kapitola čtvrtá: Sen vs. skutečnost

Když se vzbudila, byla chvíle po půlnoci. Lumírek seděl pořád na posteli, stejně jako před tím, než usnula. Díval se na ní divným pohledem.

"Pojď sem," zašeptal, nespouštěje z ní lesknoucí se oči.

"Cože?" Uvědomila si, že ji už slabost přešla.

Naklonil se nad ní a začal ji chtivě líbat.

"Nech toho!" snažila se uhýbat.

Dost nevybíravě ji k sobě přitáhl. "Tak aby bylo jasno, jsi moje žena a budeš mě poslouchat," sdělil jí rozhodně.

"Já jsem tvoje žena? My jsme se vzali?" zaražená otázka vyjadřovala upřímné překvapení tak silné, že přerušilo na okamžik i jeho chtíč. Zvedl hlavu.

"No jistě. Právě před chvílí," zněla odpověď, velmi samozřejmá a přesvědčivá.

"Vždyť... Nic o tom nevím." Mab vůbec nechápala, co se děje.

"Ano, spala jsi."

Kdyby nemluvil tak vážným tónem, a kdyby se to netýkalo jí, potrhala by se smíchy.

"Lumírku... Víš vůbec, co je to svatba? Nemohl sis mě vzít. Co kněz, šaty, a tak...?"

"Šaty? K čemu? A kněz není potřeba. Já jsem nás oddal."

Krve by se v ní nedořezal. Ta jeho vážnost ji děsila. On to myslí vážně?! Chystala se ukázat mu celou tu absurditu a nesmyslnost situace.

"Nemůže to být platný sňatek, neřekla jsem ANO," pronesla. Byla přesvědčená, že bude mít poslední slovo. I kdyby vtipkoval, chtěla ho přehádat.

"Řekla."

"Cože? Sám jsi řekl, že jsem spala!"

"Žďuchnul jsem do tebe loktem a ty jsi ze spaní řekla ano." K popukání. Ani jeden z nich se ale nesmál. Mab zachvátila čirá hrůza. Baví Lumírek dobře? Opravdu dost nevydařený vtip. Ta jeho sebejistota, pevnost... Pochopila, že je vydaná na milost a nemilost jeho hloupému rozmaru.

"A co svatební noc?" vzpomněla si. "Bylo něco?"

"Bylo všechno, co jen mohlo být," potvrdil její nejhorší obavy.

"Bavil ses dobře?" stažené hrdlo jí nedovolilo vyloudit dostatečně pohrdavý tón. "Já...-"

"Chápu. Nic si nepamatuješ, že? Jestli chceš, můžem si dát opáčko," navrhl. Chtěl se věnovat opět jejímu rozehřátému tělu, ale zachytil její pohled skrze přivřené oči. Nezměrný úžas a dotčené zklamání zobrazující se v nich mu nedovolil pokračovat. Olízla si zesinalé rty.

"Proč jsi to udělal?" začala křičet. Nemělo to smysl. Přešla k šepotu. "Myslela jsem, že svobodná vůle je pro upíry svatá. Kdybys býval počkal, mohls mě mít, celou a dobrovolně. Měl bys z toho mnohem větší požitek."

"To je pravda. Tvoje svobodná vůle je velmi lákavá. Ale pro mě nedosažitelná. Nenechala by ses mnou ovládnout dobrovolně. Tak... proto." Tmavý plamen v jeho očích nabýval na síle. Cítila, jak nesnesitelný je teď pro ni jeho pohled. Pálilo to.

"Jak jsi to mohl udělat? To já tebe už nechci nikdy vidět!" křičela ochraptělým hlasem jednu větu za druhou. Přestávala vnímat, co její rty říkají, jen chtěla ze sebe dostat tu bolest a potupu. Chtěla mu ukázat, jak moc jí zklamal. Chtěla-...

"Mab! Vzbuď se!" Držel ji za ramena a lehce třásl jejím zmítajícím se tělem.

"Nešahej na mě!"

Sevřel ji pevněji a znovu s ní zatřásl. "Mab! Prober se! No tak, něco se ti zdálo. To je v pořádku."

Ztichla. Zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Hodiny na protější stěně ukazovaly za pět minut dvanáct. Vrhla se mu kolem krku. "Něco se mi zdálo," opakovala po něm jako malé dítě.

Knejšivě ji hladil po ramenou.

"Promiň," vypravila ze sebe po chvíli. "Hrozně sem na tebe křičela, viď? Zdál se mi strašný sen. Nechtěla jsem... Ty-..."

"Už je dobře," zašeptal a povzbudivě se na ni usmál. Byla mu vděčná, že neřekl: já vím. Věděla, že on ví. Styděla se za to, že už podruhé za dnešní noc si o něm myslí jen ty nejhorší věci. Byla šťastná, že je u ní. Že je takový, jaký je. Vychutnávala si ten pocit bezpečí v jeho objetí a pokojně vdechovala jeho vůni.

"Miluju Tě," zašeptala do ticha záhybů jeho košile. Nevadilo jí, že měkká látka udusí zvuk jejích slov, a že ji možná neuslyší. Na tom nezáleželo, protože... on to věděl.