Bílá tma

Smetanově bílý měsíc volně plující po noční obloze se marně snažil prosvítit nekonečné chomáče bledé mlhy, která do své náruče zahalila celou vesnici, když tu se nedaleko z té bílé tmy vyloupla podivná postava. Jistým avšak velmi pomalým krokem se blížila ke mě. Z jejího pohybu vyzařovala nenucenost a přesto působila jistě a neoblomě. Z dálky ještě nebylo poznat kromě elegantního obrysu nic, ale po chvíli, když se postava přiblížila, bylo jasné, že na toto setkání do smrti nezapomenu. Černý, decentně pruhovaný, oblek padl postavě stejně jako čerstvě nalakované boty. Na hlavě měla, klobouk takže do obličeje vidět nebylo, ale napětí které vyzařovala už takhle, by se dalo krájet. Skoro jsem cítil jak se každým krokem přibližuje nejenom fyzicky, ale také jak proniká do nitra mé mysli. Jako nahý uprostřed davu, jako kočka uprostřed smečky psů jsem se ve svých myšlenkách ocitl a nedokázal jsem odvrátit neustále se vracející podivné představy, které jako by přicházely odjinud.

Přestože nebyla nějaká neobvyklá zima, na rukou mi naskočila husí kůže. Byl to zvláštní pocit strachu smíšený s touhou podlehnout. Když se postava přiblížila sotva na deset metrů mlhu prořízl nejasný záblesk a zhasla všechna světla ve vesnici. Rázem jsem se ocitl v naprosté tmě. Zaražen vývojem událostí, zůstávám stát na místě a čekám co se stane. S každým krokem, kdy ke mě postava záhadného cizince byla blíž a blíž jsem cítil větší vzrušení. Husí kůži jsem měl už po celém těle, když záhadný cizinec stanul přímo předemnou a vzhlédl. Pod krempou klobouku skrýval cizinec hrůzné tajemství. Jeho tvář měla barvu bledší než sama mlha a na místo očí na mě zíraly jenom dva prázdné tmavé důlky. Zastavil se přímo předemnou a nahnul se, jako by chtěl něco říci, pak jsem si toho všiml. Na místě kde mají lidé pusu nebylo nic, pod nosem, který připomínal spíše nos smrtky byla jenom zaoblená brada potažená tou bledou kůží. Avšak i když něměl ústa, uslyšel jsem najednou velice zřetelně jeho hlas. Ten pocit bych srovnal s euforií smíšenou se zoufalstvím, jako když někdo šeptá tak tiše, že to vypadá jako by nemluvil a vy i tak rozumíte zcela zřetelně každému slovu.

Odvrať oči ode mne hned,
než příjde kosa ke slovu,
po ní polibek jako jed,
pozdě bude na omluvu.

V malý okamžik jsem si myslel, že jsem se zbláznil, ale netrvalo dlouho a já pochopil, že si ten tajemný cizinec našel cestu do mojí mysli. Nejenom že mi mohl sdělovat svoje myšlenky, ale zároveň moc dobře věděl co si myslím já. Bylo to jako když se vám někdo hrabe v kapse kalhot, cítíte to, ale pokud máte svázány ruce, nic s tím neuděláte. Jediné co mě napadlo bylo zavřít oči, avšak ještě než jsem to udělal spatřil jsem naposled cizincův obličej. Děly se divné věci, tam kde původně ústa chyběla se nyní oběvila tmavá prohlubeň která se v mžiku propadla dovnitř a odhalila černý jazyk pomalu se natahující ke mě. V tu chvíli mě ochromila čirá hrůza. Naštěstí však nebylo pozdě a pevně jsem zavřel oči, odhodlán je již nikdy neotevřít.

Vybral jsi si cestu sám,
dál budeš moci žít,
svobodu ti dnes dám,
ale oči tvé budu mít!