Země s tajemstvím

Je to už tak dlouho, co si myslela, že našla vše, po čem toužila. A možná že i našla, ale opět zapomenula, jaké to bylo. Necenila si toho tak, jak měla. Byl to její svět a ona, ačkoliv byla silná, ukázala se býti slabou. Zradila sebe i ostatní.
V malé komnatě bylo jen pár kusů nábytku, žádný přepych. Ne jako tehdy. Teď měla jen malou postel, jež na rozvrzaných nohách sotva stála, a skříň na jediný plášť, co jí zbyl. A vzpomínka na její moc
Sedla ztěžka na postel. Prach se zvířil, usmála se na něj. A pohlédla z okna. Skrz špínu bylo sotva vidět svět. Kdysi tak krásný svět, nyní jen pozůstatky chaosu a nové síly nastolující řád. Pevný a neprostupný, kam ona už nemohla jíti. Nesměla, pokud chtěla žít déle, než pár hodin. Byl to svět, který nenáviděla z celého srdce, ale umožnila jeho vznik.
Povzdychla si. Tak moc chtěla být volná. Zvedla nohy ze země a přitáhla si deku pod bradu a zavřela oči. Nechtěla vidět svět. Chtěla si vybavit ten starý, krásný, opředený tajemstvími, jež byl mocný a vábivý.

Už jako malá byla jiná. Nebo se to o ní alespoň říkalo. Nikdy si nemyslela, že by byla jiná. Ale lidé se jí vyhýbali, jako by byla nakažlivá. Nebezpečná. Přestože nikdy nikomu a ničemu neublížila. Možná někdy zašlápla mravence, ale neúmyslně. Postupem času přicházela na to, proč se kolem její osoby točila nenávist.
Kam přišla, tam se děly zvláštní věci. Jakoby to bylo v ní. V její duši. Mágové se ukrývali, varovali lid, jenž jim věří, ať se k té osobě nepřibližují. Podivné zvěsti se šířily krajem o dívce s havraními vlasy a očima duhy. O jejích temných schopnostech ovládnout zvěř i lid. Zahubit květiny i stromy. Oživit mrtvé, zabít živé.
Žila v malé lesnické vesnici. Bylo jí určeno živit rodinu, pracovat a pomáhat muži. Po čem však toužila, bylo opustit domov a vydat se do měst a míst mocnějších, než je toto. Říkali jí Sellina. Neměla jméno, matku ani otce neměla, a tak jí obyvatelé sami dali jméno. Jméno pro opuštěnou a divnou.
Vlastnila malý dům a měla se vdávat. Vesnice pro ni vybrala vhodného muže, nesouhlasila s nimi. Ale nebylo radno si s nimi zahrávat. A tak se rozhodla opustit svůj domov. Konečně naplnit svůj sen.
V den svatby se zavřela v komnatě, kde se měla přichystat, a vylezla oknem. Čekala ji velmi dlouhá cesta. Sellina se začala prodírat houštím, jež bylo hned za domem. Věděla,že kousek odsud vede stezka pryč odtud a ona se k ní musela dostat. V tom zaslechla varovné vrčení divokého zvířete. Zastavila se a pomalu se otočila.
„Co tu děláš, Divochu?“ hleděla do očí svého věrného psa. Málem by na něj zapomenula. „Tak pojď, ať nás tu nenajdou.“ pokynula mu.

Dny i noci trávili na cestě. Vesnice už je zřejmě hledala. A tak se nemohli zbytečně zdržovat. Po několika dnech došli do prazvláštního lesa. Cítila v něm něco, co pro ni bylo tak přirozené. Jakoby tu žila celý život. Nemohla to pojmenovat, ale věděla, že našla to, co hledala. Její osud měl být naplněn.

Ošila se. Otevřela oči a rozhlédla se. Místnost byla ještě ošklivější, než když usínala. Zastesklo se jí, chtěla se vrátit, ale tenhle svět už nebyl její. Přistoupila k oknu a setřela vrstvu špíny. Hleděla na zničenou zem. Žádné stromy, lesy. Nic, jen prach a pustina. Jen jedno místo bylo ještě zachováno. Město na kopci, ale ona nemohla vyjít. Neměla odvahu ani sílu. Nemohla ji najít, neměla z čeho ji živit. Tak moc ji válka vyčerpala. Jeho moc byla obrovská a ona se jí nemohla znovu postavit. Čelila jí mnohokrát a nyní byl konec.

Vzpomínka na jejich první setkání nebyla příliš příjemná. Stála v tom lese a rozhlížela se, už se chystala vydat tam, kam jí velelo její srdce, když ji prudce do obličeje udeřil kámen. A tehdy ho poprvé spatřila. Muže, spíše chlapce, jež brzy měl dospět. Stál tam se škodolibým úsměvem a v ruce si pohazoval dalším kamenem. Jeho oči plály podivnou mocí a krutost v nich byla ještě skryta. Však brzy na to se zjevila ve velmi nečekané podobě.
„Tohle je zakázané místo.“ Jízlivý tón se nesnažil zakrýt, ani aroganci. „Sem nesmíš vstupovat, pokud nejsi zvána.“
„Nemusím být zvána tam, kam patřím. A..“ jak si ho prohlížela, věděla, že to nebude přítel. „ A netušila jsem, že místním zvykem je vítat návštěvníky kameny.“ Setřela si krev z tváře a ucítila nepříjemné zacukání v ráně.
„Je zvykem vítat ty, co známe, ne ty, co tu nemají co dělat“
„Zadrž, Bale. Ona tu své místo má.“ Starý muž si ji bedlivě prohlížel. „Nepletu se Sellin, že?“
Poprvé měla podivný pocit z tohoto místa. Znali ji a ona neměla tušení, kde je. A kdo jsou oni. Ale když se zhluboka nadechla, ucítila podivné chvění ve svých prstech a pocit síly, která se v ní probudila.
„Nepletete se. Mohu vidět to, co mi patří?“ snažila se o sebejistý tón, ale byl stejně chvějící se.
„Jistě. Následuj mne.“ Stařec se otočil a vydal se kamsi do lesa.

Jejich cesta byla dlouhá, pomalu se začalo stmívat. A okolí se proměňovalo. Objevovaly se a kvetly roztodivné květiny plné barev, jež zářily do noci. A měsíc na nebi svítil jako slunce ve dne, jen s chladnou září. Stromy měly listy žluté barvy, jež vypadaly jako malé drobné hvězdy kousek nad zemí. Stezka pod jejich nohama také vyzařovala cosi tajemného.
Z ničeho nic se před nimi zjevilo město. Obrovské nádherné město s majetnou tváří vystavenou v obdiv návštěvníků. Malé chaloupky roztodivných tvarů se rozkládaly po celém městě. Tisíce lidí procházelo ulicemi a nad jejich hlavami, na kopci stál palác. Vypadal jako obrovitá sladká věc. Stovky věží a oken. Sídlo tohoto místa, jejich vedení a ochrana. Ale na první pohled bylo jasné, že je na něm něco špatně. Byl omšelý, jakoby se o něj nikdo nestaral. Celé město oproti němu působilo nově, leskle.
Procházeli uličkami a květiny kolem nich pučely, rostly. Tráva na zemi zelenala. Stromy začaly plodit ovoce. A lid na ni hleděl, otáčel se za nimi. Mířili k paláci. Do strmého kopce, který začínal kvést. Kudy prošli, tam se objevila tráva, květiny, zvěř. Jakoby tu začínal život, který tu předtím chyběl. Zastavili se až před palácem.
„Teď je to jen na tobě, děvče.“
„Ona to nezvládne, to není ona, starče.“ Bale pochybovačně kývl hlavou k ní.
„To nemůž…“
Jejich rozhovor neposlouchala. Byla koncentrována pohledem na obrovské kované dveře, jež na ni hleděly. Ano, hleděly. Nijak jinak se to nedá nazvat. Natáhla ruku vstříc masité klice.