Mrtví prý nemilují

Tak poprvé je to vždy těžké. Sám jsem se o tom přesvědčil. Teď a tady, když pomáhám vyhrabat další hrob, tak se mi vzpomínky vracejí. Je to hodně zlý sen, ale člověk, jestli si tam ještě mohu říkat, si za chvilku zvykne. Nakonec to není tak špatné, jen ty začátky jsou docela těžké. Do doby než si mysl uvědomí co se vůbec děje.
Můj první den byl opravdu strašný, ale když o tom občas s někým mluvím, tak docházím k názoru, že to tak zažívá každý. Není výjimky, která by potvrzovala pravidlo. Na toto heslo se zde nehraje. Myslím, že každý by si to měl jednou zažít a jak to tak vypadá tak si to i každý jednou za život zažije. Je to zkušenost bez které se v dnešní zvláštní době neobejdeme. Potom je už pozdě na nějaké nové a slibnější zkušenosti. Je to něco jiného, nic co bych kdykoliv předtím zažil.
Jistě, i zde platí, že na někoho to dolehne méně a na druhého jinak. Ale v porovnání s mnoha případy se dojde k tomu, že všichni to snášení špatně. Jen někdo se z toho dostane dříve a někdo zas později. To je na každém a na jeho osobnosti.
Potkal jsem už několik lidí ze života a většinou se stalo, že ti kteří byli normálně slabí, to vše snášení mnohem lépe než ti liboví frajírci, které nic nerozházelo. To skutečně nevím, kde by mohl vězet problém. Také už na to padlo několik otázek, ale nikdo nevěděl, proč slabší lidi to snášení lépe.
Když jsem se ptal, jistě po nějakém čase, jak jsem to snášel já, hodně takzvaných lidí se shodlo na tom, že jsem takový průměr. Ani nic moc vážného a ani ne moc v klidu. Takovej průměr, stejně jako jsem byl pořád.
To už je úděl, být stále a jen průměrný. Nikdy nedosáhnout výše a nebo nespadnout až na dno. Ať už člověk udělá cokoliv tak stále bude patřit do toho průměru, kam patří většina dnešní skoro zvrácené společnosti. Ale tak ono to není špatné, ale občas se zatouží zažít něco více než prostě ten průměr, který člověka trochu drží.
Prostě býval jsem průměrný člověk. No, musel jsem si to říci, jinak bych si mohl myslet, že jsem někdy byl něco více. Teď už mi to nevadí, teď už nejsou žádné rozdíly. Tedy, skoro žádné.Vždyť vždy existovaly nějaké rozdíly. Už od počátku věků a teď to není vůbec jinačí.
Abych se trochu vrátil. Stále kopáme hrob, je nás tu šest, nemáme žádné náčiní, jen vlastní ruce. Jen málokdo z nás má ještě nehty a kůži na prstech. Vlastně, někdo už nemá ani ty prsty.
Zem je mokrá, takže jsme všichni od bahna, ale na druhou stranu se nemusíme probírat ztvrdlou zeminou. Máme to štěstí, že nás už nic nebolí, ale i přes to je nepříjemné hrabat se ve ztvrdlé zemi.
Určitě, je to všechno zvrácené, ale bohužel to tak vždycky bylo a vždycky to tak bude. Osobně jsem se snažil přijít na to, odkdy se toto vše děje, ale došel jsem jen k tomu, že se to takhle děje vždy. Už od počátků věků, sotva nikdo už není v takovém stavu, aby mohl podat očité svědectví, ale najdou se občas i slušně zachovaní jedinci.
Šest nás hrabe, čtyři další vyhrabanou zeminu pečlivě shrabují, aby druhý den ráno zde nezbyly žádné podstatné stopy po našem počínání.
Najednou, zbytky mých prstů, narazí na něco tvrdého. Konečně. Rakev.
Po problému.
Tančíme v objetí, jako už mnohokrát před tím. Já ve fraku, ty ve svých nejlepších šatech. Nad hlavami máme nebe plné hvězd. Hrají nám naši píseň, kterou slyšíme jen My. Občas se podívám po ostatních. Tančí s námi, taky ji slyší.
Míjíme jeden náhrobek za druhým. Vůbec mi hřbitov nepřijde strašidelný. Je to obyčejné normální místo, jako skoro každé, které jsem kdy navštívil.
Několik „lidí“ nám dělá obecenstvo. Sedí na hrobech a dívají se, jak ostatní tančí. Jsou unaveni a nebo už se nemohou oddávat odvěké lásce.
Držím tě jen zlehka, tak abys měla volný prostor. Můžeš si dělat cokoliv. Dávám ti volnost, jako vždy.
Za zdí, kam nikdo nechodí, kňučí pes. Osamocen, bojí se štěknout. Divím se mu. Vždyť je to tu tak veselé.
Krok sem, krok tam. Nechávám vést své kroky tichou hudbou, která k nám přichází ze samotných hvězd. Cítím ji celým tělem a vím, že ty jsi na tom úplně stejně.
Záklon, malý polibek na tvůj zmodralý krk. Pohled na tvá víčka, tuším jaké za nimi jsou oči. Modré, ale ne obyčejně, tak zvláštní, skoro zelené. Nádherné, jako vždy.
Vracíš mi polibek, na ústa. Nevím co se ti honí hlavou, snad jen smrt a naše milostná píseň.
Tančíme co nejdéle to jde. Ani na okamžik nepřestáváme. Jako každý den si odpočineme jen pár minut před svítáním. Před tím, než se probudí první lidé.
A ta doba pomalu přichází.
Usedáme společně na hrob. Nedíváme se na desku, víme koho je. Vždyť jsme si takový nechali udělat a takový je.
Držíme se za ruce. Nehty máme černé od špíny, kůži vyblednou, občas se loupe, jsou vidět kosti, maso upadá.
Náš společný zrak spočívá na protějším hrobě. Je tu nový, ale ještě v něm nikdo není. Až zítra. Cítíme to.
Na náhrobku jen jméno a pod tím pár písmen pro uspokojení.
Čtu to a musím se přitom smát. Jistě, zaživa bych tomu taky nevěřil, ale teď je to už trochu jinačí. Cituji co je na náhrobku napsáno: „ Mrtvý prý nemilují, ale mi tě milujeme…“
Na tvých rtech vidím slabý úsměv, já se směji nahlas. Pár dvojic okolo nás se taky usmívá.
Je to všechno tak bláznivé. Tak zvláštní, jinačí, ale úžasné. Nikdy bych nečekal, že život může být skvělý, ale že smrt může být ještě lepší? To mě nikdy nenapadlo. Ale je to tak.
Z nebe zmizela naše hvězda. Okolí najednou ztichlo, přišlo to náhle, jako každý den. Pomalu a hlavně opatrně nadzvedávám mramorovou desku. Držím ji jednou rukou a druhou otevírám tvoji rakev, čekám až si v klidu lehneš a přidržím mé víko.
Opatrně pouštím desku a ulehám jen malý kousek vedle tebe. Dávám ti poslední polibek na tvoji tvář, chytám tě ještě jednou za ruku. Do ucha ti šeptám sbohem pro dnešní noc. Dávám ti dobrý den, krásné a hlavně nekonečné sny.
Pouštím tě, zavírám tvé víko, dávám na něj polibek. Tam, kde je vyryta růže, stejně jako každý den. Ty o tom nevíš, nevím co by jsi si o mě myslela, ale dělám to od té doby, co jsi sem přišla.
Pohodlně si ulehám a zavírám svoji rakev. Všude je tma. Otevírám vtlačené oči a spatřuji světlo druhé strany. Odcházím do snů, do dne a těším se na další tanec a další noc po tvém boku.
Poslední myšlenka, která mě napadá je stejně směšná jako život sám: „ Mrtvý prý nemilují…“ počkej až přijdeš mezi nás…