Zimní krajina

Jednou jsem šla kolem lesa. Uklidnit se a vychutnat si krásu zimní krajiny. Šla jsem na místo, kde jsem ještě nikdy nebyla. Bylo tam ticho a nedaleko jsem viděla posed. Rozhodla jsem se, že tam půjdu. Stála jsem pod posedem a váhala zda mám jít nahoru. Nakonec jsem si sedla pouze na žebřík a užívala si krásu zasněžených vrcholků hor. Občas spadla ze stromu nějaká ta hrouda sněhu. Byla to krása. Vtom vrzly dvířka od budky posedu. Vůbec jsem si nevšimla, že byly otevřené. Tak jsem se rozhodla vejít a sednout si, ale už bylo obsazeno. Seděl tam mladý kluk, o něco starší než já. Zvedl hlavu a podíval se na mě přimhouřenýma očima plnýma slz. Tímto pohledem se otevřel tak, že jsem se mohla dostat k jeho myšlenkám… Jenže on se zvedl, slezl po žebříku a utíkal pryč. Jen tak, beze slov.
Ten pohled trval asi půl minuty, ale já věděla dost abych si dokázala představit jeho příběh. Byl smutný, možná zklamaný. Kvůli nějaké dívce…
Zabraná v myšlenkách na toho mladíka jsem se pomalu vydala domů. Došla jsem do prázdného domu kde mě měli čekat mí rodiče. Ale nebyli tam. Neřekli mi, že někam pojedou, ani vzkaz nenechali.
Po setmění jsem začala mít strach. A ani nevím jak se mi podařilo usnout. Zdál se mi sen o tom co se dnes stalo. Ve snu ten mladík měl klidnou duši, nic ho v tu chvíli netrápilo…
Rodiče přijeli pozdě v noci a vzbudili mě. Omlouvali se za zdržení. Jeli pro mého malého brášku a na cestě našli zraněného chlapce. Odvezli ho do nemocnice…
Ráno jsme s rodiči jeli do nemocnice. Máma šla na vyšetření a já jsem se vydala najít toho chlapce. Po dlouhém bloudění jsem konečně našla jeho pokoj. Před dveřmi jsem se zastavila a nadechla se. Stiskla jsem kliku, zatlačila a dveře se otevřely. Na posteli ležel bezmocný chlapec. Pozdravila jsem, přistoupila blíže a čekala až se otočí. Po chvíli otočil hlavu a podíval se na mě. A já si uvědomila, že ten pohled dobře znám.