kapitola pátá: První noc - svatební?

Nocí se neslo zvonivé ticho. Ticho, kdy jsou spolu dva lidé, kteří nepotřebují nic říkat. Stačí jim, že jsou spolu. Tohle ticho bylo ale zvonivější a jiskřivější, protože to nebyli dva lidé, kdo tu mlčeli. Jeden z nich byl upír.
Hladil ji ve vlasech ve snaze zaplašit její děs z noční můry. Otočil jí k sobě, chtěl něco říct, ale jak se na něj dívala, nemohl se soustředit a tak ho nic mimořádného nenapadlo. Podobně jako při lovu se mu svět náhle zmenšil. Jediné, co byl schopen rozlišit zrakem, byl odstín její pokožky a zelenavý svit duhovek. Slyšel jen ozvy jejího srdce, jak se postupně šířily žílami do celého těla, věděl, že se jeho tlukot zrychluje. Přitáhl si jí k sobě a na okamžik se nechal omámit její vůní. Zmateně zamrkala, nedokázala tak rychle reagovat na jeho rychlé a silné pohyby. Na krku pocítila jeho dech, chlad jeho rtů a pak překvapivou horkost. Špičkou jazyka jí přejížděl po šíji. Zaryla mu prsty do košile, cítila slabost, která prostupovala celým jejím tělem. Líbilo se jí to, nechtěla, aby přestal. Slábla, ona sama, stejně jako její vůle. Přála si zůstat takhle nekonečně dlouho, pevně sevřená v jeho obětí. Přála si být jeho součástí, proudit jeho tělem, žílami, rozeznít jeho srdce, pro jeden jeho jediný úder vzdala by se všeho.
Polekaně narovnal hlavu. „Nechtěj to. Řekni jdi, a odejdu. Řekni pusť a už se tě nedotknu.“
„Ne, ne. Nechoď. Už nikdy a nikam.“
„Ani nevíš, o co žádáš.“ Ztišil hlas, skoro šeptal. „Vždycky nás bude oddělovat propast. Stačí, abych natáhl ruku a vzal si tvůj život. Jediná kapka by dokázala probudit mou temnou chuť a už bys nestačila zalapat po dechu. Je to ironie, jsi můj život a já bych mohl být tvá smrt.“ Přinutil se zvednout oči a podívat se na ni. Zlehka se usmívala. Na chvilku ho napadlo, že snad ani nevnímala to, co řekl. Začal uvažovat nad tím, jestli je možné, aby někoho zhypnotizovala pouhá upírova přítomnost. Došel k závěru, že ne. Ne jeho přítomnost, alespoň se mu to nikdy nestalo.
„Jediná kapka mojí krve je nic ve srovnání s jedinou částečkou prachu tvé vůle. Propasti je možné překlenout…“ Měla klidný střízlivý tón.
„Ty jsi člověk a já upír. To, že jsem tady, s tebou, docela sám, je neodpustitelné. Přišel jsem, protože jsem věděl, že bez tebe nemůžu být. Chtěl jsem tě. Ale jakým způsobem? Došel bych konečně klidu, kdybych tě… zabil? Nemáš ani tušení, jaké otázky rozrývají mou duši, pokud se u mě vůbec o nějaké duši dá hovořit.“ Prsty se letmo dotkla jeho rtů. Nestudily. „Moje milá, vždyť ani nevíš, jak snadné by pro mne bylo získat na ně odpovědi. Copak se vůbec nebojíš? Mluvím o smrti, o tvé smrti a ty tu sedíš, usmíváš se.“
„Ano.“
Zaúpěl, docela tiše a ona si nebyla jistá, zda to nebylo spíše zavrčení. Stáhla ruku zpět k sobě.
„Neměla bys… Neměl bych…“
Smála se jeho rozpačitým větám. Ještě doposud nikdy ho neslyšela mluvit tak nejistě a bezbranně. Jako by sváděl vnitřní boj sám se sebou. O ni. „Miluju tě… Napořád, navždy, navěky. A ty víš, že to bude trvat skutečně dlouho, když to říkám já.“
Políbila ho. Nejprve jen zlehka, plaše. A pak on ji. Hladově, vyprahle a nenasytně. Na ústa, na tváře, na krk a na další místa jejího rozpáleného těla, která předem zbavil oděvu. Bál se poddat se své touze úplně, nechtěl ztratit kontrolu nad svou silou, ale ona ho brzy přesvědčila, že nemá jinou možnost.
Hra začala a bylo pozdě uzavírat nové sázky…