Město mrtvých

Měsíc v úplňku zasazen v nebi bez mráčku příjemně plál matně stříbrným světlem, které jen mírně osvětlovalo přilehlé náhrobní kameny městského hřbitova. Ty se pod měsíčním světlem leskly a dávaly tak na odiv svou existenci i existenci lidí, jejichž jsou vypravěči. Jediné, co po člověku zůstane na tomto světě je hrob
s tělem a náhrobním kamenem, který se za pár set let rozpadne a nic po něm nezůstane než hromada starého kamení. Pak přijde hrobník a vše odklidí jako staré harampádí, načež pohřbí do hrobu nově zesnulého. Původní obyvatel hrobu se ocitne pod novou rakví, aniž by
se někdy někdo dověděl, že hrob je původně jeho. Rozpadlý náhrobek se vymění za nový. K hrobu budou pár let přicházet příbuzní než se i na nového obyvatele zapomene a jeho náhrobek se rozpadne. Dokonce i smrt
je koloběh.

Sáva často chodila v noci na hřbitov. Nebála se,
protože věděla, že není čeho se bát. Mrtví z hrobu
již nevstanou a duchové jsou dávno pryč. Stejně jako dny jejího dětství, kdy byla šťastná a spokojená. Nic
ji tehdy netrápilo, snad jen to s kým si bude příští den hrát venku nebo jestli ji rodiče vůbec ven pustí. Ach, jak krásné to bylo a už nikdy nebude.
Procházela uličkami mezi hroby plně pohroužena do svých myšlenek. Vysoce vzrostlé stromy vytvářely nad hřbitovem nádherně zelenou střechu a tak se světlo měsíce
jen stěží dokázalo dostat úplně dolů. Jen málo náhrobních kamenů se pyšnilo jeho světlem, jež
se na vyleštěném kameni odráželo. Zelená střecha měla mezery, ale i tak byla zvláštním způsobem krásná
a k městskému hřbitovu se hodila.
Hřbitov sám o sobě nebyl moc velký jako jiné hřbitovy
v dalších částech města. Tento však měl nádech tajemna
a každý živý člověk se na jeho půdě cítil podivuhodným způsobem jinak než když do něj vstoupil.
Sáva ten pocit milovala, protože v něm cítila domov. Často chodila přímo ze školy na hřbitov a doma se mnohdy až do večera neukázala.
Celá třída se s ní odmítala bavit, protože chodila
v černém oblečení, na opasku ji vysely tři proudy řetězů, rukavičky dlouhé po loket zakrývaly řezné rány, které si dělala, aby nezapomněla. Trička byla značková
z jednoho gothic shopu, kam ráda chodila nakupovat
i malé doplňky. Nikdo ji neřekl jinak než „Ta v těch černých hadrech.“ Nikdo se Sávy nebál jen měli respekt, obzvlášť po tom, co se ji snažila jedna sto kilová ranařka z třetího ročníku šikanovat. Sáva však měla
na šikanu vlastní názor, který ranařka poznala hned
jak cítila ostny hrubého náramku zarývat
se do sádelnatého krku. Ještě týden po incidentu měla ostny vytlačené na místě kde Sáva prakticky surově přitlačila. Od té doby se ranařka černé růži vyhýbá,
aby se opět nepopíchala o její ostré trny.
Měsíční světlo osvětlilo asi dvě stě let starou hrobku, což Sávě vykouzlilo spokojený úsměv na rtech. Ráda
u ní sedávala a v tichém šumění listů stromů se učila nebo prostě jen seděla přemítajíc o životě.
Plotek ohraničující hrobku už dávno zrezivěl a někdo jej pravděpodobně vyhodil. Nic nebránilo tomu, aby
si Sáva sedla na první schod vedoucí ke dvoum deskám položeným na vstupech do hrobky. Hrobka samotná měla podle Sávy alespoň dvě patra, ale ověřit si to nemohla. Sedíc tiše pozorovala jak se tma táhne hřbitovem. Nacházela se v zadní části hřbitova, která byla podle některých nejstarší. Pouliční osvětlení k nim nikdy nemohlo proniknout tak jen matně zářilo v dálce jako světla spásy a naděje pro živé návštěvníky.
Zahalena do temnoty hřbitova seděla u hrobky a kochala se pohledem na město mrtvých. Často hřbitov takto nazývala. Bylo v tom něco částečně pravdivého
i děsivého.
Krátký pohled na mobil ji ujistil o stále běžícím čase. Byl nejvyšší čas vrátit se domů.
Cesta netrvala dlouho. Autobus jel za pět minut, co Sáva dorazila na zastávku. Po dvou zastávkách vystoupila razíc si cestu davem k nejbližšímu panelovému domu. Vchodové dveře byly zase nezamčené, což mile ráda napravila. Nesnášela v domě nezvané návštěvníky v podobě feťáků a smradlavých bezdomovců. Je tomu asi měsíc,
co domovník musel volat policii, aby si odvezli mladého kluka, který se téměř předávkoval svou drogou v injekční stříkačce. Nakonec se Sáva dověděla, že mladík měl žloutenku typu B, což předpokládala. U takových lidí
to bylo zcela normální, obzvlášť u těch mladých
a hloupých nedbajících hygienických zásad,
jejichž znalostí oplývali starší feťáci zběhlí ve své honbě za nirvánou.
Výtah opět samozřejmě nefungoval tak musela využít schodů hned vedle. Po namáhavém vyšlapu do pátého patra konečně stanula přede dveřmi.
Klíč vklouzl do zámku jako po másle, což Sáva uvítala
s úsměvem. Mnohdy se musela se zámkem téměř poprat,
aby otevřela dveře do bytu, načež ji napadlo, že táta asi konečně zámek opravil.
S radostí vešla dovnitř zavíraje hned za sebou dveře. Bytelné vysoké boty rozšněrovala během několika minut.
„Tati, jsem doma!“ Křikla dovnitř. Odpovědí ji však byl jen přidušený pláč z kuchyně. Zvědavost jí nedala. Vtrhla do kuchyně jako tajfun, ale bez jakékoli odezvy sedícího otce. Seděl u stolu naproti němu jeho sestra, teta Bára, která ho držela za ruku. Oba tváře zarudlé, plné slz.
„Co se stalo?“ Dožadovala se odpovědi, ale žádnou nedostala. Ani jeden si ji nevšímal.
„Tati, teto Báro!“ Rozječela se rozčíleně až zrudla
ve tváři jako rajče. „Co se… ?“ V půli věty se zarazila stojíc jako přimražená hned za vzlykajícím otcem. Vytřeštěně zírala na parte ležící vedle otcovi ruky, kterou jemně mačkala teta.
„To nemůže být pravda,“ zašeptala tiše. Kroutíc hlavou nemohla pochopit, co se stalo. Jak se to vůbec mohlo stát?
Ještě z posledních sil zakřičela „Tati, řekni, že je to vtip!“ a svalila se na zem v pláči nad ztrátou toho nejcennějšího, co kdy měla.

Smuteční obřad byl velmi krásný. Sešla se na něm celá rodina. Tváře zbroceny slzami smutku a žalu se skláněly k zemi, aby položily kytice k rakvi. Hned na to si pozůstalí našli své místo v lavicích seřazených podobně jako v kostele.
Smuteční obřad započal. Útlá žena středního věku
s úhledně sčesanými vlasy dozadu se ujala svého místa. Jasně mluvila do mikrofonu vyslovujíc slova smutku
i útěchy. Její klidný hlas se nesl sálem, jež bodal pozůstalé do srdcí. Krutá realita je bolestivě pojídala za živa. Mnozí se neudrželi a vzlykali nahlas neschopni to zastavit.
Při písních, které následovaly po vyčerpávajícím rozloučení, se otec zadíval na obrázek opřený o rakev. Nedokázal snést ten pohled dlouho. Jen cosi nesrozumitelného vyletělo osamělému muži ze rtů,
načež se propadl v neutišitelný pláč.
Zvětšenina Sáviny fotky smutně stála opřena o rakev. Její modré oči se zarývaly do srdcí pozůstalých a úsměv na její tváři je doháněl k hlubokému zármutku. Už nikdy nebude česat ty krásně dlouhé vlasy barvy havraních per, o které Sáva tak úzkostlivě pečovala. Nikdy už nebude mít možnost ji kulturně vzdělávat, aby dospěla
ve vzdělanou mladou ženu. Nepohladí ji na dobrou noc jak to dělával, když byla malá. Neuslyší její hlas,
tak příjemný a hedvábně jemný.
„Sááávo!“ Křikl uplakaný otec zlomený životem a ztrátou dvou žen, které nadevše miloval.