Noční hra

,,Tyhle jsou levnější, ale mají menší dosat."křikl na mě David od vysílaček.,,Potřebujeme dobrej dosah, na pár stovkách nezáleží."upozornila ho Klára,,hlavně mi je přijď ukázat, ať vyberu obal. Nechceme přece, aby do nich nateklo." já si jich nevšímala a hledala nějakou hodně dobrou svítilnu, která se bude jistě hodit. všichni se jako obvykle chystali na něco jako stezku odvahy spojenou s ,,bojem o přežití". prostě nás rodiče vysadili u lesa a my byli na dva týmy-jako vojáci- a jako zbraň nám mělo sloužit cokoliv, co jsme našli. Víc ale šlo o tu stezku odvahy-chodit skoro sám po lese jenom s baterkou a vysílačkou-to musela být odvaha. Tentokrát byl cíl naší cesty ve staré budově, co se tyčila na okraji útesu. Jindy byly baterky jen vyjímečně, ale teď nikdo asi do rozbouřeného moře spadnout nechtěl. Konec útesu byl jen pár desítek metrů od toho domu(bylo to něco mezi zámečkem a statkem), takže jsme se všichni domluvili, že budeme jenom uvnitř a na útes chodit nebudeme. Majitelům domu to vadit asi nebude-jsou už přes 50 let mrtví a to nás tam lákalo. Všichni totiž zemřeli za záhadných událostí. 2 z 5 dětí majitelů(oba kluci) zemřely jednou v noci když se vracely domů a tím to všechno začalo-umírala zvířata, pak i jedna z dcer a nakonec našli otce pod oknem se zlomeným vazem. Další syn se měl postarat o rodinu, ale zmizel a nikdo ho prý už neviděl. Matka, prý ze zoufalství, skočila z toho útesu, ale místní vždy věřili, že by to sama neudělala a že to byla vražda. Nejstarší dcera se už o sebe uměla postarat a tak z toho domu hrůzy raději utekla. Za tu dobu se tam prý ztratili ještě nějací lidé, takže se tam nikdo neodvážil.
Naše skupina vždy hledala právě taková místa, kde se normální lidé dost bojí. My se po setmění taky báli, ale na tom strachu bylo něco zvláštního a přitom hezkého. Naši to sice neschvalovali, ale bylo mi přece už 16 a oni mi do toho nemohli jen tak mluvit.

Večer před tím si všichni měli domluvit sraz a jít se pořádně vyspat-hrálo se v noci, takže to chtělo hodně energie-pro nás a pro baterku s vysílačkou. Většinou jsem v noci nemohla pořádně spát, takže mi prášek pomohl. Prášky jsem užívala poslední dobou často-byly prázdniny, ale celkem zima. Moc horko na dlouhej rukáv a trochu zima na krátkej. Tak se nedalo spát.

Bylo chvíli před setměním, když se naše parta sešla, všichni jenom v tričku a kalhotách+výbava a samozřejmě všichni od hlavy až k patě postříkaní repelentem. Druhý tým měl být už na druhé straně lesa, který jsme neznali-orientace byla podle kompasu. V našem družstvu nás bylo 6-Já, Klára, David, Michaela, Petr a Jana. Už v tu chvíli jsem měla takový ten divný pocit, že se něco stane. Všichni se rozmístili asi po 10 metrech od sebe a dorozumívali se jenom vysílačkami. Kdybychom se tam přeřvávali, tak by nás druhá skupina hnedka našla. Později jsme se rozdělili na skupinky po 3. Já zůstala s Davidem a Klárou. Bylo už kolem jedenácté, když jsme v dálce uslyšeli moře. Naráželo do stěn útesu a ohlašovalo bouřku. Kolem nás začaly létat první kapky a na obzoru se zablýsklo. Dům byl už vzdálený jen pár set metrů,když se nám ztratilo spojení s Janou, a později i s Petrem a Míšou.
,,Asi si zapoměli schovat vysílačky a natekla jim do nich voda. A to jsem ty nepromokavý obaly sama kupovala." postěžovala si Klára.
,,Já mám v tom obalu i foťák, takže budeme mít i dokumentaci."zahoupala jsem ve vzduchu foťákem připevněným na opasku.,,Úsměv." zadívali se mi do objektivu a na záběru byl krásně zachycený blesk.
,,Nevím, jak vy, ale mě se už chce jít dovnitř do sucha."postěžovala jsem si.
,,Ty si myslíš, že tam bude sucho? Simčo neblázni. Ten barák nikdo už víc jak 50 let neopravoval. tam bude vlhko možná víc než venku." zasmál se David.
Vyšli jsme z lesa a před námi se náhle objevila volná plocha. Vítr tam byl silnější a na obzoru se tyčil starý dům. Cesta k němu byla těžká hlavně kvuli tomu větru. Bála jsem se jenom se podívat z toho útesu, ale přitom bych si odtamtud chtěla jednou skočit. To by byla šipka. Hlavní vrata sebou divoce házela, asi je za sebou zapomněli zavřít. Naši soupeři ještě ani nedorazili a uvnitř se nesvítilo. Kde všichni můžou být? Najednou se v okně něco mihlo. Ukázala jsem na to okno a ostatní je sledovali také. Zase se tam něco rychle pohnulo.
,,Buďto se ten dům rozpadá nám před očima, nebo nás chcou vystrašit, jako tenkrát v těch jeskyních, když vyplašili všechny netopýry."
To, že nás budou děsit mi tolik nevadilo. Hlavně jsem už chtěla být v suchu. naposledy jsem se podívala do okna a spatřila tam něčí postavu. Byla ale tma, takže nebylo poznat, čí silueta se tam objevila. Postava se hned skryla.

,,Je mi zima a tady se oheň rozdělávat nesmí." stěžovala si teď Klára
,,Najdi si dřevo a skoč si do města pro povolení rozdělat ohěň. Třeba se do týdně vrátíš." zasmála jsem se, ale můj šestý smysl mi říkal, že bych tu asi neměla být. Byl to takový ten divný pocít, co ti říká, že by jsi to neměla dělat, že bys tam neměla chodit, že bys neměla ... ale ten jsem já nikdy neposlouchala. Všude byly vrstvy prachu a v nich mokré stopy, které později zmizely a zůstaly jenom suché šlápoty, které se na jednom místě rozešly do tří chodeb. Každý z nás si vzal na starosti jednu cestu a sraz měl být zase tady. baterka osvětlovala jen malou část pokojů, které zůstaly přesně tak, jak je jejich majitelé opustili. dokonce na stole ještě stála konvička od čaje a pár hezkých šálků s kytičkama. Ve staré pohovce si udělaly sídlo myši a skříň obsahovala snad rekordní počet červotočů. Kroky vedly do pokoje, který patřil předtím zřejmě té starší dceři. Bála jsem se, že když tu skříň otevřu,celá se rozpadne, ale to se nestalo. Uvnitř byly zavěšeny nádherné šaty. Kdyby mě lidé potom nepovažovali za blázna, klidně bych něco takového nosila. Zálibně jsem si je prohlížela, když tu protnul ticho výkřik a já poznala, že byl Klářin. Snažila jsem se dostat zpět podle stop, ale jako kdyby tam byly nové a já zabloudila. Rychle jsem vzala vysílačku.
,,Kláro ozvi se. Kláro !?"ale nikdo se neozýval. Najednou jsem uslyšela tiché vrznutí prken někde v chodbě za mnou. Prudce jsem se otočla a na místo posvítila baterkou. Myslela jsem, že se mi na chvíli zastavilo srdce, ale uslyšela jsem je být. Zato jsem leknutím zapomněla dýchat. Uslyšela jsem znova výkřik, ale ten najednou utnul. tohle bylo na mě moc. Zdálo se mi, jako kdyby se z poza rohu někdo naklonil, ale před světlem uhnul. Neměla jsem nejmenší důvod pátrat po tom, co to bylo. Zato jsem se dala na útěk a bylo mi jedno, jesli sleduji stopy. Stejně jich tu bylo už moc a každý pár šel jiným směrem. Utíkala jsem jak jsem mohla, ale Kláru jsem nikde neviděla. Zato jsem se srazila s Petrem. Taky nikde nemohla Kláru najít. Zato našel něco horšího. Když mě zavedl do dětského pokoje, první, co jsem uviděla na zemi, na kterou svítil, byla vysílačka s modrým proužkem.
,,Janina vysílačka." řekla jsem a pak si uvědomila pravý důvod toho, proč mě semka přivedl.,,JANO!!!"vykřikla jsem a padla na zem vedle ní. Ležela tam na zemi a nehýbala se. Snažila jsem se jí nahmatat tep.
,,Je mrtvá, zkoušel jsem to."řekl smutně.
,,Ne, to přece nemůže být pravda. Musí být naživu. přece nemůže umřít. to ona vedla 2.polovinu družstva. prosím tě Jano probuď se, PROSÍÍÍÍÍM"ležela jsem na zemi vedle ní a brečela. David zachoval chladnou hlavu, ale uvnitř ho to zničilo. Poznala jsem mu to na očích.
,,Petr je vedle. je na tom stejně.Míšu jsem ještě nenašel, ale nikde jsem ji neviděl."řekl s klidem v hlase. Vzhlédla jsem k němu a přes slzy skoro neviděla. Jak to může jen tak říct?
,,Ale jak...?"nedokázala jsem dokončit otázku.
,,To nevím, ale vím, že musíme zmizet. Co nejdřív."pomohl mi vstát, ale nohy se mi několikrát podlomily. dal mi tedy raději čas, než se trochu vzchopím. Najednou jsem pomyslela na Kláru a propukla v další pláč.Ten křik byl její. Moje slzy padaly na Janino tělo a já si teprve teď všimla, že má na sobě krev. Pár kapek bylo na tričku a potom...Nechtěla jsem tomu ani věřit. Její krk, schovaný pod blond vlasy, byl celý od krve. A uprostřed přímo na tepně byly dvě malé dírky. Vykřikla jsem a David se ke mě hnedka sklonil. Mlčky jsem ukázala na ten krk.
,,To mohl udělat třeba had. Nebo pavouk."
,,Kde je Petr?"chtěla jsem si něco ověřit, ale nechtěla jsem, aby to byla pravda. Ukázal do dalších dveří, kde leželo další tělo. Další tělo se stejným znamením.,,NE! Na tohle přece nevěříš. To existuje jen v hororech a tohle je kousnutí od pavouka" snažila jsem se sama sebe přesvědčit. Neúspěšně.
Najednou se mi zdálo, jako kdyby ve skříni něco zašramotilo.Vyděšeně jsem vzhlédla a nevěděla, co se bude dít. Přestože jsem vlastně nechtěla, vstala jsem a šla pomalu k té skříni. Zvědavost byla silnější, než pud sebezáchovy. Pomalu jsem chytla dvířka a věděla, co by se tam mohlo schovávat. Přesto jsem je otevřela a ke mě se prudce napřáhla ruka, že jsem jen tak tak stihla uhnout. Ta ruka byla Míšina a držela v ní křížek.,,Sa-Sa-Sabino?"vykoktala ze sebe vyděšeně. Očividně tam už musela nějakou chvíli sedět. Okamžitě se mi s pláčem vrhla kolem krku.,,Pšššt. To bude dobrý."uklidňovala jsem,ale koho vlastně?Ji nebo sebe? Do toho objetí se k nám přidal i David a nakonec i já se dala do pláče. Alespoň ona přežila.
,,Co se tady stalo?"prosila jsem ji o vysvětlení. Zřejmě byla ještě pořád ve velkém šoku. Sedla si na starou postel a vypila celo láhev vody.
,, Po tom rozděleni na 2.poloviny jsme jako ta rychlejší parta šli obsadit strategická místa, odkud by se dobře střílelo. " ukázala na menší paintballku, která byla vždy jedna ve skupině"Cestou začalo pršet, takže jsme se chtěli schovat uvnitř a nevyčkávat venku. mysleli jsme, že je to tu opuštěné, ale mýlili jsme se. Po asi čtvrt hodině čekání nikdo nepřicházel-asi zabloudili, A tak jsme to tady začali prohlížet. Pokoje byly nádherné, ale všude bylo bodně prachu, a to nám vadilo. Hledali jsme hlavní velký dál, takový, jaký byl v těchhle domech vždycky. Tam by to bylo skvělé strategické místo, ale cestou se nám něco stalo. Na druhé straně chodby se objevily 3 postavy. První jsem uviděla tu holku. Stála tam v bílých šatech a přes ně jí splývaly dlouhé černé vlasy. Pak jsem si všimla těch dvou dalších. Byli to kluci. Jeden byl celkem vysoký-blonďák a pořád se díval na Janu. pak tam byl ještě takovej celkem mladej, menší s hnědými vlasy.Ten stál úplně vzadu. Ta holka se na nás usmála a už z té dálky Jana zahlédla ty zuby a křikla na nás, ať utíkáme. Když jsem se ohlédla, zdálo se, jako kdyby letěli. Zaběhli jsme do jednoho pokoje a rychle zamčeli dveře. Jana tam zůstala a já s Petrem jsme vešli do vedlejšího pokoje. Pak se ke mě otočil a sundal si z krku křížek.,Toje pro tebe Míšo´ řekl a pak jsme uslyšeli hluk a jakoby se rozbilo sklo. Jana najednou zakřičela a Petr mě hodil do skříně a zavřel ji. Byla jsem tak vyděšená, že jsem ani nemyslela na to, že bych v takovéhle situaci křičela a to mi asi zachránilo. dovnitř vrazila ta holka-viděla jsem to škvírou ve dvířkách-usmála se a špičáky se jí prodloužily a pak..."nedokázala dokončit větu a zase se dala do pláče. Snažila jsem se ji utišit, ale skoro to nešlo. Podívala jsem se na hodinky, na kterých bylo kolem půl jedné.
,,Do svítání zbývá něco kolem 5 nebo 6 hodin, pokud je zabije světlo, jako v těch hororech, tak máme před sebou ještě 5 nebo 6 hodin, kdy nám půjdou po krku. A to doslova. Musíme se odsud co nejrychleji dostat." navrhla jsem.
,,Ale kam chceš v tomhle počasí jít. Déšť je tak hustý, že přes něj není vidět. Spadneš z útesu. A i kdybys přežila ten pád, utopíš se. Blesky by určitě zmátly kompas. Taky jsme alespoň v suchu. A máme křížek."namítal David.
,,A ty si vážně myslíš, že je to zastaví? Mysli přece trochu. To vážně věříš těm povídačkám?"
,,Stejně jsou už po jídle, takže by nás mohli nechat být."tohle už jsem nevydržela a vrazila mu facku.
,, To JÍDLO, jak ty tomu říkáš, byli naši PŘÁTELÉ, Kteří jsou teď MRTVÍ. Tak se kruci o nich vyjadřuj slušně." Podívala jsem se na Míšu, ale ta se jenom dívala do otevřených dveří, kde se něco každou chvíli mihlo. Vypadalo to jako stín. Nebo mlha. Pak jsem uslyšela ten smích. Zněl jako zvonkohra, ale trhal uši. Míša se najednou rozběhla ze dveří na chodbu.
,,MÍŠO!!!"vykřikla jsem a běžela za ní. David hnedka za mnou.
,, Míšo!!"křičeli jsme oba,,Stůj!!!"
Doběhla až ke vchodovým dveřím a prudce je rozevřela. Najednou jsme všichni stuhli. Stáli ve dveřích přímo na proti Míši. Stáli tam jak 3 andělé s kapkami deště ve vlasech, v tu chvíli jsem dokázala jen zírat na tu krásu. Míša stála od nich sotva 2 metry, ale nikam neutíkala. Ten blonďák se na ni podíval a usmál se. V úsměvu se mu prodloužily špičáky. Když to Míša viděla, chtěla utéct, ale prudce ji chytil za paži a přitáhl si je k sobě. David mě chytil za ruku a snažil se utéci. Uslyšela jsem křik, při kterém tuhnula krev v žilách. Běželi jsme k druhým dveřím, ale tam čekali taky. Ta dívka byla krásnější, než cokoliv na světě. Ve velkém sále v přízemí nás zastihla. Stála tam a usmívala se tím hrůzným úsměvem. Pak se podívala na mě a přikrčila se. V tu chvíli uniklo Davidovi z úst jen jediné tiché slůvko:,,Ne!". V té chvíli se staly dvě věci téměř zároveň. Upírka se přikrčila a během jejího prudkého skoku mě David odstrčil na stranu, takže mě minula. trefila se do staré knihovny, která se na ni celá sesypala. David mě taky odstrčil dost nemotorně, takže jsem vypadla ven oknem. Bylo to sice přízemí, ale i tak to dost bolelo. Rychle mi pomohl se zvednout, ale kvuli silnému větru se nám nedařilo pořádně stát.Déšť mě švihal do tváře a já se pořád nechtěla vzdát té malé naděje, že to můžeme přežít. Kromě silného větru, blesků a našich kroků jsem nic nevnímala, ale oba jsme věděli, že tu nejsme sami. Lákalo mě schovat se pod přístřešek, ale zůstat na místě znamenalo smrt.
Kolem nás najednou něco proletělo. Bála jsem se tak, že jsem se nemohla ani pohnout. Pak jsme ho uviděli před sebou stát. Ten kluk měl hnědé vlasy a kůži bílo jako křída. Vedle něj byli andělé zrůdy.
,,Počkej"řekl najednou.,, Já ti přece nechci ublížit." Jak tohle může říct, když je jedním z nich.
,,Zabil jsi mi přátele"dostala jsem ze sebe.,,Co po nás sakra je ště chceš?!"
,,Nechci vás zabít. Pokud pořád půjdete po téhle cestě a stejným směrem, spadnete z útesu."ukázal na konec pevniny, co byl sotva 5 metrů od nás. Pod ním byla jen prázdnota, do které padaly kapky. Až teď jsem si toho všimla. nebýt něho, určitě bychom tam spadli.
,,Proč to děláš?"
,,Chci, aby jste žili" Tomu jsem nevěřila.
,,Proč?" připojil se David.
,,Protože bráška je slaboch, co by nikdy ani mouše neublížil"ozval se odněkud z deště ten příšerně krásný hlas a já hnedka věděla, komu patří. vynořila se za námi jako duch a my stáli přímo mezi ní a jejím bratrem. Nebylo kam uniknout.
,,Pokud si je nevezmeš ty, můžeme si je potom roždělit. já si zamlouvám tu holku."zašklebila se a mě při těch slovech přejel mráz po zádech.
,,Stejně si je nevezme."ozval se z dáli něčí, mnohem starší hlas. Nevěděla jsem, z kterého je směru, než jsem ho uviděla,ale bylo to až moc rychlé abych stihla zaregistrovat detaily. Něco se kolem mě těsně mihnulo a odmrštilo nejdřív Davida, pak i mě na opačné strany. David dopadl na přístřešek, který se pod ním prolomil a nehýbal se. Já cítila jen tu chvíli ve vzduch a pak tvrdý dopad na promáčenou zem o pár metrů dál. Zastavila jsem se asi 3 metry od okraje útesu. Vykřikla jsem bolestí, ale pud sebezáchovy jsem tentokrát raději poslechla a pokusila se vstát. Všechno mě bolelo a já věděla, že tam asi umřu. Zvažovala jsem i útěk, ale trvalo by jim jen zlomek vteřiny, než by mě dohonili. Možná to nebude tak hrozné. Možná to bude bolet jen chvilku. pak jsem se za sebe ohlédla a zadílala se do hloubky za sebou. Co kdybych skočila. Třeba by to byla lepší smrt, než být zakousnutá upírem.
Zdálo se mi, jako kdyby se mezi sebou o něčem dohadovali, ale byl to moc tichý rozhovor. nevěnovali mi tak velkou pozornost, jako té hádce, jen se na mne občas ohlédli a v tu chvíli jsem se rozhodla, že raději skočím. Naposledy jsem se ohlédla na Davida. Nevšímali si ho. možná ten náraz přežil, ale nemohla jsem to zjistit. v tu chvíli jsem stihla zašeptat jen tiché:
,,Sbohem" a rozběhla jsem se do prázdná. zdálo se mí, jako kdyby každá vteřína trvala hodiny. Ohlédla jsem se na trojici za sebou a viděla, jak se ta holka rozběhla za mnou, ale to už mi zmizela pevná půda pod nohama a já padala do černé prázdnoty pode mnou.V tu chvíli, jako kdyby ze mě všechen strach vyprchal, ale jen asi na vteřinu. Náhle, ještě při pádu, jsem cítila silný stisk nějakých rukou a pak jsem si uvědomila, že tohle nemám šanci přežít. Upírka mne lehce dohonila a rozhodně neměla v plánu mě nechat žít. Sevřela mi ruce a zakousla se mi do ramene. Vykřikla jsem, jak to bolelo, ale nebylo mi to nic platné. Vzhlédla jsem přitom nahoru a uviděla ještě jeden stín, který mi zmizel po dalším nárazu. cítila jsem , jak se mi mořská voda valí do plic a já se nemohla dostat na hladinu, abych se nadechla. najednou se ten stín objevil znova a to ocelové sevření povolilo, ale bolest zůstávala. kolem mě byla jen temná rozbouřená voda, co si se mnou pohrávala jako s hadrovou panenkou.
Pak jsem najednou ucítila vzduch. Byla jsem nad hladinou. Najednou tam byla pevnina a já pod sebou ucítila něco drsného, asi kamení. Myslela jsem si, že už je po všem, když tu se mi k ráně něco znova přisálo a já si v tu chvíli uvědomila, jak ta rána po celou dobu bolela. Tahle bolest byla ovšem ještě horší. Snažila jsem se s sebou pohnout, ale nešlo to. A najednou byla ta bolest pryč. zvedly mne něčí studené ruce a mezi výpadky vědomí jsem zaznamenala jen déšť, to, jak mě ty ruce položily na něčí verandu a pak volání nějakého muže, který volal sanitku. Když jsem uviděla světlo, myslela jsem si, že jsem po smrti, ale došlo mi, že jsem v nemocnici.,,Kde je David?Pomozte Davidovi, jinak určitě umře." dostala jsem ze sebe stěží. slaná voda byla ještě pořád ve mě a já skoro nemohla dýchat. Pak se všechno ponořilo do tmy.

Venku svítilo slunce a zpívali ptáci. z ruky mi trčely hadičky, co vedly ke kapačce. Vedle mě na stole pípal strojek, co ukazoval moje životní funkce a v ústech jsem měla trubici k dýchání. V tu chvíli se tam objevila sestra a rychle volala lékaře, který mi pomohl vyndat tu odpornou trubici z mého krku. Necítila jsem už žádnou bolest, jen mne otravovalo to pípání a hadičky.
,,Slečno? Slyšíte mě?Jak se jmenujete?"zeptal se.
,,Simona" odpověděla jsem a necítila už žádnou sůl v krku. podívala jsem se z okna a tam bylo vidět listí, lehce měnící barvu.To mě vyděsilo.,,Jak dlouho jsem tady?"vykřikla jsem. Určitě už nebylo léto. Doktor se zatvářil smutně.
,,Je to už přes 2 roky, co vás sem přivezli, ale nepodařilo se nám vás vzbudit."odpověděla a rychle odešel.Tak dlouho jsem tam seděla, zaražená tím, jak dlouho tam jsem, že jsem si ani nevšimla, že někdo je ve dveřích. Na kolečkovém vozíku tam seděl David.
,,Davide" vykřikla jsem a hrnula se k němu, ale hadičky mne včas zastavily. Divila jsem se, že ho vidím tam tak sedět, ale ještě víc mě udivovalo, že si najednou stoupl a přišel ke mě.
,,Doktor říká, že to nemám moc zatěžovat, ale co. Kašlu na to."došel ke mě a já měla v očích slzy štěstí.
,,Ty jsi" vykoktala jsem ze sebe,,starší. Nějak jsi vyrostl."
,, Však ty taky. Měla by ses nechat ostříhat."
Seděl tam na okraji mé postele a dlouho všechno vyprávěl. Jeho samotného tenkrát našli u silnice. Měl zlámané snad všechny kosti v těle, ale nikoho dalšího už nenašli. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se ujistila, že tohle je realita. Ostatní členy naší party už nikdo neviděl a David si nechal, stejně jako já pravdu pro sebe. Oba jsme věděli, že by za to byl asi dlouhý pobyt v blázinci.
Teprve při oblékání jsem si jich všimla- dvou malých jizviček na svém rameni. To jediné mi zůstalo na památku té noci-malá jizvička, co na slunci pálila.