Dar?

Utíkala parkem. Byla velmi krásná. Vysoká, s něžnými rysy, plavé vlasy jí spadaly na záda. Měla na sobě lehké modré šaty, které jí ladili s barvou jejich velkých očí. Měla pohled raněné laně. Utíkala přes Central park a neustále se ohlížela. Někdo jí pronásledoval. Byla vyděšná a vyčerpaná. Boty už dávno ztratila a její hebká chodidla byla rozervaná do krve. Po tvářích jí stékaly velké slzy, které umíraly na jejích vyschlých rtech. Měla poškrábanou pokožku do krve. Nevnímala okolí. Soustředila se jen na útěk, na přežití a na záchranu.Její pronásledovatel se nevzdával. Modlila se, aby ji nechal. Marně. Nemohla už ani utíkat, ani jít, ale chtěla bojovat. Vyčerpáním padla na chladnou zem a jen tam tak ležela ve spadlém listí a dívala se na kovově modré nebe, na hvězdy a přemýšlela jaká je asi smrt. Věděla, že přijde hodně rychle. Vzdala svůj boj a jen přihlížela. Jediným protestem byly ty poslední slzy co kdy stekly po jejích tvářích. Přišel k ní a díval se na její klidné tělo, na její pobledlou tvář, na její hruď, která se už skoro ani nehýbala, na její lesklé oči. Věděl, že žije a ona věděla, že to ví. Znala ho a milovala. Až do dnešního dne, do dne, kdy ji zabil. Objal ji, políbil ji na její ledové rty a pak ji bodl do zkřehlého, podchlazeného těla dýku. Projela jí žaludkem a dívka ucítila tu nejhorší bolest ve svém životě. On ji položil zpátky na zem a nechal ji se udusit vlastní krvý. Zatímco vykašlávala krev, on odcházel pryč. Naposledy se na ni podíval a ona viděla jeho oči. Ty oči, které by ještě včera nazvala krásnými. Díval se na ni vždy s úctou a říkal ji, že ji miluje. A najednou má jeho dýku v těle a vykašlává krev. Měl šedomodré, úzké oči. Takové ty co člověk popíše jako oči zlé a nenávistný pohled. Pak se otočil a utíkal po cestě mezi lavičkami pryč. Na tělo dívky umírající v nepředstavitelných bolestech padaly listy zbarvené podzimem a ona pod oblohou plnou hvězd zemřela. Poslední co vyděla byly ty jeho zlé oči. Oči plné nenávisti.
Emilly se probudila celá zpocená a vyděšená. Podívala se na budík. Bylo 5hodin ráno, věděla, že už nebude moci usnout. Šla do koupelny, stoupla si na krabici, aby se dosáhla a opláchla si obličej. Podívala se do zrcadla a viděla to co každou noc a každé ráno. Vyhublý, bledý obličej orámovaný černými, dlouhými, rovnými vlasy s ofinou, velké modré oči s dlouhými řasami, lososové, úzké rty. Na svůj věk byla velmi hezká, jediné co jí ničilo něžnou tvář byly kruhy pod očima. Měla je každý den. Každý den se probouzela několikrát za noc. Denně naspala jen polovinu toho, co by měla. Ostatní si jí nevšímali a ignorovali ji. Nevěděli, jak moc má těžký život. Emilly se šla jako každý den projít do parku, aby si vyčistila hlavu. Neobtěžovala se nějak převlékat, nechala si nasobě dlouhou, bílou, noční košili, hodila na sebe kabát a obula si boty. Potom vyrazila ven. Ulice byly naprosto prázdé, jen tu a tam někdo prošel, projel taxík, nebo se na lavičce pod novinami pohnul bezdomovec. Emilly si sedla na jednu z mnoha laviček v parku a dívala se na padající listí. V duchu se ptala proč musí trpět. Nesnášela ty svoje živé sny o vraždách. Věděla, že jsou pravdivé, a že to nejsou pouze jen takové strašidelné sny. Na osmiletou holčičku od Central Parku si vytrpěla až moc. A tak tam proseděla několik hodin. Odešla, až když tudy začalo procházet více lidí. Věděla, že tu krásnou dívku z jejího snu někdo najde. Přešla ulici, vytáhla z kapsy kabátu pár centů, které tam měla pořád, a koupila si koblihu. Prodavač se jí zeptal " Tak jak vždycky Emilly?" a ona mu takjako vždycky odpověděla " Ano, strýčku Georgi", ten jí dal tu největší koblihu s čokoládou a peníze jí vrátil se slovy " Dneska je to na podnik". Kolem projelo policejní auto a záchranka. " Už je pozdě, ta je dávno v nebi." Zašeptala Emilly. " Jakpak tohle víš princezničko?" Zeptal se jí George. Emilly se na něj zahleděla a pak mu jednoduše řekla " Protože jsem to viděla ve snu." Věděla, že jí nebude věřit a tak mu ještě poděkovala za koblihu a promrzlá na kost šla domů. V kuchyni seděla její matka a zeptala se jí jako každý den " Dnes jsi se asi moc nevyspala sluníčko." a Emilly jí jako každý den odpověděla " Nebylo to tak hrozné mami." " Rve mi to srdce, když vím, že Tě něco trápí a já s tím nemůžu nic dělat. Nechtěla by sis o tom promluvit?" " Dnes se mi zdálo o dívce, kterou zabil její kluk. Teď tam jela policie." " Nebylo by lepší zajít za doktorem?" " Ne mami, cítím, že dlouho se mi už tyhle zlé sny zdát nebudou." Matka zavrtěla hlavou. Bylo jí líto dcery, která takhle trpí. Všechny její sny s ní přečkala, ale už se cítila vyčerpaná. Emilly měla tyhle sny od pěti let. Od chvíle co jí zemřel otec při autonehodě při které byla taky, ale ona narozdíl od svého otce přežila. Emilly si zapnula televizi a dívala se na zprávy. Po každém snu se na ně dívá. " Před hodinou bylo v Central Parku nalezeno tělo devatenáctileté Sáry Foxové, policie NY...." Tohle Emilly stačilo. Emilly se znovu oblékla a šla se projít do ulic a uliček. Tam kam ji něco vedlo a ona nevěděla co a kam. Procházela a nevnímala okolí, jen svůj vnitřní hlas. Šla se projít k místu činu. Všude krev a uniformy a žlutý pásky a fotoaparáty. Policisté sbírali důkazy, vyptávali se všech okolo a Emilly věděla, že jí by nikdy nevěřili. Vracela se domů a najednou ucítila na sobě něčí pohled. Otočila se a uviděla ty oči. Ty zlé, šedomodré, úzké oči plné nenávisti a vzteku. Stál tam a rozhlížel se kolem. Nevypadalo jako by ho nějak rozhodilo, že před několika hodinami zavraždil svoji holku. Otočil se a odcházel pryč. Emilly ho pozorovala a pak se vydala za ním. Následovala jeho kroky. Podzimní vítr si rychle našel skulinku v jejím kabátě a napadl její jemné a křehkétělo. Dívenka si dýchla do dlaní a pokračovala i přes velký chladza vrahem. Po půl hodině bezdůvodného proházení se po městě se stočil do temné uličky mezi troskami starých domů. Emilly šla za ním a její malá postavička byla celá promodralá od studeného, podzimního větru. Oči jí slzely od toho jak ji vítr řezal a rty měla úplně fialové, konečky prstů ani necítila. Muž si otevřel dveře do nějakého skladištěm, kam chtěl jít. " Ona Tě měla ráda. Proč jsi jí ublížil?" Zavolala na něj Emilly a muž sebou trhl. Otočil se a pohrdavě se podíval na malou dívenku. " Co to meleš?" " Dneska nad ránem. Bolelo ji to. Moc ji to bolelo." Koho?" " Sáru." " Nechápu o čem mluvíš a těď vypadni. No neslyšelas? Táhni!" Muž se bál, že na něj ta malá něco ví a už si nebyl jistý ani pevnou půdou pod nohama. " Proč jsi jí to udělal? Ona Tě milovala a tys jí vrazil nůž mezi žebra. Jsi zlý člověk! Moc zlý! Proč ona?" " Vypadni!" Muž začal panikařit. " Byla krásná a hodná a milovala Tě. Proč tedy teď leží v černém pytli? Proč jsi ji zabil, proč?" Emilly byla pevně rozhodnuta donutit ho říci pravdu. Vrah stál opřený o vrata a i přes to, že venku byl chlad, on se potil. Ne teplem, ale byl vyděšený, nervózní a chtěl pryč. Pryč od té malé holky, která se k němu krok po kroku přibližovala a natahovala ruku. Medovým hláskem se hon pořád ptala "Proč" a on nevěděl co jí má říct. Něvěděl ani proč to udělal. Prostě to najednou bylo. Určitě ho ta coura podváděla s každým za jeho zády. Zasloužila si to děvka. Ale on nevěděl, že milovala pouze jeho. Byla to nejčistší co kdy mohl vidět, čeho se kdy mohl dotknout a políbit to. Sesunul se po vratech na zem a s hlavou v dlaních hystericky křičel ať vypadne. Emilly šla k němu a pořád opakovala " Jsi zlý člověk. Proč jsi ji zabil? Ona Tě milovala..." Muž zvedl hlavu a po tvářích mu stékaly slzy. Rukávem si je utřel a chladně řekl " Víš proč zhebla? Byla to kurva! Nezasloužila si mě. Víš, že jsem svetu udělal laskavost, když jsem jí kroutil ostřím v těle? Zasloužila si to svině. Neměla mě srát. Vidíš jaký je reálný svět holčičko? Nenechám s sebou vyjebávat." Muž se zákeřně usmíval a hleděl někam za Emilly. Skoro to vypadalo, že si celou scénu znovu a znovu přehrává. " Promiň, zmýlila jsem se v tobě." Muž se na ni překvapeně podíval a Emilly dodala " Ty nejsi člověk, protože lidé mají srdce. Jsi neodpornější ze všech a já Ti chci něco dát. Něco, aby jsi pochopil." Potom zvedla ruku a položila mu ji na čelo. Během necelé minuty, která pro oba byla jako celá věčnost, si Emilly uvědomila, že tohle je její odměna. Stála tam a přicházela o síly. Promrzlá se sesula na zem vedle vraha a vychutnávala si sladké vítězství. Muž hleděl do prádna, oči plné slz, neschopen slova. V jeho hlavě se odehrávalo divadlo, které si jendou vychutnal jako vrah, jenže teď se ocitl na druhé straně. Viděl to, co viděla Sára, to co viděla Emilly, to co on nemohl pochopit.
Utíkala parkem. Byla velmi krásná. Vysoká, s něžnými rysy, plavé vlasy jí spadaly na záda. Měla na sobě lehké modré šaty, které jí ladili s barvou jejich velkých očí. Měla pohled raněné laně. Utíkala přes Central park a neustále se ohlížela. Někdo jí pronásledoval. Byla vyděšná a vyčerpaná. Boty už dávno ztratila a její hebká chodidla byla rozervaná do krve. Po tvářích jí stékaly velké slzy, které umíraly na jejích vyschlých rtech. Měla poškrábanou pokožku do krve. Nevnímala okolí. Soustředila se jen na útěk, na přežití a na záchranu. Její pronásledovatel se nevzdával. Modlila se, aby ji nechal. Marně. Nemohla už ani utíkat, ani jít, ale chtěla bojovat. Vyčerpáním padla na chladnou zem a jen tam tak ležela ve spadlém listí a dívala se na kovově modré nebe, na hvězdy a přemýšlela jaká je asi smrt. Věděla, že přijde hodně rychle. Vzdala svůj boj a jen přihlížela. Jediným protestem byly ty poslední slzy co kdy stekly po jejích tvářích. Přišel k ní a díval se na její klidné tělo, na její pobledlou tvář, na její hruď, která se už skoro ani nehýbala, na její lesklé oči. Věděl, že žije a ona věděla, že to ví. Znala ho a milovala. Až do dnešního dne, do dne, kdy ji zabil. Objal ji, políbil ji na její ledové rty a pak ji bodl do zkřehlého, podchlazeného těla dýku. Projela jí žaludkem a dívka ucítila tu nejhorší bolest ve svém životě. On ji položil zpátky na zem a nechal ji se udusit vlastní krvý. Zatímco vykašlávala krev, on odcházel pryč. Naposledy se na ni podíval a ona viděla jeho oči. Ty oči, které by ještě včera nazvala krásnými. Díval se na ni vždy s úctou a říkal ji, že ji miluje. A najednou má jeho dýku v těle a vykašlává krev. Měl šedomodré, úzké oči. Takové ty co člověk popíše jako oči zlé a nenávistný pohled. Pak se otočil a utíkal po cestě mezi lavičkami pryč. Na tělo dívky umírající v nepředstavitelných bolestech padaly listy zbarvené podzimem a ona pod oblohou plnou hvězd zemřela. Poslední co vyděla byly ty jeho zlé oči. Oči plné nenávisti.
Viděl to jasně a pořád dokola. Celé hodiny viděl jak znova a znova umírá. Emilly se postavila na pormrzlé nohy a nejistě odcházela uličkou pryč. Na konci se otočila a podívala se na něj. Seděl tam a hleděl do prázdna. Jeho tělo žilo, ale jeho duše zemřela společně se Sárou. Emilly odešla a cestou přemýšlela jestli ho někdo najde, nebo jestli v noci umrzne. Něco jí říkalo, že pro toho člověka skončil život dnem, kdy prolil krev neviné dívky. Dívky, která ho milovala. Jenže Emilly si nyní nemohla být jistá ničím jiným, než tím, že už nikdy se neprobudí spocená a vyděšená.
Následujícího dne nalezl "strejda George" před svým stánkem malou Emilly. Ležela tam na chladné zemi, s tváří bledší víc než kdy dřív. Ležela zmrzlá na zemi před svým domem, zmrzlá, ale s úsměvem na tváři. Povyk kolem mrtvé dívenky, přešla s úsměvem na tváři mokré od proudu slz její matka, která přešla situci se zašptanými slůvky " Ona věděla, že přijde klid. Miluju Tě Emilly."
Tou samou dobou našel nějaký feťák tělo mladého muže v tratolišti krve. V žaludku měl zabodnutý nůž a vedle sebe napsaný vzkaz " Promiň Sáro." Nikdo už nikdy nezjistí jestli viděl i Emillinu smrt, když mu předala svůj dar, ale oba věděli, že jejich čas přijde dřív než by měl.