Něco se stalo...

V kraji, kde slunce nezasvítí, v kraji, kde déšť se nezastaví, v kraji, kde stále fouká studený vítr se něco stalo.
Všichni lidé dříve veselí a usměvaví jsou dnes jako měsíc za mrakem. A já, já mám pocit, že čas jde kolem mě. Připadám si jako špatně vyluhovaný čaj.
Tento den je zvláštní. Všichni lidé jsou zvláštní. I já jsem zvláštní. Lidé jdou do práce, z práce, do škol, ze škol, nakupovat a jiné obvyklé povinnost a záliby. Jen vše dělají beze slov a bez úsměvu. Všichni jsme jako roboti. Každý robot je naprogramován na jinou funkci. Co se to dnes děje? To jsem jediná, která se nad tím pozastavila? A k čemu mi vlastně tato úvaha je, když s tím nedokážu nic udělat. Jen sedím a čárám nějaké blbosti do sešitu. Ale stejně tím nic nevyřeším.
Jeden robot přerušil své naprogramování kamenné tváře a usmál se. Konečně, že by se tento zvláštní den stal normálním běžným dnem?
V kraji, kde slunce nezasvítí, v kraji, kde déšť se nezastaví, v kraji, kde stále fouká studený vítr se něco stalo.
Zpoza hory se vynořilo slunce jako pomeranč, déšť zeslábl, až se úplně vytratil, studený vítr se proměnil na lehký teplý vánek.