Epidemie

Světla. Všude jen světla. Bolí mě hlava, palí mě oči. Někam mě vezou. Nevím kam. Kolem mě nějací lidi v bílým. Nemůžu se pohnout. Ti hajzlové mi svázali ruce a nohy. Nepřestávám se vzdávat. Ani nevím proč chci utéct. Možná proto, že už jsem taková. Chci svobodu, ale berou mi ji. Oni jsou ti zlí ne já. Něco chystají. Chcou mi ublížit. Vidím jim to na očích. To oni jen dělají, že je zajímáte, ale není to pravda. Vezou mě na lehátku, svázanou a bezmocnou. Chce se mi křičet z plných plic. Je už noc a něco mi říká, že mě nikdo neuslyší, ale já se nechci vzdát. Ještě ne. Křičím jak jen nejvíc můžu. Křičím jako o život. Nic se neděje. Nikdo mi nepřichází na pomoc. Slyším jen mužský hlas.
" Sestro dejte jí něco na uklidnění."
" Jistě doktore. To je dnes čtvrtá. Nevíte co se děje?"
" Vypadá to jako epidemie. Jen tady je nahlášeno dvanáct případů a to ani nemluvím o těch dalších mimo okres Lincoln."
" Jestli se to bude šířit dál nezůstane nikdo normální."
" Obávám se, že ani nikdo živý. Do sedmdesáti dvou hodin všichni zemřeli. Nemůžeme to zastavit. Nenašli jsme ani zdroj."
" Snad bude mít tahle štěstí."
" Vidíte to moc optimisticky."
Nechápu jejich rozhovor. Já jsem zdravá. Jen se mi motá hlava. Řežou mě oči. Pořád to blbý světlo. Vypněte ho někdo! Vím to. Tuším to. Něco na mě ušili. Beztak je v tom i můj otec. Nedivila bych se. Určitě chce dědictví po matce. Sestra mi něco píchla. Nenávidím ji. Chce mě zabít. Já nechci umřít. Cítím jak se mi látka dostává do těla. Točí se mi celý svět. Doktor a sestra se usmívají. Teď přišla jejich chvíle. Na tohle čekali. Oni mě zabijí! Oči se mi klíží, ale já nechci usnout. Nemůžu. Jestli usnu už se neproberu. Ne, tohle nemůžu udělat. Jenže látka v krvi mě zmáhá. Neudržím oči otevřené. Nejsem schopná se pohybovat. Usínám. Ještě než jsem úplně odpadla zaslechla jsem sestru.
" Doktore, usnula. Co ti ostatní?"

Co se děje? Zase to světlo. Všude bílo. Je mi celkem teplo. Nemám páru kdo jsem, na tož co se se mnou děje. Mám okno. Zavírám a znovu otevírám oči. Nikde nic než to bílý světlo. Pokouším se vstát. Nohy mě moc neposlouchají a tak se trochu kymácím. Nahmatala jsem zeď. Byla divná. Měkká. Pokračovala jsem v osáhávání zdi všude kolem. Pořád to stejný. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, kde jsem. Zavřeli mě do blázince. Vypolstrovaná místnost jako by mě vítala a volala na mě, že sem patřím. Sesula jsem se na zem a prohrábla jsem si vlasy. Vzala jsem pramínek a točila jsem ho. Uklidňovalo mě to zvláštním způsobem. Zkoušela jsem si vzpomenout co se vlastně stalo. Nemůžu si nic vybavit. Jméno, věk, co jsem dělala, proč jsem tu. Vůbec nic. Divný. Jako bych nebyla. Jako bych neexistovala. Někdo otevřel dveře. Uskočila jsem. Jsou tu. Chtějí mě dorazit. Zalezla jsem do rohu místnosti. Vešel doktor a zase zavřel. Chvíli něco mumlal, pak něco zapsal a pak se na mě poprvé podíval. Určitě něco přichystali. Chtějí mě dohnat k šílenství.
" Zdravím. Jak ti je?"
Jen tak se mě zeptal. Sedl si do druhýho rohu. Jako by se nic nestalo. Odložil si vedle sebe poznámky a díval se na mě.
" Je ti líp?"
" To mi řekněte vy."
" No vypadáš lépe."
" Kdo, kdo vůbec jsem?"
" Podle řidičáku Abigail. Jsi Abigail?"
Kývla jsem. To jméno je mi povědomé. Doktor si mě prohlížel. Vyhýbala jsem se jeho pohledu. Měl ledové oči.
" Abigail, jsi v sanatoriu na výzkumnových psychických poruch, zejména schyzofrenie. Projevili se u tebe náznaky nemoci, kterou se pokoušíme asi půl roku izolovat. Při jednom ze svých záchvatů jsi sjela s autem z dálnice a narazila jsi do svodidel. Našel šerif Jones a dopravil Tě do nemocnice. Tam si s tebou nevěděli rady a radši zavolali nám."
Nepamatovala jsem si nic z toho co mi řekl, ale zkoušela jsem mu věřit.
" Aha. A co mám tedy za nemoc?"
" To se právě pokoušíme zjistit. Víme jen, že ovládá vyšší mozkové funkce. Po rychlém nástupu následují paranoie, halucinace, výpadky paměti, neschopnost mluvit, katatonické stavy, stihomam."
" Dokážete to vyléčit?"
" Ještě jsme nepřišli na to co to je a odkud se to vzalo. Nevíme jak to léčit. Bohužel, každý nakažený do sedmdesáti dvou hodin zemřel."
Řekl mi to naprosto klidně a vyrovnaně. Skoro jako by se nic nedělo. Jen tak mi oznámil, že během tří dnů zemřu.
" Ale já nechci umřít! Ještě ne!"
" My taky nechceme, aby se dál umíralo, ale nic s tím nemůžeme udělat dřív, než zjistíme, kde s te s virusem přišla do styku."
" Jenže já si nic nepamatuji."
" S tím jsme se museli srovnat už při vašem přijetí. Proto jsme se rozhodli vyzkoušet novou metodu."
" A v čem ta vaše metoda spočívá?"
" Řekněme, že vás uvedeme do umělého spánku a na několik minut vás odpojíme. Vaše srdeční činnost se maximálně zpomalý a váš mozek se ocitne bez na pár vteřin bez kyslíku."
" To mě chcete zabít?"
" Celý zákrot bude trvat pouze pár minut. Při tak krátké době nehrozí trvalé poškození. Nemusíte se ničeho obávat. Popřemýšlejte o tom, ale být vámi rozhodnu se rychle. Nemáte moc času."
Potom se pomalu zvedl a odešel. Přemýšlela jsem nad tím co mi řekl. Čas je neúprosný a utíká rychleji než bych si přála. V hlavě mi tikají hodiny. Bojím se zeptat jak dlouho ještě tady budu. vím, že bez pomoci dlouho ne, ale o takových zákrocích by měl člověk popřemýšlet. I když, co mi vlastně hrozí? Pokud se to povede možná budu žít a pokud ne? Stejně, zemřu dřív nebo později. Jsem zoufalá. Nic o sobě nevím. Neznám minulost a osud si se mnou hraje podivnou hru, ve které je režisérem onen záludný čas. Na jednu stranu jsem pevně rozhodnutá, jenže ten druhý hlas v mojí hlavě mě přesvědčuje, že ten doktor je lhář a nic mi nehrozí. Jen oni mi chtějí ublížit. Jen on s těma ledovýma očima a ta sestra a taky můj otec. Začínám šílet. Vidím matku. Sklání se ke mě a hladí mě po vlasech.
" Ale Ty jsi mrtvá! Jsi mrtvá! Co tu děláš? Zemřela jsi! Zabili Tě!"
Ani jsem si neuvědomila, že se začínám dusit. Její jemná tvář se změnila v netvora. Chce mě zabít a já se nemůžu bránit. Slyším svýho otce, jak mi nadává do neschopných děvek. Nemůžu popadnout dech. Vidím to zpátky. Můj otec mlátí matku a pak taky mě. Bylo mi nějakých osm let. Každičkou noc se vrátil opilý a řval na nás. Po desti letech týhle tyranie, matka zemřela. Nikdy se nezjistilo proč. Našli ji na schodech našeho domu. Prý upadla, ale já vždycky cítila, že za tím stojí on. Ten tyran, opilec, vrah a otec. Vidím útržky života. Vidím svoje dětsví jako sestřih nepovedenýho filmu. Vidím tváře, slyším hlasy. Cítím její pevný stisk na krku. Brzy omdlím. Zavírám oči. Vypadá to, že čas už si mě našel.

Znovu otvírám oči a znovu mě oslepuje ono bílé světlo. Už je konec? Takhle vypadá smrt? Je zvláštní a tak oslepující. Ale klidná. Co to? Slyším hlas. Je známý. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se kolem sebe Ve dveřích stál doktor. Chtěla jsem si sednout, ale nemohla jsem. Zase mě přivázali. Dokotor si sedl vedle postele a utahoval kožené řemeny na mých rukou.
" Vy jste nám dala zabrat Abigail."
" Já nejsem mrtvá?"
" Málem se vám to povedlo, ale sestra přišla včas. Proč jste to chtěla udělat? Nevěříte nám?"
" Byla tam."
" Kdo, Abigail?"
" Ona. Moje matka. Chtěla mě zabít."
" Vaše matka? Abigail, nikdo jiný tam nebyl."
" Ale byl. Ona, chce mě zabít. Vrátila se, aby mi ublížila."
" Abigail, uklidněte se. Měla jste halucinace. Při vašem stavu je to velice pravděpodobné. Vaše matka je mrtvá. Našli jsme vás jak se škrtíte košilí."
" Já se nechci zabít. To všechno ona."
" Obávám se, že nastala druhá fáze."
" Ne vy mi nerozumíte. Byla tady."
" Abigail uklidněte se. V druhé fázi se objevují děsivé halucinace. Ti před vámi několikrát viděli své mrtvé blízké a tvrdili, že je chtějí zabít. Při tom měli suicidní úmysly a několik z nich dokonce sebevraždu spáchalo. Hodinu po hodině to bude jen a jen horší. Doporučuji vám ten zákrok podstoupit a nerozmýšlet se déle."
Kývla jsem na souhlas. Asi bych se dřív nebo později takto rozhodla. Doktor odešel. Pokusila jsem se vytáhnout ruce z řemenů, ale byly moc utažené. Nejspíš se doktor bojí, že bych mu utekla a on neměl na kom zkoumat tuhle nemoc. Asi za to dostává velký prachy od státu. Vzdala jsem pokus o útěk a zavřela jsem oči. Chtělo se mi zase spát. Neměla jsem hlad, žízeň, nic jsem necítila, ale pořád bych spala. Zavřela jsem oči a pokusila se usnout. Celkem mi to jde. Už se zase odpoutávám od reality. Usínám.

Vím, že když opět otevřu oči, uvidím to bílý světlo. To hnusný světlo, který mě pořád oslepuje. Mžourám kolem. Chci se protáhnout, ale jsem přivázaná. Zase. Kožené řemeny na mých rukou a nohou mi nedovolují téměř žádný pohyb. Vím, že takhle to nebude věčně. Ale jak to tedy bude dál. Slyším pípání. Jako by mi to řvalo uvnitř hlavy. Měla jsem chuť začít křičet ať to vypnou, ale co ať vypnou. Co když je to jenom uvnitř. Ve mě. V mé hlavě. Vzpouzím se a svíjím jak jen mi to řemeny dovolují. Stupňuje se to. Už se to skoro nedá vydržet. Pořád to stejný pískání. Intervaly v kterých zvuk přicházel se zkracovaly až to vypadalo, že to vůbec nepřestává. Začíná se mi motat hlava. Bylo mi blbě. Vypadalo to jako bych měla každou chvíli omdlít. Nevydržela jsem to a vykřikla jsem. Sevřela jsem oči, vymrštila jsem se jakobych si chtěla sednout a probudit se z toho snu, jenže tohle nebyl sen a pouta mě strhla zpět do postele. Po zápěstích mi stíkala krev a štípala mě sedřená kúže. S dopadem do postele zvuk utichl. Otevřela jsem oči. Přede mnou stála zase ona. Moje milá matka.
" Dobré ráno sluníčko. Jakpak si se vyspinkala?"
" Ty nejsi moje matka. Ty jsi mrtvá. Vůbec tady nejsi!"
" Pročpak říkáš takové hrozné věci?"
" Nejsi tady. Nejsi. Moje matka dávno zemřela."
" Ale no tak sluníčko. Něco zlého se ti zdálo? Pojď k mamince." Říkala to tak sladce. Skoro bych zase věřila, že tu je. Sedla si na postel a začala mi hladit vlasy.
" Co tady děláš?"
" Ale zlato, vždyť je neděle. Máme spolu jít do kostela. Už tak jdeme pozdě. Vstávej a umyj se. Oblečení máš na židli. Dáš si pomerančový džus nebo mléko? Udělala jsem palačinky."
" Mami? Já to nechápu...jak..proč? Nikdy jsme spolu nesnídaly."
" Právě proto sluníčko. Je na čase. Vyhrab se konečně z peřin. Učešu ti vlasy jak to máš ráda."
" Jenže ty jsi mrtvá. Zdáš se mi!"
" Tak a teď už toho mám tak právě dost ty malej, uřvanej spratku. Co si o sobě myslíš?" Chytila mě za vlasy a mlátila mě. Potom mě poškrábala v obličeji a na zápěstích. Ucítila jsem štípavou bolest a něco teplého na rukou. Přeťala mi zápěstí a já pomalu krvácela.
" Chcípni ty malá děvko."
"´Jako matka jsi byla hrozná svině."
A najednou sem přestávala znovu vnímat okolí. Matka stála nade mnouo a hystericky se mi smála. A já? Já tam ležela bez pohybu a jen se na ni dívala. A pak se začala rozplívat. Cítila jsem jen to vlhko, to jak se mi košile barví do ruda krví a to, že vlastně už nic necítím...Aspoň už nemusím čumět do toho světla. Myslím, pane doktore, že už se rozmýšlet, nad tím jestli umřu nebo ne, nemusím.