Meteorit

Jako každý všední den jsem se chystala do práce. Jelikož jsem o půl hodiny zaspala, musela jsem spěchat, abych stihla do práce přijít na sedmou. Oblékla jsem na sebe, co jsem měla při ruce, snědla jsem kus rohlíku se salámem, a napila douška čaje. Bylo právě skoro třičtvrtě na sedm, proto jsem si ještě v rychlosti vyčistila zuby a skočila na toaletu. Ještě než jsem vyšla, koukla jsem se na hodiny v kuchyni, bylo za deset minut sedm hodin. Proto jsem rychle vyběhla na cestu a pospíchala jsem do práce. Naštěstí to mám k práci docela kousek, takže to do práce určitě stihnu. Cestou se ochladilo a začal vát studený vítr, což je na Podzim normální, ale že jsem cestou neviděla žádného živáčka, ani žádné auto, žádné dopravní prostředky, to ovšem normální není. Po cestě jsem úplně zapomněla na čas, a že mám jít do práce. Pozorovala jsem jen listí, které padalo ze stromů, papíry ležely všude poházené po cestě. Takové ticho v hlučném městě plných mačkanic a dopravních prostředků? Nevěděla jsem, kam jdu, byla jsem úplně mimo, šla jsem tam, kam mě nohy vedly. Až jsem došla k malému domku, bylo to k neuvěření ale na dům pravděpodobně spadl velký meteorit. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale bylo to tak. Zřejmě zasáhl celé město, a je vůbec někdo tady naživu kromě mně? To netuším. Najednou jsem uslyšela budík, který zvonil na šestou a najednou jsem se opět objevila ve své domě. „Byl to jen sen,“řekla jsem si a vstala jsem ze své postele a líně jsem došla ke skříni s oblečením. Pořád jsem ale měla v mysli ten zvláštní sen, vypadal jako skutečný. „No tak Andreo, byl to jen sen!“říkala jsem si pořád, ale na ten sen jsem pořád a pořád musela myslet. Nedalo mi to, tak jsem pro jistotu se šla podívat ven na zápraží, kde určitě bude hřát to takové podzimní sluníčko a uvidím svoji sousedku, jak zase nadává na štěkajícího vlčáka paní Nováčkové. Opravdu to tak bylo. Když jsem vyšla z domu, sluníčko se právě vyskytlo a sousedka,takzvaná „Baba jaga“ právě vylezla ze svého domu a už začala nadávat na paní Mráčkovou, konkrétně na štěkající psa Rexe. Úleva však za chvíli přestala. Na nebi jsem spatřila jakýsi létající objekt, který se řítil přímo do centra města. „To je určitě ten meteorit!“zvolala jsem a začala jsem křičet po celé ulici, aby všichni utíkali na kraj města, kde by je atomová bomba nezastihla. Nikdo se mě ale nevšímal, Baba jaga mi začala nadávat, proč tak po ránu křičím, ostatní lidé jen nade mnou zakroutili hlavou. „Chudák holka, asi jí přeskočilo, meteorit? Ach jo,“ uslyšela jsem dokonce od jedné ženy. Když jsem už uviděla, že spadl skoro do města, neváhala jsem a utíkala na kraj města na kopec. Slzy se mi vrhaly z očí, protože ti ubozí lidé nic netuší, a kolik si ten obrovský meteorit ještě vyžádá obětí? Vždyť tam jsou i malé děti! V tom jsem přede mnou jsem spatřila dítě, kterému mohly být asi tak 2 roky. Za ním stála žena, matka dítěte, která se šťastně smála na dítě, aniž by tušila, co za chvíli vypukne. Nemohla jsem se dívat na to ubohé dítě, proto jsem se za ním rozeběhla a vzápětí jsem ho uchopila do náruče. Matka nechápajíc začala za mnou utíkat, pravděpodobně si myslila, že chci dítě unést. Pak se to ale stalo. Meteorit, který jsem viděla ve snu, v té chvíli jsem začala křičet na ženu dítěte, aby co nejrychleji ke mně utíkala a schovala se za kopec. Nemohla jsem z toho strachu ze sebe vydat ani hlásku. Bylo ale pozdě, meteorit zasáhl celé město. Jak jsem se později dozvěděla, jenom já a dítě jsme přežili. Nevěděla jsem, proč jsem zrovna já ze všech těch lidí musela přežít, proč se mi zdál ten sen? Jediné ale vím naprosto jistě, dítě si adoptuji a budu s ním žít po celý život.