Pád pyšné královny - 3.část

Zanedlouho jsem se dostala před hrad. Vzala jsem to přes rozlehlé nádvoří do svého pokoje. Potřebovala jsem se vyspat.

Dalšího večera, jakmile jsem se probrala, byla jsem to zase já. Včerejší noc se zahalovala do roucha zapomnění. Je to má obrana proti problémům. Oblékla jsem se do volnějších černých kalhot a modrého upnutého trika na ramínka, učesala jsem se. Jako na načasování se ozvalo naštvané klepání. Viktor. Ó, zřejmě se mu nelíbila prohlídka pokoje. Zlomyslně jsem se ušklíbla. Ani nevím, jak dopadla.
„Viktórku, budeš muset počkat,“ křikla jsem vesele. Začala jsem si stlát rakev, uhladila jsem v ní samet. Srovnala oblečení. Poklidila. Chvíli jsem se na sebe dívala do zrcadla, až pak jsem ráčila otevřít dveře.
„Jen pojď dál…“ šeptala jsem a významně se na něj koukala. Prohlížel si mě, jakoby mě v životě neviděl.
Luskl jsem mu před obličej a on sebou škubl.
„Nechci vědět, co jsi dělala….“ Odmlčel se a pokrčil obočí. „Proč jsi poslala toho upíra, aby prohledal můj pokoj?“ vyjel na mě rozzuřeně.
„Jen tak pro zábavu?“ škodolibě jsem se usmála.
„Už mě to přestává bavit, Antionetto! Zajímá tě vůbec, co se děje mimo tebe? Zajímá tě vůbec, že ti někdo vraždí upíry? Že Juraj je nějakej netrpělivej? Posílá sem příliš vlkodlaků? Že naše drahá Půlnoční kočka spřádá nějaké plány? Na co sakra ta tvoje kebulinka myslí? Zapříčiníš pád nejen sebe, ale celého upířího rodu. Taky se povídá o nějakém neznámém, co tu obchází? Posloucháš mě vůbec?!“
Ha, právě jsem přišla na to, proč je ve společenské místnosti vždy tak málo upírů. On je někdo vraždí! Tím se to vysvětluje. Neříkám, že by mi to nevadilo, ale přeci jen se mé dětičky nějak přemnožily. Silnější přežívá. Co se týká Juraje, asi jsem to pěkně zhatila s tím poslíčkem. Pozdě litovat. A Půlnoční kočka? Dávno jsem ji vypustila z mysli. Cože tak najednou se všichni rozhodli, že ožijí?
Asi bych vám měla vysvětlit, kdo je ona kočka. Tvrdí, že je potomek Egyptské Mau a Vlka. Já bych stručně řekla: kočkodlak. Snaží se vyrovnávat Váhy zla a dobra. Hrát si na spasitele. Takže s ní nejsem pochopitelně zrovna zadobře. Ale je legrace si s ní popovídat. Párkrát jsme se střetly. A někdo neznámý tu obchází? To není moc neobvyklé.
Odpověděla jsem mu po chvilce: „Jistěže poslouchám, to bych si nedovolila neposlouchat.“ Provokace, och, jak jí miluju.
Drahý Viktor zrudl. „Tvý dětičky maj možná vymletej mozek po tobě, ale já ne!“
„Co si to dovoluješ? Jak to mluvíš!“ žasla jsem.
„Jdu pryč!“ a odcházel. Vyvedl mě natolik z míry, že jsem ho nechala být.

Už po druhé za dva dni jsem od něj slyšela stejná slova. Tentokrát je však myslel zcela vážně. Odchází úplně pryč. Ještě bych mohla mít příležitost zabránit mu v tom, ale nějak se mi nechtělo. Co se může ještě zhoršit? Co? Jeho odchod ničemu neprospěje, ani neuškodí.

Jak se blížilo setkání na hřbitově pořádané Sdružením nočních bestií, cítila jsem neklid. Ne svůj, ale mých upírků. Říkám si, jak dlouho vlastně přetrvává. Nepřehlížela jsem ho náhodou? Nerostl pomalu za mými zády a já ho schválně ignorovala? Proto se teď tolik nedivím. Tenhle neklid bublal pod povrchem a zrovna nyní se rozhodl, že spatří světlo světla. Jakoby se to mělo stát.
Mí drazí nebojácní upírci se začali schovávat. Je to až tak špatné? Nemyslím. Nebýt náhlého úbytku, vyvraždila bych je sama. Cožpak takhle se chová upír? Asi bych měla poděkovat autorovi tohoto díla.
Proč jsem tuhle situaci přehlížela tak dlouho? Čím jsem byla zaneprázdněná?
Blbá otázka, ušklíbla jsem.
Dobrá, možná nejsem perfektní královna, ale kdo je? Radím Vám neodpovídat.
Takže, komu bych měla děkovat za vraždění mých upírků? Půlnoční kočce? Jeden člověk nestačí na takovou spoušť. Vlkodlakům? Nechávám v záloze. Je jich dost na to, aby vraždili… Jenže posledních pár let se nám celkem daří žít v rovnováze. Proč by ji porušovali? Jsou to chlupatí podvraťáci! A ten někdo neznámý – stejná odpověď jako u kočky. Poslední možností je někdo úplně nový. Nový, který dlouho přečkával, sledoval, plánoval…
Fajn, možností máme víc. Jak jim přijdeme na kloub? Tohle přemýšlení mi leze na mozek.
Procházela jsem kolem dveří, za nimiž se ozýval klavír. Miluju klavír. Potichu jsem vstoupila do místnosti, abych nevyrušila klavíristu. Á, klavíristku. Ženy za klavírem vypadají neodolatelně, nemyslíte? Křehce vypadající upírka se věnovala pilně hře, nějaké melancholické písničce. Kývala se do rytmu, plná ústa mírně pootevřená, pár bílých vlasů jí spadávalo do obličeje z jejího upraveného drdolu. Měla dlouhé řasy. V obličeji se jí rýsoval požitek ze hry.
Jak málo stačí, abych zapomněla na problémy.
Neznámá pomalu vzhlédla ke mně. Její oči mě ohromily. Obzvláště jedno. Buď používá mléčnou čočku, nebo se jí stalo s ním něco stalo. Pokračovala dál v hraní a upřeně se na mě dívala.
Z ničeho nic přestala hrát.
„Královna si něco přeje?“ Sice se ptala, avšak žádný zájem z její otázky nesršel.
„Co si myslíš, že bych měla dělat?“ Schválně, co odpoví.
Chvíli mlčela. „Já to řeknu a vy mě pak zabijete,“ odpověděla domýšlivě.
„To je možný,“ neodporovala jsem.
Nehezky se usmála. „Tak vidíte.“
„Tak možná nezabiju…“
„Ale já si myslím, že jo.“
Děvenka si nějak dovoluje. Přistoupila jsem majestátně blíž. V očích se jí zableskl strach. Postavila se a ustoupila ke stěně.
„Nemučte mě!“
„Proč bych to dělala?“ zeptala jsem se lehce ironicky.
Znatelně polkla. „Protože nic jinýho neumíte?“ Zavřela oči a dala před sebe ruce v obraném gestu. Ďáble, to nemají nic lepšího na práci, než aby mě pořád otravovali, obviňovali?
Pobaveně jsem sledovala její počínání. Váhavě otevřela jedno oko, následovně i druhé. Dala ruce zpátky na své místo.
„Odpověz, nebo si to najdu v tvé hlavě sama.“
Prohraně si povzdechla. Žádné východisko.
„Být váma… eh… jdu se někam zabít.“
Klid, klid, klid, to chce klid, opakovala jsem si.
„Zabít, říkáš?“ ptala jsem se nebezpečně klidným hlasem. Sledovala mé reakce. Ovšem držela se. Byla jsem svědkem, jak několik upírů už při tomhle padali na zem sami od sebe. Přišla jsem až k ní. Dala jsem ruce kolem ní, naše těla se dotýkala. To její se pod mým klepalo. Sevřela pevně víčka, jako by to snad pro ni bylo něco nechutného.
„Jak se jmenuješ?“
„Lilian,“ vydechla zmučeně.
„Co prosím?“ pozvedla jsem obočí.
„Lilian, paní.“ I přes to, že z ní byl jasně cítit strach, dokázala se chovat alespoň trochu na úrovni. Asi jsem se zapomněla zmínit, že co se týče žen, jsem mírnější. Jak už jsem prozradila, jsem někdy zákeřná feministka. Tahle upírka má štěstí. Mám ráda, když má žena převahu nad chlapem. A ona se chovala mnohem lépe, než kdejaký upír v její situaci. Má u mě plus.
„Půjdeš se mnou na zítra konané setkání na hřbitově. Budeš můj doprovod.“ Oznámila jsem.
Netvářila se zrovna nadšeně.
„Ale paní se se mnou nemusí obtěžovat,“ rozmlouvala mi.
„Proč tam nechceš jít?“
V široce otevřených očích jí proběhl stín a obavy.
„Moc riskantní. Podle mě je to výborná příležitost pro někoho, kdo se nám snaží uškodit. A nikdy nevíte, co Bestiáci zase vymysleli.“
Usmála jsem se. „Není to vzrušující?“
Koukala na mě jako na blázna. „Ne,“ zazněla nekompromisní odpověď.
„Ale kdybych chtěla uposlechnout tvé rady, je to výtečná příležitost, nemyslíš?“
„Eh…hhh… Nepochybně.“
„Tak vidíš, vymyslela jsi to, tak půjdeš hezky se mnou a bez rozmlouvání, rozuměla?“
Pouze přikývla.
„Budeš na mě čekat zítra v devět před hradem, jasné?“
„Jak si přeje královna.“
Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli jí nechám na pokoji a nechám ji strávit nečině večer. Nevypadala, že by se mnou někam šla. Samozřejmě bych ji mohla donutit. Jenže zase z její iniciativy by to bylo mnohem lepší.
Nechala jsem ji samotnou v pokoji a odešla jsem pryč. Zarazila jsem se. Úplně jsem zapomněla na Robina, kterého jsem nechala uvěznit ve sklepení, mého drahého. Žije ještě vůbec?
Půjdu to prozkoumat. Šla jsem chodbou, několikrát zahnula. Ještě nikdy se mi nestalo, že by byl hrad tolik opuštěný. Působil mnohem stařeji a tajemněji, jak jsem procházela po červeném ozdobném koberci, jímž jsou vyzdobeny chodby. Došla jsem až k točivému schodišti vedoucím do sklepení, mnou hodně navštěvovaném.
Když jsem se ocitla dole, pozdravil mě strážný. Povšimla jsem si jeho vzniklého strachu. Něco tu nevonělo.
„Kde je Robin?“
Očekávala jsem odpověď ve Svěceňáku.
Mlčel.
„Mluv!“
„Paní,“ klekl si přede mnou s rukama pevně sepjatýma. „Prosím, přemístil jsem ho do obyčejné cely.“
Máchla jsem rozčíleně rukou a on odletěl, aniž bych se dotkla, na stěnu. Omámeně po ní sjel.
„Dával si mu krev?“
„Nedával, prosím, paní.“ Mluvil pravdu. Aspoň že tak. Popadla jsem láhev s krví a vydala se do cely. Žalářník mě předběhl a otevřel mi dveře.
Beze slova jsem vkročila do strohé místnůstky ničím nevybavené. V rohu se tiskla troska, resp. to, co zbylo z mého ubohého Robina. Slyšela jsem, jak si pro sebe něco malátně šeptá. Zřejmě mluvil s někým jiným. Nebo sám se sebou. Žalářní oblečení, skládající se z roztrhané košile a kalhot, na něm plandalo. Vlasy měl slepené, zcuchané, no hnus. Obličej podrásaný, umazaný. V tom na mě upřel oči.
Málem jsem uskočila. Byly šílené! Tohle už nebyl Robin. Podlité krví zanikala jejich barva.
„Zlobí se…“ zašeptal hrůzostrašně a zřetelně.
„Vypadni,“ křikla jsem na žalářníka, „a zavři za sebou!“ S úklonou mě uposlechl.
„Kdo se zlobí, Robine?“ Proč jsem na něj mluvila tak mile? Jako na dítě?
Z ničeho nic se svalil na zem, kroutil se, svíjel se bolestí. Avšak z jeho úst nevyšel jediný nářek. Závan nadpřirozena zasáhl i mně.
„Doprdele!“ Nenápadně se o mně otíral. Láhev mi vypadala z rukou a roztříštila se o kamennou podlahu. Do nosu mě udeřil pach krve.
Robin se narovnal a znovu se posadil.
„Oni… se zlobí…“ vpíjela jsem se do jeho úst.
„Kdo oni, Robine?“
„Víš kdo,“ jeho hlas zněl tvrdě. „Jeden z nich…“ začal. „Mě navštěvuje hodně často. Je mladý… hodně mladý. Prý si ho donutila k sebe-“
„Neeee!!!“ vřískla jsem. „Neee, lžeš mi. Zabiju tě!“
Smířlivě si povzdechl. „Prosím, udělej to. Týrají mě. Chtějí, abych s tebou mluvil,“ díval se mimo mě. Výraz se mu změnil na nečitelný.
„Jsou tady?“
„Jsou všude! Nedají mi pokoj. Ne, ne, ne, prosím. Já jí to povím… Nedělejte to. Ne.“ Jeho tělo opět zachvátily křeče.
„Chr.. mrrr, blíží se tvůj konec!“ ztuhl v pohybu. Já už jsem byla napůl cesty ven z cely. Stálo mě velké přemáhání neutéct s řevem. Kolem strážného jsem prolítla jako duch. Snad mě ani nezaregistroval. Zastavila jsem se až ve svém pokoji, kde jsem se přitiskla ke dveřím. Proč se mi zdálo, že se stěny mého pokoje smršťují, že tu nejsem sama? Co se to sakra děje? Proč bych se měla strachovat něčeho, co ani nevidím? Chytla jsem se za hlavu.
„Nechte mě,“ mumlala jsem. A opravdu všechno najednou ustalo. Rozhlédla jsem se po pokoji, který působil jako obvykle. Nic nenormálního. Nebyl to jen výplod mé fantazie? Nepokouší mě šílenství?
Vlezla jsem do postele a přetáhla se peřinou, což mě málem donutilo k úsměvu. To přece dělají děti, když se bojí nočních stínů. Nedokázala jsem spát, den jsem spíše probděla. V mém těle rostl pocit. Pocit, který se mi vůbec nelíbil.

Kolem osmé jsem vstala z postele. Dnešní noc si nenechám ničím zkazit, slíbila jsem si. Otevřela jsem svůj šatník. Jistě jste si všimli, že neodpovídá dobovým stylům. Kdysi jsem totiž přeměnila jednu švadlenu v upírku a ona mi pak s radostí dělala oblečení na mé požadavky. Přišlo mi trochu nepraktické brát si na hřbitov kraťounké šatičky, ale neodolala jsem. Byly rudé, jednoduché, s velkým výstřihem a dobře padly. Jestli jsem si pod ně něco vzala, nechť je Vám záhadou.
Vyšla jsem před hrad, kde už na mě čekala Lilian. Hodná holka. Nezdrhla. Bílé objemné vlasy si nechala rozpuštěné. Nádherně ladily s bílým korzetem doplněné černými kalhoty.
„Zdravím, Lilian.“
Pokynula mi hlavou.
„Nechceš se vrátit na okamžik do hradu?“
„Nechcete přece dorazit pozdě,“ nenechala se vyvést z rovnováhy.
„Jak myslíš.“

Při cestě se držela za mnou. Několikrát se ke mně přiblížila, ale pak se zase oddálila. Věděla jsem, že se mnou chce mluvit. Že mi chce vymluvit cestu, nebo mi alespoň promluvit do svědomí. Trochu marné a ona si to uvědomovala. Je celkem chytrá.
Dnešní večer bude fiasko. Něco se stane. Věděla jsem to já, věděla to Lilian. A přes to jsem tam šla. Cožpak bych mohla chybět?
Hřbitov se nacházel v rozlehlé roklině. Proplétaly jsme se mezi stromy, mezi nimiž se nám občas poskytl výhled na část hřbitova. Asi uprostřed hřbitova se nacházela větší klec, ve které byli uvězněni lidé. Některým zřejmě způsobili řezné rány. Krev! Tiskli se k sobě, aby byli co nejdál ode všech stran klece. Nedivím se jim. Nezávidění hodná situace. Zahlédla jsem i pár upírů pozorujíc vystrašené lidi. Zábavné.
Lilian vedle mě kroutila hlavou. „Panebože,“ mluvila po tichu pro sebe.
„Toho se být tebou na tomto místě nedovolávám,“ řekla jsem a koutky úst mi pocukávaly ve zvráceném úsměvu. Lilian vůbec netuší, co jí tu čeká.

Jak jsme se přibližovaly, potkávaly jsme několik málo upírů. Většinou mě všichni poznali, a proto s úklonkou pozdravili. Sebejistě jsem kráčela a Lilian za mnou zpomalovala.

*Lilian*
Panebože, panebože, opakovala jsem si stále dokola. Kam jen to jdu? S čím jsem to souhlasila? Nikdy jsem si tolik nepřála pocítit Boha. Na tomhle temném místě po něm nejsou ani památky. Narážely jsme na čím dál více upírů. V jejich tvářích… v jejich zkažených tvářích se zračilo tajemství, stín, temnota, NETVOR. Ty oči – div jsem se nepokřižovala – tmou žhnoucí, zvrácené. Antionette si vykračovala a zřejmě si takovýhle detailů ani nevšímala.
Zježovaly se mi z tohoto místa chloupky po celém těle. Skoro jsem se obrátila a rozeběhla pryč. Ale to bych si nedovolila, ona by mne potrestala.
Hned při vstupu na hřbitov se nám naskytla nechutná scéna. Dva mladí upíři vyhrabávali z hrobu pohřbeného člověka. Kde člověk najde klidu, když ne po smrti? Otevřeli víko rakve. Nakrčila jsem nos kvůli puchu hniloby. Tlumeně jsem se rozkašlala. Na dně rakve ležela kostra. Sem tam se na ní dali rozpoznat kusy ztrouchnivělé látky. Naštěstí jsme pokračovaly dál kolem dalších hrobů zahalených při zemi hustou mlhou, proto jsem se už jen mohla domýšlet, co plánují s tělem.

*Antionette*
Bavila jsem se nad Lilianinými reakcemi. Samozřejmě neměla tušení, že se jí hrabu v hlavě. Sledovat tok jejích myšlenek mi přišlo velmi zábavné. Jen mě trochu mrzelo, že se jí tu nelíbí. Na nedalekém hrobě ležela s vyhrnutými šaty plavovlasá žena. Pod spodnici se jí dostával s menšími obtížemi s podvazky nějaký upír. Žena začala slastně zaklánět hlavu, když se upír dostal tam, kam měl zamířeno. Laskal jí, dotýkal se. Vzrušilo mě to.
„Ehm-ehm,“ ozvalo se najednou. Otočila jsem se na nově příchozího upíra. Ále, sám zakladatel Sdružení nočních bestií. Jeho oblečení se skládalo jenom z černé kůže. Miluju upíry v kůži. Piercing v obočí se při měsíčním světle zaleskl. Černé vlasy mu trčely do všech stran, takže to vypadalo, jakoby se právě probudil.
Lehce se uklonil.
Bestiáři se mi vlastně nemusí podrobovat. Teda jistě, musí mě uznávat jako královnu, ale v podstatě mají volnou vůli. Zařídila jsem to tak. Akorát bych s nimi měla zbytečný problémy.
„Zdravím tě, královno nočních přízraků. Buď vítána na naší sešlosti. Stejně tak tvůj doprovod,“ pronesl slavnostně a kývl i na Lilian. Ta zírala někam jinam.