíš ne." pohladil mě po vlasech a já vyčerpaně usnula.

Když jsem se probudila nebylo ještě světlo. Rukou jsem zašmátrala vedle sebe, ale nikdo tam nebyl. Už jsem se připravovala, jak Jasperovyy pořádně vynadám, že šel pryč, když se mi čísi ruka obmotala kolem pasu a přitáhla si mě blíž - Jasper. Musela jsem sebou tak mlít, že jsem se přesunula na druhou stranu. Nevěděla jsem, jak se mi to povedlo, ale co už. Propletla jsem si prsty s jeho a znovu upadla do klidného spánku beze snů.

"Mohli by jsme jít dneska večer do kina, co říkáš?" zeptal se mě Jasper při snídani. Táta v práci, máma ještě nepřišla, takže byl klid.

"Jasně. Ale nebude to žádný krvák, že ne?" ujišťovala jsem se vystrašeně.

"Film vybereš ty, dobře?" milé... tak uvidíme, jak pan Gracey snáší romantiku...chvíli jsem přemýšlela.

"Ráda bych viděla Step up 2 - The Streets... jednička se mi líbila, tak jsem zvědavá na pokračování... nevadí? Klidně můžeme jít na něco jinýho..." klidně bych se smířila i s jiným filmem...

"Vůbec ne... výběr je jen a jen na tobě. Musím jít. Tak večer, lásko. Vyzvednu tě v sedm..?"

"Super." věnovala jsem mu úsměv a on mi ho oplatil polibkem. Výkend je tak krásný.

Jenže jedna věc tady stále byla - musela jsem jít k tomu doktorovi. Nechtělo se mi tam, ale strach z diagnózy mě přemohl a já se nakonec vydala do města. Oblékla jsem si sukni a tričko, kecky, přes rameno přehodila malý černý baťůžek a jela. Připadalo mi, jakoby se na mě každý díval, každý. Rukama jsem si přikryla břicho, jako kdybych se styděla. Jako kdyby každý člověk na ulici, v autech, autobusech, tramvajích, dokonce i policajti věděli kam jdu a proč. Cestou jsem si vypěstovala tik, při kterém jsem zatahovala břicho. I při chůzi. Ruce jsem se nesnažila zatínat v pěst, když se na mě někdo koknul, ale nešlo mi to. Všichni věděli. Já věděla. Vyšetření u doktora bylo trapné - pro mě. V čekárně bylo dalších sedm žen, tři z nich těhotné. Snažila jsem se dívat se všude jinam jen ne na jejich břicha. Dařilo se mi to, ale ne úplně. Doktor mě nejdřív nechal udělat normální těhotenský test a pak mě vyšetřil. Test k mé velké radosti vyšel negativně, ale doktor mě varoval, že to ještě nemusí být stoprocentní. Stoprocentní to bude až když přídou výsledky z vyšetření. Ještě se mě ptal na otázky, při kterých jsem se červenala až hrůza a s otcovským výrazem mě uklidňoval, že to může být obyčejný stres. To mě novu trochu uklidnilo, ale nebylo ot samozřejmě stoprocentní, to až zítra, ale cítila jsem se mnohem, mnohem líp. Jenže lidi na ulicích zírali neustále - moje radost klesla a sebevědomí padlo pod bod mrazu. Byla jsem podrážděná z každého pohledu. Došlo to až tak daleko, že jsem v metru zařvala na chlapa, který na mě zíral s otevřenou pusou:

"Co čumíš!!!" a rozběhla se do nejbliší lékarny, kde jsem si červená jak rak koupila těhotenský test. Než jsem se dočkala negativního výsledku, jako u toho prvního, okousala jsem si skoro všechny nehty. Jakmile se ale objevila jen jedna čárka, spadl mi kámen ze srdce. Vesele jsem vykráčela a usmívala se. Dokonce i lidi přestali tolik zírat.

Na večer jsem byla v dobré, ne skvělé, náladě. Těšila jsem se. Vzala jsem si džínovou minisukni, černý top na špagetová ramínka a nové černé boty na přiměřeném podpatku (pro mě) - nechtěla jsem se ztrapnit tím, že bych si rozbila hubu o chodník, taky se stalo. Vlasy jsem nechala volně rozpuštěné a mírně zvlněné, spoutané jen uzoučkou čelenkou a namalovala se tak, aby to vypadalo přirozeně, ale ne obyčejně. Vždyť to vlastně bylo naše PRVNÍ RANDE!!! Jasper přišel přesně v sedm, šli jsme pěšky, kino nebylo daleko. Teda od našeho domu, nevím jak od Jasperova. Sedli jsme si do poslední řady, nemuseli jsme být na očích. Musím přiznat, že na popcorn, který jsme si koupili, jsem ani neměla čas si vzpomenout. Nebylo by to tím, že jsem tak sledovala film, protože z něj jsem taky skoro nic nepochytila. Vedle Jaspera, který mi šeptal do ucha slova lásky to ani moc nešlo. Občas jsem střelila pohledem na plátno, ale když mě Jasper začal líbat na krk, taky mi ot k pozornosti moc nepřidalo. Po filmu jsme ruku v ruce vyšli z kina a předvedli podobnou scénu, jako hrdinové filmu po svém závěřečném tanci. Když jsem po hodně dlouhé době otevřela oči, uviděla jsem na druhé straně stát jako sochu Michel. Zírala na nás s otevřenou pusou, zatímco kluk, se kterým se držela za ruku, si povídal s dalším klukem. Přikrčila jsem se a vykukovala Jasperovi přes rameno. Zírala, neustále. Nesměle jsem se na ni usmála, zatímco Jasper mi říkal jak mi to sluší. Začervenala jsme se a znovu se podívala směrem k Michel - stále zírala. Asi budu muset vypnout telefon. To, že jsme šli rukuv ruce jí asi taky moc nepomohlo. Jasper si Michel taky všiml, usmál se na ni a začal mě táhnou pryč. Neodvážila jsem se otočit, ale tipovala bych, že ještě stále nezavřela pusu údivem. V pondělí budu mít hodně co vysvětlovat.

Večerní město bylo nádherné. Dlažba byla zalitá světlem lamp - zářily zlatě do jasné noci - a kroky se rozléhaly kolem nás v tichu. Bylo mi báječně. Sem tam jsme se zastavili a líbali se a pak znovu pokračovali v procházce. Potkávali jsme stejné páry jako my, všichni se věnovali jen sami sobě. Nikoho a ničeho jsem se s Jasperem nebála. Netrápila mě postava ve stínu, která čekala na svou příležitost, jak mě vyšachovat navždy ze hry, Byla jen přítomnost. Zatím.