Do jiného světa...?

Naposledy v tom lese, rokli, byla někdy před deseti lety. Skoro si nepamatovala, kudy se tam jde. Byla tam s dědečkem na houbách. Jak je to dávno! Nebo co je deset let? to jí bylo devět a ještě jedla houby. Teď byla na dovolené na chalupě, a rozhodla se do té rokle podívat.

Stěny rokle, porostlé smrky a poseté spadanými kmeny se prudce svažovaly a tvořily hluboký žleb, na jehož dně tekl slabý potůček, který se asi asi po stu metrech vléval do divokého potoku. Tady byl jiný svět, nebo jí to tak alespoň připadalo. Cítila se být vzdálená od světa lidí s tvářemi zešedlými z obav, že ztratí práci nebo někoho z rodiny. Daleko od nemocné civilizace, dusící se chorobami doby. Daleko od sexuchtivých lidí z diskoték a kanceláří. Daleko od světa lidí, normálních obyčejných lidí, co se staly otroky civilizace. V rokli cítila něco zvláštního, a nebyla to jen vůně spadaných stromů nebo smůly nebo co to v lese tolik voní...

Sedla si k potoku a přemýšela o přírodě. A o životě. O čem jiném? Do školy už nechodila, začala chodit do práce. Pár kamarádů měla, a taky tajnou lásku jménem Marek. Nezdálo se, že by její city opětoval, jak to ostatně chodí. Nebyla ani hezká ani ošklivá. Průměr, co od života nic neočekává a život nic neočekává od ní. Tvář z milionů tváří.
Příroda... na kilometry daleko ani noha, jen společnost malého pramene, který postupně vysychá, protože stromy se kácí, aby mohly ustoupit polím, nebo aby z nich mohly být nadělané papíry do tiskáren, papíry na maturitní vysvědčení,na rozsudky, na žákovské knížky... všechno stojí na papírech, napadlo jí. Co bude dál, až lesy dojdou? zřejmě bude vše elektronicky. Ale lesy nic nenahradí.

Asi poslední větu řekla nahlas, protože jí někdo odpověděl.
"Až nebudou lesy, nebudeme ani my!"
"To je jasné, protože dojde vzduch!" odpověděla a otočila se po mluvčím. A nevěřila svým očím.

Jako by vyrůstal přímo z potoka. Vypadal jako člověk, akorátže průzračný, s dlouhými vlasy, neustále se vlnícími v lehkém větru. Měl jemné rysy, ani ne mladé, ani ne staré a zvláštně modré oči. Oblečení poněkud připomínalo kapradí. Dívala se na něj, a nechápala, jak se tady vzal. Neslyšela ho přicházet!
"Kdo jste?" vykřikla a zaujala obranný postoj. Duch, či co to bylo, se pousmál.
"Nemusíš se mě bát. Jsem absulutně neškodný. Klidně si sedni, dlouho jsem neměl společnost. Nic ti neprovedu!" ujišťoval ji průzračný hoch.Tak si sedla ale pořád byla ve střehu, kdyby náhle vyrazil a zaútočil na ní. Místo toho si sedl proti ní na druhý břeh a koukali po sobě.
"Slyšel jsem tvoje myšlenky. Jsou zoufalé. Jaký je svět, kde žiješ?"
"furt nevím, kdo jsi!" rozzlobila se.
"Duch tohoto pramene. Býval jsem silnější, ale jak jsi správně myslela, kácením stromů ubývá podzemní voda a prameny vysychají. Je to docela škoda, některé bývají léčivé, ale lidi, co o tom ví, už dávno nežijí. Kdysi sem chodila jedna dívka, která o tom věděla a několikrát se se mnou setkala. Bude to - no, asi devadesát zim." Jeho společnice na ducha nevěřícně koukala. Myslela si, že se zbláznila.
"A ty jsi kdo?"
"Nikdo!" vyhrkla. Duch se pousmál. "tak teda Nikdo, rád tě poznávám. Sice nemám tolik sil co dřív, ale i tak jsem docela obstojný pramen."
Ehe, pomyslela si Nikdo, to je něco. sedím v lese a konverzuju s nějakým pramenem. A to drogy neberu. nebo jsem se nadýchala výparů z halucinogeních hub? Těžko říct.
Pramen zatím vykládal o lese.
"je to něco, co vyrůstá desítky, stovky let, a může být zničeno během několika hodin. Stromy sice vypadají, že jsou pevní, mlčelivý velikáni, ale přitom je to něco tak křehkého, co se nedovede bránit, když k tomu přijde člověk s pilou a zničí ho. Uřeže u země a je konec s majestátností a krásou. Něco jiného je kůrovec nebo vichřiče. Lesy musí něco redukovat. Ale lidi, lidi si stromy zotročili a nakládají s nimi jako s něčím, co se musí rychle spotřebovat..."
"přesně tak!" křila Nikdo, "je to to samé co s lidmi... taky je jiní lidi otročí, a to i v docela vyspělých zemích, jako třeba ta naše. A nebrání se tomu. Mají strach se jakkoli vzepřít. Bojí se že ztratí svůj pracně tvořený mikrosvět. Snažím se stavět ten svůj tak, aby s ním nic neotřáslo a při tom vidím marné počínání všeho..."
"Jak to tak poslouchám, mám dojem, že lidstvo ubíjí samo sebe. Ale stromy tu byly dávno, dávno před lidmi. řeky, potoky a moře taky. Vím to všechno, od dešťových kapek, od mlh, od lidí co sem kdysi zabloudili a já s nimi mluvil. Ale lidi měli vždy něco, co jim pomáhalo stát pevně... říkalo tomu víra..."
"jo víra?" ušklíbla se NIkdo, "pche, to je záležitost starejch lidí. V Boha nikdo nevěří - leda teroristi, důchodci nebo blázni, co se nechají obírat od lidí, co se za bohy vydávají. Víra není to, co bývalo, a možná je to tak dobře. Ačkoli dnes všichni vyhledávají falešné modly a snaží se jim přiblížit. Možná to je drží nad vodou", uzavřela monolog. Pramen pokýval hlavou, mlčel a koukal na ni.
"A co ty, není ti smutno, dkyž jsi takhle sám?" změnila téma.
"Nejsem sám. Mám mlhu, déšť, stromy. Ačkoli mi chybí společnost lidí. Už sem skoro nechodí, a pokud ano, tak na houby. Ani si mě nevšimnou."
"To znamená, že nevěří..."
"Nevadí, víra není to, z čeho žiju. Ačkoli možná ano - ty ve mě věříš, protože mě vidíš."
"No to je jasný", zasmála se, "věřím přece tomu, co vidím!"
"A vidíš mě. A jiný lidi mě nevidí. Je to tím, že Lidi nevidí to, čemu věřit nechtějí. Kdyby lidi začli hromadně věřit v to, že nebe je zelené, tak určitě zezelená. Víra je silnější, než si myslíš..."

Nikdo se cítila jako... nikdy. Pramen ji byl sympatický. Ráda by se s ním bavila celé dny, ale musela se vrátit, rodiče by o ní měli strach, navíc se šeřilo a ona dostala trochu strach - kdyby ji napadl divočák, byla by asi vodou a mlhovinami tvořená bytost houby platná. rozloučila se tedy a zeptala se, jestli ho ještě někdy uvidí.
"Pokud nezemřeš cestou domů, tak zcela jistě", usmál se, "ale musíš přijít. Nemůžu od svého pramene."

Další dny trávila u Pramene, a dovolená se krátila. Ale byly to krásné dny, dovídala se věci, které nevěděla a které věděl málokterý člověk. To by stačilo na celou knihu, o čem se s Pramenem bavili. Litovala, že nemůže žít v symbioze s přírodou, jako žil Pramen.

Když jednou večer došla domů a zapnula mobil. Nepřijatý hovor od kamarádky, kterou nazývala nejlepší. Zavolala jí nazpátek.
"Ahoj, volala si mi?"
"NO jasně, děvče! Víš co je novýho?"
"že je nebe zelený?" ušklíbla se. Jak to asi může vědět, když kamarádka je v praze a ona stovky kilometrů jinde?
"Nee... cheche.. ale včera jsem byla s partou v Nasátý Houbě na super kalbě, no a bylo to fakt hustý! Hele Mrázek se děsně opil.."
"to mi chceš vykládat, že se Mrázek opil? To neni novinka, stává se mu to denno denně..."
"Ne, ale to neni všechno! Když šel zvracet, tak jeho kámoš a Nikita odešli s nim, a já zustala s Markem!" V Nikdo by se krve nedořezal. Věděla co přijde. A přišlo.
"Marek mi vyznal lásku! řikal, že jsem nejhezčí buchta pod sluncem, a že na mě brejlí už dlouho..." kamarádka několik minut básnila o "hustym týpkovi", a Nikdo pomalu došlo, co se stalo.
"Si kurva... kurva, Radko. Svině a je mezi náma konec."
"Co magoříš? Počkej, dyť já..."
"Ne. Běž do hajzlu, a nikdy mi nevolej. Máš Marka." Zavěsila.
Poslední, co ji na světě drželo při zdravém rozumu byl právě Marek a Radka, které věřila. Oba zklamali. Brečela ještě dlouho a pak vysílením usnula. Ve snu se jí zjevovali Radka a Marek, a ještě někdo, o kom nevěděla pořádně kdo to je a došlo jí to, a ž kdy se vzbudila.

Šla do rokle. Pramen na ní už čekal.
"Dnes vypadáš smutně!" konstatoval.
"Zradila mě kamarádka a ještě jeden kluk. Nevím, co teď dělat. Nechci Prahu nikdy vidět. Všechno mi to bude připomínat je...Nejradši bych někam utekla a nikdy se nevrátila,někam do jiného světa. Jenže to nejde, jsme na zemi..." Pramen jí zastavil.
"Věříš, že to nejde? Opravdu?" koukla na něj s nadějí.
"Šlo by? POkud ano, jsem pro!" zvolala. "Všechno co jsi mi říkal... vím že je to lepší svět, než ten kde žiju já, honba za kariérou, vztahy, počítání peněz..."
"Jestli chceš", mluvil neobyčejně vážně, "tak se ke mě můžeš přidat. POmocný duch, moje žena - jak chceš. Před devadesáti lety jsem to nabízel té dívce." Nikdo se zarazila. Jistě to má háček.
"Ano, má to háček, Nikdo. Nemůžu s sebou vzít tvoje hmotné tělo, co tě dělá člověkem. Duši můžu, a neboj se, hned nebyde tvarů jaké má tvoje fyzická schránka. Taky budeš žít tak dlouho než pramen vyschne a nebudeš se moci z potůčku hnout. Zato svět kolem uvidíš hned jinak. Ne pár metrů vody, ale jako skoro celé království..."
"takže zemřu?" znělo to věcně, "Je mi to jasné. Každý tam jednou musíme. Ale nikdo nemá jistotu, co dál bude. Já jí mám", řekla pevně, "takže pokud dovolíš, rozloučím se s našimi a pak se k tobě přidám." Pramen na ní vyjeveně koukal a v jeho výraze se mísil údiv a štěstí.
"Ty - ty bys to pro mě udělala?"
"No jistě", podivila se, "nechápu, proč ta dívka ne..."
"Chtěla se dostat do nebe, k Bohu..." řekl Pramen a Nikdo se už na nic neptala.

Došla do vesnice a vyhledala rodiče.
"Mami a tati... může se to zdát divný, ale rozhodla jsem se odejít. Do... jiného světa, kde budu zřejmě šťastnější. Takže.. bych se s vámi ráda rozloučila." Objala otce, který řekl "Ale notak..pozor!" protože četl noviny a dcera je trochu pomačkala. Nakoukla do nich - "BURZA SE NEUSTÁLE PROPADÁ! HROZÍ DALŠÍ ČERNÝ PÁTEK???" hlásaly titulky. Objala matku.
"Tak jo měj se Gracielo..." zamumlala. četla nějakou knihu, a Nikdo zahlídla, že na stránkách se to hemží nějakou Gracielou, co o sto šest uhání nějaký pedro.

Vrátila se do rokle.
"Jsem připravená!" Pramen k ní přistoupil. Políbil jí... a ten polibej trval snad věčnost, snad vteřinu. KOlem šuměla voda, Nikdo měla pocit, že se vznáší, ale pak zase stála na tom samém místě.. až na to, že tam ležela druhá Nikdo!
"tak pojď, máme spoustu času!" zasmál se Pramen a společně odešli do potoka...

epilog
Okresní komisař, co Nikdinu smrt vyšetřoval, nic nechápal. Holka byla nalezená asi za dva dny, hledali ji psovodi, a její matka na pokraji šílenství tvrdila, že jí dcera říkala, že chce odejít do jiného světa.
"Ale no tak, nevíte, jestli nebyla u nějaká sekty?" prý nebyla. Když vyslýchali Radku, tak se dověděli, že to jistě bylo kvůli ní, že spáchala sebevraždu. Ale na mrtvole se nenašly stopy po násilí, otravě, prostě nic, nic, zcela zdravý člověk, až na to, že mrtvý! Náhlá zástava uplně zdravého srdce!
"Divný divný", mudroval pro sebe komisař, ostřílený muž co prošel životem plným pubertálních gangů a lupičů, "Nechápu to. bejt sentimentální tak fakt tvrdim, že vodešla někam do jinýho světa..."

Dodatek
Ta rokle opravdu existuje. Byla jsem v ní, několikrát. Není to romantické místo, málem tam na mě a kamarádku spadl strom (naštěstí padl několik metrů od nás) takže les možná tak bezbranný není, jak tvrdil Pramen... ale má to své kouzlo, to pochopí každý, kdo si našel nějaké zákoutí kde se cítil dobře, zvláštně, kde unikl...