Zapomněla jsem se představit

„Kdo jste?“
„A záleží snad na tom?“
A nově příchozí si nervózně mnul nos. Na tom by nebylo zas nic tak zvláštního, jen kdyby to nebyla hezká – tedy spíše krásná, velmi krásná ženská. Proč jde zrovna za mou? Jsem už deset let v důchodu a její obličej nedokážu ani pořádně zaostřit. Ač mě to velmi mrzí. Mohla být dobře o třicet let mladší.
„Hledáte snad někoho?“
„Jo, a taky jsem našla. Právě vás. Tedy jestli jste pan Miroslav Tůma, tak jak to stojí právě na dveřním štítku.“
Přikývl jsem. Vypadala hodně netrpělivě.
„Jestli máte na spěch madam, tak se nezdržujte se mnou, se starým dědkem.“
„Já se ale musím zdržovat právě s vámi,“ pípla poněkud nesměle.
„Směla bych dál?“
Otevřel jsem jí dveře a mé gesto provedeno pravou rukou bylo více než výmluvné.

Mohla bych vám splnit nějaké velké, za celý život nenarozené přání. Je něco takového, co nedošlo za dlouhá předlouhá léta naplnění?“
Zavrtěl jsem hlavou. Ale nemůžu si nevšimnout, jak se po letech útlumu probouzí k životu moje mužství. Kolem srdeční krajiny a taky v hlavě cítím pocity prožité naposledy kolem puberty. Napadlo mě, zkusit to. Proč ne. Celý život jsem miloval srandu a recesi, takže když se to nepodaří, můžu to vždycky obrátit v humor.
„Snad bych si přál mít vás, získat vás. Po tom bych toužil. Jsem vdovec víc jak patnáct let a zdá se mi, že právě po ženě jako vy toužím asi nejvíc.“
Ušklíbla se. No to jsem si mohl myslet, že jí asi takovej dědek nemá čím zaujmout.
„Máte právo si přát cokoliv, tak ne proč právě tohle. Pro mě za mě, ale mohl jste volit uvážlivěji to mi věřte.“

Odskočila si do sprchy. Já vzápětí taky. Vrhla se mi do náruče tak, jak to nedokázala žádná. Nikdy předtím. Bylo mi osmnáct, nejvýš dvacet? Nebylo těžké tomu uvěřit. Miloval jsem ji, tiskl k sobě a lety nahromaděná touha mě odeslala do království nepřetržité rozkoše. Hroutili jsme se sobě v náručí navzájem, na střídačku, či současně a čas i prostor přestal existovat. Na dlouho, snad na věky, až do okamžiku, než jsem po posledním vyvrcholení zacítil prudké pálení v oblasti hrudníku. Tak dvakrát až třikrát jsem zalapal po dechu a upadl na záda bezvládně do postele.
„Jak říkám, mohl jsi volit uvážlivěji, chlapče, ale zase když se to tak vezme, na poslední přání to nebylo úplně nejhorší. Zapomněla jsem se ti představit. Já jsem smrt!“