Pouhý sen?

Tajuplné cvaknutí protnulo ticho a kolem se rozprostřela černo černá tma. Za mými zády se ozvalo zapraskání. Škubla jsem s sebou a prudce se otočila. Na laně se tam houpal za svitu měsíce oběšenec. Sem a tam, sem a tam. Hrůzou jsem snad ani nedýchala. Každičký nerv v mém těle se napnul. Jeho vyplázlý, promodralý jazyk a prazdné oči byly děsivé. Rozklepala jsem se a věřte, že to nebylo zimou. Po chvíli strnulého postoje jsem se rozběhla k vypínači, co nejrychleji to šlo. K mému zděšení nefungoval. V záchvatu hysterie jsem do něj mlátila pěstí, ale nepomohlo to. Jediné, čeho jsem docílila, byla palčivá bolest v pravé ruce. Koutkem oka jsem spatřila mihnutí stínu, bylo to to poslední, co jsem ve svém krátkém životě viděla. Poté jsem ucítila na krku něco studeného, z nenadání mnou projela strašlivá bolest. Neudržela jsem se na nohou a spadla k zemi. Neměla jsem ponětí, co se děje. Byla jsem zmatená. Pokusila jsem se zařvat, ale to co se vydralo z mých úst připomínalo spíše skřehotání žáby. A to bylo to poslední. Náhle jsem upadla do hlubokého spánku ze kterého není návratu.