Pád pyšné královny - 2.část

Po chvíli usnul.
Super.
Opatrně, abych ho nevzbudila, jsem slezla z postele a vydala se pryč. U dveří jsem se však zarazila a ještě jednou se otočila. Pohlédla jsem na Erika. Spokojeně oddechoval. Ďáblíčku, to mi tak scházelo, aby se mi dostal pod kůži. Nemůžu ho mít ráda. Nemožné. Nepřístupné. Navíc ho znám jen chvíli. Asi ho zabiju. Problém vyřešen.
Vyšla jsem z pokoje. Nikdy nespím na stejném místě další noc. Vždy spím někde jinde. Nemyslím si, že by mě mí upírci chtěli zabít… Tak proč se vlastně schovávám, že? Dobrá otázka. Zřejmě pro jistotu.
Můj hrad má několik tajných míst, která znám jen já. Možná i pár vyvolených, s nimiž jsem se nechtěla plahočit přes půlku hradu do mé ložnice. Procházela jsem chodbami, sem tam zahnula, když se na konci jedné chodby o zeď opíral nějaký upír. Ruce měl v kapsách a sledoval mě žádoucím pohledem. Černá rozepnutá kožená vesta s několika řetízky a přezkami odhalovala jeho hezky tvarovaný hrudník. Olízla jsem si rty. Že bych přeci jen nemusela trávit dnešní noc sama? Navíc vypadal k sežrání. Tipnula bych ho na SDMS.
Najednou se odlepil od zdi a utekl pryč. Naskytl se mi výborný výhled na jeho skvostné pozadí, jež se v upnutých černých kalhotách pěkně rýsovalo.
On přede mnou bude utíkat? Rozeběhla jsem se za ním. Zahnul do temné chodbičky. Ha, upír jeden, odhadla jsem ho správně. Zřejmě si myslel, že tam za ním půjdu a pak mě přepadne.
Vzrušující. Mohla bych hrát nevinnou dívku. Zadusila jsem v sobě smích. Vlastně je celkem škoda, že vidíme ve tmě. Nemůže mě zaskočit. Vstoupila jsem do temnoty chodby. Nikde jsem ho nespatřila. Byl na stropě, ani jsem se tam nemusela dívat.
Se svištěním na mě dopadl. Srazil mě na zem. Prudká bolest mi projela zády. Mám ráda bolest. Je… provokativní. Obzvlášť při jistých hrátkách.
Má ruka už mířila k jeho obličeji, když ji prudce zarazil a sevřel ve své. Usykla jsem bolestí. On se ušklíbl. S ním si budu rozumět. Tady možná. Rozhodně mám raději pozici dominanta. Oba jsme dýchali přerývavě. Najednou se ke mně naklonil a hrubě mě políbil. Nespolupracovala jsem, a proto mě hryzl do rtu. Blahodárná chuť se mi rozplývala na jazyku. Mnohdy lepší než orgasmus. Ale jeho krev by byla lepší.
Kolenem jsem ho kopla mezi nohy, čímž upírův stisk polevil. Přetočila jsem se nad něj a okamžitě zamířila zuby k jeho krku. Nejdřív jsem olízla kůži, když jsem se zarazila a znenadání ho kousla. Tmavá krev mu začala stékat, nestačila však odtéct nikam jinam, než do mého hrdla. Zamlaskala jsem.
„Antionetto,“ ozvalo se mi za zády. Ach, jak já mám ráda svého rádce. Viktor si vždy umí vybrat tu správnou chvilku. Vsadila bych, že to udělal schválně.
„Táhni, jsem zaneprázdněná!“ Otočila jsem se zpátky ke svému upírkovi.
„Stalo se něco vážného!“ Hlas mu zněl naléhavě.
„Nezajímá mě to. Počkej do zítřka.“
„Antionetto,“ naříkal znovu uboze. „Koukej vstát a jdi vládnout!“
Afektovaně jsem se zasmála. „Nevidím důvod, proč by to nemohlo počkat.“ Baví mě ho provokovat. „Koukej vypadnout, nebo tě potrestám,“ vyhrožovala jsem a to zapůsobilo.
Něco zamumlal a poslechl. Budu ho zřejmě muset naučit slušnému chování.
Bohužel Viktorův náhlý vpád mezi námi zpřetrhal veškeré napětí, vzrušení, ale i přesto jsem si ho v posteli podala, potřebovala jsem si trochu ulevit. Co je na tom špatného? S pocitem, že Viktor někde zuří, proklíná mě… Se mi zvedla nálada. Beztak mi chtěl povědět nějakou bezvýznamnou událost.
Po velmi náročném dni jsem konečně zalezla do jedné z ukrytých rakví. Upíři nemusí spát, jenže přes den jsou oslabeni, i když třeba nesvítí slunce. Proto tuhle část dne prospíme, probdíme.
Moje vnitřní hodiny se po tolika letech mého života jako upír hodně zdokonalily. Vylezla jsem z rakve při západu slunce a rychle se vydala na mou oblíbenou věž. Ta zpropadené koule právě zmizela z obzoru za vrcholky hor. Krajinou se roznesl stín. Bouřková mračna se hnala od jihu. Zvedl se vichr a stromy se prohýbaly pod náporem větru. Skučel a svištěl. Snad se zlobil.
Dneska bych se mohla schválně vyhýbat Viktorovi, aby byla legrace. Nebo bych se mohla věnovat Erikovi.
Erik. Přece jsem se ujasnila, že ho zabiju. Dobrá, ale nemusím s tím nějak pospíchat.
Sešla jsem do naší společné místnosti. Naštěstí zde Viktor neoxidoval. Erik se nacházel na gauči, obleženým upírkami. Byly z něho paf. V hrudi mi zadřímal vztek. Vztek? Nebo žárlivost?
Než jsem k němu došla, přišel sám za mnou.
„Zdravím tě, má paní,“ mírně se uklonil.
„Koukám, že už sis našel kamarádky…“
„Vás bych nenahradil žádnou jinou.“ Musela jsem se samolibě pousmát nad jeho tónem i výrazem. „Mám pro vás pozvánku. Dal mi ji jeden poslíček.“ Z kapsy vytáhl rudou obálku a podával mi ji. Vyndala jsem z ní stejnobarevný list. Černým písmem na něm stálo:
Zvrácená krvechtivá bytosti, do rukou se Ti dostala pozvánka na naší 5. sešlost, která se bude konat ode dneška za týden na nedalekém hřbitově. Jako každoročně se bude konat o půlnoci hostina s pečlivě vybíranou potravou a další jiné zábavné věci.
S temnotou navždy… Sdružení nočních bestií.

„Skvělé,“ řekla jsem pro sebe. Na tu poslední sešlost jsem nezapomněla do dnes. Na mysl mi stanul obrázek mě a dvou upírů, jak se válíme v erotické hře na náhrobku. To víte, tyhle akce si o to přímo říkají. Jinak bych se jich neúčastnila. Když pomyslím na to, kolik upírů a upírek tam bude. Všichni upíři se ke mně totiž nehlásí, tedy spíše jsou samotářští.
Sdružení nočních bestií. Idioti, volové. K smíchu. Stručné, leč výstižné. Alespoň se mám na co těšit. V tom se dveře do místnosti otevřely a dovnitř vcházel Viktor.
Rychle jsem popadla Erika a táhnula ho pryč z místnosti. Musím mu přece ukázat, jak se loví, navíc mi hlad pomalu sužoval útroby.
Asi jsem zaslechla Viktorovo volání, ale to už jsme byli dávno na půli cesty ven z hradu. Neběžela jsem moc zhurta, aby mi Erik stačil. Beru na něj příliš ohledy. Jestli má pouta k němu, nechám zajít moc daleko... Rozhodně ne!
Přidala jsem do kroku, až na začátku města jsem zpomalila a čekala. Asi po minutě Erik dorazil. Ve tváři mu tkvěl zvláštní výraz.
„Koho bys radši? Muže nebo ženu?“ zeptala jsem se neutrálně.
„Vepřové nebo kuřecí?“ Že by se mu vrátila jeho drzost?
„Bleee,“ odplivla jsem si. „Ani jedno.“
„Nechci zabíjet.“
Podívala jsem se mu do očí.
„Cokoliv, má paní,“ odpověděl v zápětí.
Ó, jak ráda si pohrávám s myslí druhých.
„Kdo se nám jako první připlete do cesty, toho berem, platí?“
Přikývl.
Nacházeli jsme se nedaleko parku, kam chodí mladé páry, většinou sluhové a děvečky. Někdy je mi z nich na zvracení. Objímají se – teď použiju to odporný slovo – láskyplně, zamilovaní až po uši, jeden bez druhého by jistě nemohli žít a pak přijde někdo jako já a jejich přání jim s jistou domýšlivostí vyplní. No nezní to jak z románu?
Jakmile jsme vstoupili do parku, hned za první křovím se na trávě někdo válel. Bylo slyšet holčičí chichotání, chlapcovo šepot, jenž jí sděloval nehynoucí lásku.
„Tak je zabí, Eriku.“
Vykulil na mne oči. „Nikdo by přeci nedokázal je v téhle situaci zabít.“
Výzva?
„Vsadíš se?“ zeptala jsem se pobaveně.
Opravdu se v jeho očích mihl záblesk odporu?
„Dělej, Eriku, zabij je!“ Teď už jsem to myslela smrtelně vážně. Jeho boj by se dal nahmatat. On vzdoroval! Zvýšila jsem tlak na jeho prostoduchý mozeček.
Padl přede mnou na kolena, ale stále se bránil. Nemohl být takhle silný. Ty pocity, znechucení nade mnou a postavení za spravedlnost, mu dodávaly sílu mě čelit. Tiše úpěl. Skvělý, ještě je vyplaší!
Náš páreček si však zřejmě ničeho nevšiml. Sebrala jsem Erikovi možnost mluvit, vydávat ze sebe sebemenší hluk. Použila jsem mnohem více síly, než by mi bylo milé, ale pomohlo to. Erik se podvolil. Upřel na mě podivně prázdné oči.
Vytáhl si ze schovaného pouzdra dýku. Vstal a převaloval jí v rukou. Dobře, nemusí zabíjet zuby. Pro tentokrát mu odpustím. Jenže jsem v jeho mysli spatřila jinou myšlenku. Zlomek vteřiny mi trvalo uvědomit si, co chce vlastně udělat. Bohužel ta milisekunda stačila na to, aby to opravdu udělal.
Z hrudi mu trčela jeho vlastní dýka, kolem níž vytékala temná krev.
„Eriku! Ty pitomče!“
Znovu poklesl v kolenou, tentokrát však ne mou vinou. Nebo snad ano?
Prohlížel si krev, která mu uvízla na rukou. Pak stočil pohled ke mně. Nebude věřit, kolik jsem v nich mohla vyčíst emocí. Přenášel je na mne.
„Si zlá…“ zasípal Erik hlasem prosáklým bolestí. Pak se svalil mrtvý k zemi. Oči potáhnuté povlakem smrti, otočené přímo k nebi. V hlavě mi zůstával jeho strach ze smrti. Poslední myšlenky patřily otázce, kam se dostane. Do nebe nebo pekla? Existují pro upíra obě možnosti? Myslím, že ne. Upír patří do pekla, jestli něco takového je. Představa upíra v nebi je až příliš absurdní. Směšná. Ale Erik by si zasloužil skončit na lepším místě. Lepším pro něho, jistě.
Když umře upír, jehož jsem stvořila, měla bych to právoplatně pocítit. Jenže já se od této nepříjemné chvilky dokázala odpoutat už kdysi dávno. Ovšem teď, po tolika desetiletí života mě smrt mnou proměněného upíra zasáhla. Tam, kde nemá nikdo přístup. A nikdy mít neměl.
Sakra, vždyť jsem ho chtěla oddělat.
Sklopila jsem hlavu k zemi. „Sbohem, Eriku,“ linulo se z mých úst. Na okamžik jsem na sebe pohlížela z jiné perspektivy. Jako bych to ani nebyla já. Pouze nezainteresovaný divák. Fuj, radši ne. V náhlém přívalu vědomí jsem narovnala hlavu, skoro až odporně ušklíbla nad vlastním chvilkovém zkratu a vrhla se na mladé, nechutně zamilované. Oni za to můžou! Nebudu truchlit, nebudu projevovat slabost.
Jakmile mě uviděli, narovnali se do stoje. Ve tvářích provinilé výrazy.
„Všichni se rodíme pro hřbitov…“ zacitovala jsem můj oblíbený citát tajemným hlasem.
„Není vám-“ chlapec svá slova nedopověděl, protože jsem se jako první se vrhla na dívku, které jsou většinou více uřvané. V jednom mrknutí jsem byla přisáta na jejím krku. Krev. Krev! Všude stříkala. Nedala jsem si pozor a dala volný průběh svým emocím. Rvala jsem jí hrdlo. Pak jsem se přesunula na chlapce, jenž se hodně podobal Erikovi. Útrpně sledoval tělo své mrtvé dívky na zemi. Cítila jsem jeho bolest. Rozzuřila mě ještě více. Popadla jsem ho a mrskla s ním o strom. Dopadl na něj zády. Pod náporem nárazu mu popraskalo pár kostí. Zvedla jsem ho za košili nad zem a hodila s ním o jiný strom. Tentokrát narazil hlavou. Prorazil si lebku. Rychle jsem se k němu shýbla a napila se jeho krve, než umře.
Zahladila jsem stopy nožem, který u sebe nosím. Otisky od zubů vždy rozřežu, aby se v tom lidé moc nepatlali.
Otočila jsem se, abych odešla, ale zarazila jsem se. Tím směrem leží Erik. A dost!
Prošla jsem kolem jeho těla, ani jsem se na něj nepodívala. Vydala jsem se zpátky na cestu do hradu.

Jak jsem se přibližovala, spatřila jsem na hradbách Viktora. Doprovázel mě pohledem. Tyčil se mohutným dojmem. Shlížel na mě z výšky a já stála pod ním. Na chvíli mě přepadl pocit naprosté méněcennosti. V očích se mu blyštěl zvláštní výraz, z něhož mi stouplo pár chloupků na krku. Párkrát zabloudil očima za mnou. Hledal Erika? Vyšplhala jsem se za ním nahoru.
„Zdravím, Antionetto,“ pozdravil mě chladně, ale hlavou nepokynul.
„Hm, čau.“ Něco se změnilo. On se změnil. Ani mi nechce říct to, kvůli čemu mě vyrušil v tom nejlepším? To „strašně“ důležité?
„Erik je, předpokládám, mrtvý.“
Neodpovídala jsem, jen jsem na něj koukala.
„Mlčíš, takže ano.“ Povzdechl si. „Zabilas ho?“
„Téměř. Donutila k sebevraždě,“ usmála jsem se. Dokázal vytvořit velmi přesvědčivou kamennou tvář.
„Dojedeš na to, jak se chováš. Věř mi. Už je sice pozdě něco měnit, ale lepší pozdě než nikdy.“
„Bla, bla a bla…“
„Jak myslíš, ode mě už neuslyšíš žádnou výtku. To si pamatuj.“ A odcházel.
„Viktore!“ zvýšila jsem hlas. Ani se neohlédl a pokračoval dál v chůzi pryč. Možná bych přeci mohla vzít v úvahu jeho radu, hned potom, až si vyberu pro dnešní noc někoho do postele, nebo mučírny.
V naší společné místnosti bylo nějak prázdno. Špatný den. Dobrá, dneska se vyspím sama. Alespoň „příjemná“ změna.

Příštího večera, když jsem se probudila, má nálada byla okolo mrazu. Měla jsem sto chutí jít někoho umučit, ztrestat, vylít si vztek. Zřejmě to poznali i ostatní. Jsou zvyklí, že se to někdy stane, a proto se vzájemně varují. Jen jednou jsem na chodbě potkala upíra. Strnul, jakmile mě zahlédl. Asi chtěl někam zdrhnout, ale já byla rychlejší. Chytla jsem ho pod krkem a přirazila ke zdi. Vyděšeně těkal očima všude, jen ne na mě.
„Řekni mi něco, aby sis zachránil život,“ prohlásila jsem líně.
„E.. hm.. pa-ní, pro-prosím,“ dusil se.
„Poslední šance.“ Trochu jsem povolila. Ze srandy jsem vycenila špičáky a přitiskla se k němu. Rozechvěl se.
„Viktor… on odešel. Není na hradě.“
„Co řekl, než odešel?“
„Že-že musí něco zařídit,“ vyhrkl na pokraji psychického zhroucení.
„A nyní tě asi zabiju,“ řekla jsem jen tak mimochodem.
„Ne, udělám cokoliv, prosím, nechte mě žít.“
Vidíte? Ani nemusím používat svoji moc.
„Půjdeš k Viktorovi do pokoje a prohledáš ho tak, aby to poznal, jasný? Pokud najdeš něco zajímavého, vem to sebou.“ Pustila jsem ho. „Padej!“
Spěšně se rozeběhl pryč. Sice jsem předpokládala, že Viktorovo pokoj prohledám sama, ale co se budu obtěžovat, když to mohou udělat jiní. Asi se půjdu projít do okolí, do lesa. Třeba narazím na nějakého narušitele, nebo jen vyděsím hlídky.

Ohlédla jsem se zpátky na hradby hradu. Hustými mračny se prodíral měsíc a tak hrad vypadal úchvatně a starobyle. Nasadila jsem si kápi svého černého pláště a začala jsem se prodírat lesem, v němž se při zemi držela hustá mlha. Snažila jsem se někde nenápadně zahlédnout hlídku, ale jako by se po něm zem slehla. Jestli ten lempl někam zmizel, budu ho muset potrestat. V tom zavál větřík a do nosu mě udeřil pach krve. Mé smysly okamžitě zbystřely. Uslyšela jsem dávivý zvuk, takové mlaskání. Nasála jsem ještě víc, nic bych za to nedala, že cítím vlkodlaka. Po tichu jsem se blížila k místu, odkud vycházeli všechny zdroje mého podezření. Omylem jsem ale šlápla na větvičku, která se s hlasitým křupnutím zlomila pod mojí vahou. Bez zaváhání jsem se rozeběhla, utajení již nebylo potřeba.
Ke vší smůle jsem dorazila pozdě. V menší propadlině, jak jsem se přibližovala, se v mlze rýsoval černý obrys těla. Zapátrala jsem očima po nějakém pohybu. Nic. Sklonila jsem se k mému upírkovi. Z rozervaného hrdla se leskla kost. Z břicha mu zase chybělo pár orgánů.
Najednou jsem věděla, že vlkodlak stojí kousek od mých zad v lidské podobě.
„Co tu chceš?“ vyjela jsem na něj. Byl to nějaký mladý poslíček. Ten by stál za hřích.
„Náš pán chce důvěrnou schůzku.“ Zdálo se mi to, nebo na mne opravdu jedním okem mrknul?
Pán vlkodlaků. Nechtějte vědět, co se mi vybavilo. Ten, kdo si na mě zvykl, by se nejspíš nedivil. Kdysi dávno, ano hodně moc dávno, jsem se s ním udržovala velice intimní vztahy. Královna upírů má poměr s úhlavním nepřítelem. Navíc vůdcem. Není to úchvatné? Fascinující? Baví mě chodit na tenkém ledu. Ta nejistota, že se může něco pokazit. Kdykoliv. Ale nebyla bych to já, kdyby mě to s ním bavilo příliš dlouho. Když už člověk nemá co by na druhém obdivoval, dál poznával, už vše věděl… Co ho drží? Jenže on to tak nebral, bohužel. Nevím, jestli se s tím vyrovnal nebo ne. I když častý výskyt vlkodlaků v této oblasti možná o tom vypovídá.
„Může chtít, co chce, ale královnu nikdy. Ať si nechá zajít chuť,“ odpověděla jsem nezaujatě.
„Je mi jasné, co si ty představuješ pod pojmem důvěrná, al-“ dál se nedostal. Začal se svíjet v bolestech. Popadl se za hlavu. Pološíleně kňučel. Zvíře v něm trpělo.
„To jsi přehnal, poslíčku! Teď zaplatíš za svojí prořízlou pusinku. Měla jsem v úmyslu, vzkázat tomu idiotovi něco hezkého, ale zřejmě nebude nikdo, kdo by mu můj vzkaz předal.“ Naháněla jsem mu hrůzu. Mě samotné už to ani nepřijde, ale když jsem pohlédla do jeho očí, které byly plné čirého strachu, zahřálo mě u srdíčka. Nebyl zas takový tvrďák, na jakého si hrál. Občas jsem docela zákeřná feministka. Se mnou není radno si zahrávat, pokud vám zaleží na životě.
„Erg… hr-chrm…“ Asi se snažil mluvit. Rozchechtala jsem se. Můj smích na něj působil ďábelsky. Nepotřebovala jsem, aby mluvil. Četla jsem mu myšlenky. Jak ráda se někomu šťourám v hlavě. Můžete vyhledat jejich noční můry, za kterých jim samotným stydne krev v těle. Nebo je nechat prožívat nejhorší okamžiky jejich nicotného života. Na vlkodlaky tohle působí mnohem hůř než na upíry. Proklínal mě v duchu a nazval takovými jmény, že než stačil dokončit myšlenkou, padal k zemi mrtev. Nevydržel můj nápor.
„Máš, co si chtěl!“
Super, právě jsem si rozhněvala Pána vlkodlaků. Já jsem šikovná. Sakra, místo, abych zjistila, co mu přesně Juraj pověděl, jsem se zabývala jeho mučením. Třeba opravdu chtěl projednat obchodní záležitosti, což se už zřejmě nedovím. Jaká škoda.
Vrátila jsem se k mrtvému upírovi. Poklekla jsem k němu. Jestli se nechal přemoci vlkodlakem, nebyl hoden zastávat post hlídky. Taková hlídka je k ničemu. Jenže v tom nejzašlejším koutky mé prohnilé mysli jsem ho politovala. Natáhla jsem svou ruku a prstem jsem ho pokřižovala. Zvláštní. Upíři se mají bát křížků. Ale vždyť jejich domovem je hřbitov a ten je, jak jistě víte, plný křížů. Na to musel přijít nějaký chytrák. Tupec. Ovšem lidé u sebe přesto nosí kříže, což nutí k otázce, co pohání jejich víru. Snad si připadají lépe, mají-li v ruce něco na ochranu, i když jim vůbec nepomůže. Neviděla jsem v jejich hlouposti žádnou logiku.
Asi bych se měla jít utápět v hříchu, smilnit s mými upírky a přestat filozofovat nad kravinami. Ze všeho nejdřív ale zajdu na mé druhé oblíbené místo. Nachází se nedaleko hradu, ukryto uprostřed hustých stromů. Pokud vím, vím o něm jen já a pár zasvěcených. Po pár minut běhu jsem se ocitla na posvátném místě. Místě plném moci, magie, hrůzy, děsu, nenávisti, krve, historii… Pocítíte to na kůži. Závan tajemna, dávných časů. Konají se zde různé rituály. Mé rituály. Ale i přede mnou se tu děli věci, při kterých by člověk zdrhal na míle daleko. Zešílel by z nich. Stromy rostou dokolečka různě propletené, husté, bez listí i jehličí, holé. Neroste tu ani tráva, mech či jiný lesní porost. Příroda se straní, nechce být součástí těchto věcí. Jeden velký plochý kámen, na němž se ještě dnes dala rozpoznat krev a sperma, obklopovalo několik menších kamenů. Je tu cítit… On. Náš bůh. Ďábel. Obcuji s ním skrz náhodně vybraného upíra. Umím si zahrávat s mocí, které se sama bojím. Nevím o nikom, kdy by ji zvládal. A už kvůli sobě doufám, že nikdo takový není. Je to moje noční můra. Vlastně prokletí. Znám ho. Pod mým hradem ve sklepením existuje místnost, prastará, možná ani nepatřila k hradu, a v ní je na kamenné stěně napsáno písmem Prokletých zvláštní… ani nevím, jak to nazvat. Věštba? Varování? Jenže tomu rozumím jen z části. Domnívám se, že mluví o mé zkáze. Nechala jsem tu místnost zazdít. Nikdo nesmí spatřit, co je tam napsáno. Dalo by se říct, že je to jakýsi návod na mou záhubu. Nebo něčí jiný? Právě tato podstatná informace mi unikla.
Tohle místo mi přijde jako jakási křižovatka démonů a prokletých duší. Cítím s nimi spojení. Ostatní ale ne. Co jsem vyslechla, když se někdo snažil popsat svoje pocity, mluvil o něčem neurčitým, nedokázal se vyjádřit.
Přešla jsem uctivě k největšímu z kamenů, mimo jiné byl i pomalován různými znaky, ornamenty, některým jsem nerozuměla, a přejela jsem rukou po chladivém kameni. Projel mnou známý pocit euforie, vzrušení, zachvěla jsem se. Nebyla jsem tu sama. Otírali se o mně. Doráželi. Něco není v pořádku. Něco JE rozrušilo. Slyšela jsem divné zvuky, které se ke mně dostávaly spolu s větrem, jenž náhle zesílil. Šepot, naříkání… Nejsem blázen, abych dále setrvávala. Dostala jsem nefalšovaný strach a pomalu vycouvávala. Vidět má záda je neobvyklé. Skoro nemožné. Pokud se nejedná o Vyšší moc, na kterou jsem krátká. Nechci si jí znepřátelit, tak proč se tohle děje?
Prchala jsem mezi stromy, jenže démoni mi byli v patách. Už jednou se na mne rozzuřili, netvrdím, že bych si to nezasloužila. A to, co mi udělali, má mysl uzamkla na několik zámků. Udobřování s nimi probíhalo docela dlouho. Strnula jsem uprostřed pohybu. Ten tlak, ten odporný tlak! Když se vás snaží ovládat něco hmotného, je to mnohem lepší než tohle. Proti hmotnému se přeci jen můžete bránit lépe. Posedával mě. Ztrácela jsem se v nicotě. Barvy se mi rozlévaly. Smíchávaly v jednu velkou skvrnu. Tomu démonovi dělalo radost působit bolest. Byl pro mě šok, když vše najednou ustalo a já si uvědomila svou situaci. Klečela jsem na všech čtyřech, rukama svírala zem, zuby zaťatý a kolem mě nic. Jen les. Zprudka jsem dýchala.
Nezdálo se mi to snad? Šílím už? Co se to děje? Proč se mi zdá, že se v poslední době musí všechno pokazit? Měla to být výhružka? Nevím! Prostě nevím!
Jak jsem přemýšlela, docházely mi jistý souvislosti. Ten démon, vůbec nebyl démon. Byl to Erik. A nebyl. Chápete? Začínám se v tom ztrácet! Byl to změněný Erik. Posedlý pomstou. Ovládaný někým. Kým? Příliš mnoho otázek, na které neznám odpověď. Vzala jsem se za hlavu a křičela. Můj křik se rozléhal. Musím se vzpamatovat.
Zanedlouho jsem se dostala před hrad. Vzala jsem to přes rozlehlé nádvoří do svého pokoje. Potřebovala jsem se vyspat.