Napij se

Haku je chlapec, který osiřel, když byl ještě malý kluk. Ale někdo ho našel, uprostřed zasněžené ulice, plného hladu a samoty. Našel ho a dal mu naději. Zabuza... A Haku za něho musí bojovat. Kvůli té vděčnosti, kterou k tomu muži má... Vděčnosti za svůj život. Jako syn a otec... Jako otec a syn.
***
/Nadechni se. Zhluboka. Nadechni se a vnímej… Vnímej všechno, co je ti nabízeno, vnímej pocity, vnímej myšlenky času… Jen zavři oči a dívej se na ty barvy života. Poslouchej zvuky budoucnosti… Zvuky, bijící zvuky bubnů osudu, ze kterých duní celý tvůj svět. Otevři ústa a na svém jazyku pociťuj tu zvláštní kyselou chuť slibů, pachuť krve a sladkých okamžiků zároveň… Ať má vzduch vůni luk, ať má vůni listí, právě spadaných ze stromů. Nadechni se… Dotkni se rukama sametu, dotkni se ostří meče. A boj se. Boj se bolesti a radosti. Ještě chvíli, už jen chvíli…
Prožívej…/

Les má mnoho místností, do kterých člověk kdysi možná vstoupil, ale možná taky ne. Les má spoustu místností, kde jen zvířata mají svůj domov. A kde mají svůj domov lidé, lidé bez domova. Lidé, tuláci. Kde prožívají zimu, kde prožívají léto, kde prožívají všechno, co se děje. Jenom putují krajem… Jdou, od stromu ke stromu, jdou, váhavým a jistým krokem zároveň. A hledají. Hledají, kde složit svou hlavu plnou těžkých starostí a lehké svobody. Nemají pevný bod, nemají žádnou adresu, protože se jí zřekli. A teď, jdou tam a sem a vítají možnosti, které jim osud poskytl otevřenými hrstmi. Na, jako kdyby říkal. A oni po nich skočí jako pouštní duna po vědru vody.
/Haku?/
I on byl jedním z nich. Tulák, možná. Neměl svůj domov, ale měl svého otce. Měl někoho, ke komu mohl vzhlížet, měl někoho, na koho se mohl dívat otevřenýma očima. A všímat si všeho, všeho, protože se učil. Učil se od něj, co to znamená žít.
/Haku…/
Uprostřed jednoho takového lesa, uprostřed místnosti beze zdí z cihel, se zdmi z čistého vzduchu prostoupeného vůní jehličí a listí, seděl ten syn. Jako doma, dalo by se říct. Jeho plíce klidně nasávaly ty barvy a rozmanitosti vůně borovic, vůně modřínů a vůně dubů, buků, kaštanů. Všech rozličných i nerozličných stromů, žily spolu, v jedné půdě, dotýkaly se kořeny, vítr zpíval listy jehličnanů stejně jako listnáčů. A chlapec věděl, že tohle je zvláštní místo. Místo, kde je mír. Kde se nikdo na nikoho nezlobí jenom kvůli tomu, že je jiný. Stromy totiž mlčely. I když zpívaly, mlčely. A přátelily se dál…
/Haku!/
Seděl tam, na pokrývce z oranžových a rudých listů, nahnědlé kůry, na pokrývce ze zeleného jehličí a malých šišek, růžových květů i plodů, tmavých kaštanů a mízy… Pokrývce, pod kterou odpočívala sama Matka země. Jenom hlína, možná. Spíš dárkyně, řekněme. A u ní, u té důstojné ženy, která ležela klidně a mírně, v tomhle lese jistoty, vznášelo se lehce mlhy, výparů, bílých oblaků, sestoupených na zem. Málem zakryly celý ten nízký stolek, za kterým chlapec seděl. Nízký, tmavý, vyrobený z mrtvé sestry stromů okolo. Tmavý, vzácný dub. Který takhle žil dál.
On tam seděl, na zemi pokryté listy, jako kdyby to byl ten nejměkčí polštář na světě. Ruku držel na teplé konvici čerstvého čaje, která ho uprostřed studených a podzimních hlubokých lesů hřála. Na konvici, trůnící uprostřed toho nízkého stolku, přímo vedle malého hrnku bez ouška. Bílého, z obyčejného porcelánu, stejně jako sama konvička, stejně jako sám čaj. Bílý čaj. Lehce si odlil, chlapec s dlouhými hnědými vlasy, a hrnek bez ouška, který v téhle zimě nepálil, ale hřál do prstů, přiložil ke rtům. Hřející tekutina prostoupila jeho krkem, dál, do chlapcova těla. Vlévala se kolem jeho plic a on na hrudi pocítil příjemné teplo, takové, jaké se objeví, když člověk má někoho rád. Z celého svého srdce. Čaj hřál zevnitř, ale na jazyku ještě pořád vytvářel tu hořkosladkou chuť. Hořkost, slad… Hořkost a slad. Společníci, kteří často chodí spolu. I životem, většinou. A ani neklepou, rychle se vystřídají u prahů našich dveří.
/Haku…/
Přemýšlel. Zatímco pil, zatímco vnímal všechny ty pocity ze zdánlivě obyčejné tekutiny, přemýšlel a musel se usmát. Věděl, že zemře. Dřív, nebo později. Dřív, nebo hned. A usmál se, hořkosladce. Cítil to, stejně jako cítil ten čaj, stejně jako cítil ten chlad z mlhy nad Matkou zemí, cítil, že pro svého otce zemře. A jed, který mu s bílým čajem vešel do těla, jed se pomalu rozléval. A pomalu mu způsoboval mučivé bolesti mučedníkovy smrti.
/Proč jsi to udělal, Haku?/
Dvě ruce, dvě dlaně bílé jako sníh mu najednou přikryly oči, které z jedu mrkaly bolestí.
/Hádej, kdo jsem?/
Chlapec se zhluboka nadechl. Prudký, ten prudký jed, působil až moc rychle…
„Smrt?“ znovu se hořkosladce usmál. Jeho hlas v pustém a prázdném lese, prostoupeném kusem kouzla přírody, letěl dál než chtěl. Odrazil se o ty neviditelné stěny a vrátil se, ozvěnou.
A dlaně se pomalu spustily dolů. Ale on se neotočil. Jenom přivřel oči, odhodlán.
/Proč jsi to udělal?/
„Jsem zbytečný. Jsem zbytečný, svému otci…“ zašeptal z posledních sil. Ale pořád se držel, vzpřímeně a hrdě. Nehodlal se svalit na zem, až do zbytků posledních sil.
/Nejsi zbytečný. Ty určitě nejsi,/ zaznělo. /A máš před sebou něco, co ti to dokáže. Máš před sebou rozhodující bitvu, Haku. Ne bitvu proti jedu ve tvých žilách. Bitvu hrdiny, tu, kterou jsi vždycky chtěl… Bitvu pro tvého otce./
Sklopil oči k zemi.
„Je pozdě, Smrt si pro mě přišla.“
/A víš, že já nejsem Smrt? Já jsem Život, Haku./
Chlapec se konečně otočil. A na vlastní překvapené oči spatřil tu zvláštní osobu. Černou a bílou zároveň, plnou barev a šedi. Zářila, do dálky. Usmívala se a mračila se. Byla vlídná a nevlídná…
/Víš, proč Život a Smrt chodí naráz, Haku? Protože jsou jedním. Prázdnem a nekonečnem. Radostí a bolestí. A ty musíš žít dál…/
Cítil, jak se jed v jeho žilách zastavil. A celý cyklus se vracel zpátky… Jed se ohříval, stejně jako předtím chladl, stal se znovu součástí toho čaje, který znovu hřál jeho nitro, který mu hořkosladce kořenil jazyk. Náhlé nutkání ho nutilo předklonit se a celý ten šálek něčeho tak zdravého a přitom tak smrtelného vyvrátit zpátky, pryč ze svého těla. Pryč, protože on měl ještě čas. Ještě chvíli času…
/A běž za svým otcem. Teď tě bude potřebovat…/
Ještě chvíli nevěřícně setrval v předklonu. Ruku na břichu, prázdném. V jícnu měl podivné nic. Zvedl se prudký vítr. Cuchal všechny ty stromy okolo, donutil je šeptat, zpívat, mluvit a řvát… A foukal tak moc, moc a ještě víc, až se celá konvice svrhla, svrhla z toho nízkého stolku, bílá voda stékala do těch listů na zemi, žlutých a oranžových, červených a hnědých. Mezi mízu, mezi kůru, nalámanou na kousky. Dolů, až dolů. Matka země si jed vzala všechen. Jemu nikdy neměl patřit, potrestala svého zlobivého syna.
Chlapec vzhlédl. Chtěl se podívat znovu, vstříc Životu, vstříc Smrti. Ale to světlo zhaslo, zmizelo a stalo se znovu součástí toho, co nikdo nevidí, dokud není čas. Už tu byl znovu jenom ten les… Ten zvláštní, obyčejný les. A ta podivná postava, ta zmizela, dočista. Jenom tu zanechala nějaký pocit… Zvláštní pocit.
„Haku? Haku, kde jsi? Jdeme ukázat, že jsme lepší než oni, zapomněls?!“ zaznělo najednou lesem z dálky, přísným hlasem… Jako kdyby hlasem otce. A chlapec se usmál. Teď tedy nastane ten čas…
Věděl, jaký je to pocit. Byl to pocit života, života, který má svůj smysl.
„Už jdu, Zabuza-san!“ usmál se a zvedl na nohy. Po jedu v jeho těle, jako kdyby nebylo žádné památky. „Už jdu, tati,“ přidal neznatelně, nasadil si masku člověka, který neexistuje a vyšel směrem k hlasu tím křupavým, barevným listím. Do poslední bitvy.