Země s tajemstvím 2

Prvotní dotyk byl pálivý. Klika se rozžhnula do zlaté, ale nepálila. Neucukla. Pevně stiskla a otevřela. Dveře se lehce samy otevřely a jí se naskytl pohled do temné díry. Alespoň to tak vypadalo.
Před ní se roztírala temnota. Zatuchlina vanula snad z každého koutu místnosti. Prach se vznesl a rozvířil náhlým otevřením dveří. Podlaha ztratila dávný lesk, nyní jen tonula v zapomnění.
Pomalu, opatrně udělala první krok. Vstoupila vstříc neznámu. Neviděla nic, ale pevně šla dál. Bale a stařec zůstali venku. Jen nevěřícně s pootevřenými ústy.
„To nemůže být..“ Bale nestihl doříci.
„Je to ona.“ Stařec měl poprvé po dlouhých letech pocit, že se vše dalo do pohybu.
„Proč je to tak zaprášené? Opuštěné?“ ptala se.
„Protože jsi tomu ještě nedala život.“

Ach ano. Tehdy ještě nevěděla, jak darovat život a teď, když ví, jak na to, nemá dost sil. Nemá už žádnou svou dávnou moc. Jen kvůli bláhové pošetilosti. Touze stát se někým, kým nebyla. Zapomněla na to, odkud byla. Kým byla. Rozhodla se být jinou a porušila tak nepsaná pravidla.
Každý den zkoušela vdechnout život ubohým místům jejího pokoje. Ale nic než prach se nehnulo. Nezměnilo se nic. Říkali, že je to v ní. Jen prý stačí to probudit, ale ona nemohla. Nebylo to v ní. Vždycky na ně křičela, že jsou bláhoví, jestli si myslí, že ona na to má. Nemá. Už ne. Ani snad nechce. Proč by měla. Časy její slávy mizely, vytratily se v zapomnění. Jako ona. Už byla jen pouhou vzpomínkou v mysli nejstarších, jež brzy nebudou.

Celé dny se pohybovala v temných prostorách. Byla tu sama. Bale i stařec odešli, jen ji varovali, ať neotevírá temné dveře. Netušila, které to jsou. Neboť tak tu vypadaly všechny. Holé zdi, podlahy bez vzorů. To měl být její domov. Jak oživit něco, co nežije? A hlavně, jak? Byla přeci jen obyčejná. Hloupá holka. Ale oni jí věřili. Jak jí mohli věřit? Neznali ji, ale přesto ji uvedli před největší poklad jejich světa.
Dny a noci plynuly. Snad uplynuly roky, co tu byla. Nepamatovala se. Ztratila veškerou naději. A možná to bylo to, co ji mělo donutit konečně se projevit. Poprvé zde narazila na zrcadlo. Setřela z něho špínu a spatřila osobu, již nikdy neviděla, ale přesto ji znala. Byla to ona, ale ne ta, kterou znala. Ale nová, jiná a nyní už i silná. Viděla to.
Dětské rysy zmizely. Nos i uši se protáhly. Její havraní vlasy zesílily a vlnily se v jemných výraznějších vlnkách. Oči se protáhly do delších linií a staly se většími, jakoby chtěly dominovat jejímu obličeji. Ústa nebyla červená jako dříve, ale nyní byla zelená, prolínající se s jemně fialovou. Nikdy neviděla tak hroznou kombinaci. Vypadala směšně, ale přesto byla krásná, ne tím, jak vypadala, ale co z ní vyzařovalo.
To byl ten okamžik, který probudil tu podivnou sílu, která jí měla provázet celým životem a dát jménu Sellina váhu.

Avšak její dávná krása zmizela. Barva se z tváří vytratila a vše se scvrklo. Vypadala staře a nemocně. Stejně jako celá země, a to ani neuplynulo moc let od prvního pohledu do zrcadla. Nyní se na sebe již nedívala, příliš to bolelo.

V rukou jí začaly tančit jiskřičky. Síla se stala skutečnou. Cítila, jak chce ven, stačilo jen otevřít dlaň a vypustit je. Samy si našly cestu. Svět kolem ní se začal měnit. To, co bylo bezbarvé, mělo najednou barvu. Stěny nebyly už holé, ale plné květin. Podlaha zarostla jemným kobercem drobounké travičky. Skrz okna prolétly první paprsky slunce. Nábytek byl mohutný a sytý. Tak, jako nikdy. Stěny dostaly pevnou formu a cosi venku se změnilo. Lidé vycházeli ven ze svých domovů, aby pohlédli na tu krásu.
Sama vyšla ven a spatřila tu nejnádhernější věc. Duha, hrající stovkami barev. Žádná tenká, ale velmi tlustá, jako nebeský most. Stejná, jako její oči. Držela ochrannou moc nad zemí, již konečně mohla nazývat domovem. Byla paní této země. A měla jí být navždy.

Rozplakala se. Jak mohla být tak naivní? Jak jen mohla neuposlechnout? Proč byla tak hloupá? Vždyť jí všichni padali k nohám. Zvědavost je příliš krutá věc.
Kéž by to mohla vrátit zpět. Uplynulo několik let, než to provedla. Po celou dobu ji lidé milovali a ona je. Dávala jim, co potřebovali a ochraňovala je. Byla něco jako anděl strážný, který je pak zradil svou hloupostí.
Rozpomínala se, jak to tehdy bylo…

Byl to den jako každý jiný. Ale přesto tak jiný. Tak nešťastný. Poprvé zabloudila do těchto prostor. Poprvé spatřila jiné dveře, než všechny ostatní. Byly tmavé a sálalo z nich něco temného. Chladného. Avšak ona už dávno vypustila z hlavy dávné varování a zlehka otevřela a už už chtěla vstoupit, když tu se zvedl vítr. Nejsilnější vítr, jaký kdy zažila. Srazil ji k zemi. Nad hradem se objevilo zlověstné mračno, které se rozšiřovalo, až celou oblohu zakrylo.
Když se jí podařilo vstát, vypadalo všechno jako dřív, i když, jak měla tušit, nebylo.