Noční lov

„Dáš si s náma?“ nabídl mi slušně nalitý pankáč nějakou divně páchnoucí samohonku.
„Ne, díky.“ odpověděl sem slušně.
„Tvoje mínus.“ zakončil rozhovor a zmizel za zbytkem party do vlaku. Sledoval jsem jak vlak odjíždí. Dnes to byl poslední který tu staví, ale já tu ještě chvíli zůstanu. Byla pěkná noc, jakých je na podzim málo, a úplněk zaléval šedým světlem louku a blízký les. Ale byl jsem tu z jiné ho důvodu, než abych obdivoval měsícem osvětlenou krajinu. K tomuhle nádraží vedla z vesnice vcelku dlouhá polní cesta takže mě nikdo nerušil. Vrátil jsem se ke svojí rezatící černé škodě 120 a otevřel kufr. Z nepořádku který v něm panoval jsem vytáhl upilovanou brokovnici, rýč a kanystr s benzínem. Zkontroloval jsem jestli mám v pouzdře zajištěnou pistoli. Snad nebude potřeba. Brokovnici jsem si hodil do batohu, zapnul jsem si mp3 a už jsem jen vyčkával.
Už hodinu jsem čekal ale nic se nedělo. Asi v jednu ráno jsem se rozhodl že to zabalím, vrátím se zpátky a sejmu toho debila co mě sem navedl. Ve chvíli kdy jsem chtěl nastartovat se to stalo. Mp3 začala blbnout. Písnička se zasekávala a hned nato se mi ze sluchátek ozývalo jen šustění. Ovanul mě chlad a od úst mi začala stoupat pára. Lov začal.
Vylezl jsem z auta, vzal benzin, bágl a lopatu a šel jsem hledat důvod proč tu dnes v noci straším. Nemusel jsem hledat dlouho. Po chvíli jsem uslyšel nesrozumitelné šeptání. Jako odnikud se za mnou vynořili tři lidé. Muž a žena ve středních letech a dítě. Vypadali jak ze staré fotografie. Měli oblečení jako by byli vesnická rodina někdy z období protektorátu. Dokonce i vybledlé barvy připomínaly černobílou fotografii. Od krku dolů byli pokryti tmavými fleky. Někdo tuhle rodinu obětoval.
Duchové si přestali šeptat a podívali se na mně. No dobře, nedívali se na mně ale spíš skrz mně. Dívali se do lesa. Šli dál a já je následoval. Doufal jsem že mne dovedou k místu kde budu moct ukončit tohle prokletí. Každých 66 let se probouzí k životu a chce krev. Nejspíš jde o nějakého prastarého naštvaného ducha. Musím najít jeho kosti, posolit je a spálit než si vybere svou oběť i pro tento rok.
Následoval jsem duchy lesem. Měsíc osvětloval les skrz holé větve tak dokonale, že jsem ani nemusel vytáhnout z báglu baterku. Jediné zvuky byly moje kroky v listí. Duchové se snad ani nedotýkali země. Fascinovalo mne jak občas na zlomek vteřiny mizeli a zase se objevovali. Na to si snad nikdy nezvyknu. Po chvíli se naše cesta začala zvedat do kopce. Potom co jsem přelezl vrchol a cesta měla klesat duchové zmizeli. Důvod mi málem vyrazil dech.
V údolí byl velký plochý kámen na kterém seděla postava. Měla velkou chlupatou hlavu s kozími rohy, svalnaté tělo a od pasu dolů ji zase rostla tmavá srst. Bylo to ke mně otočené zády, ale dal bych ruku do ohně za to že to mělo kozí obličej. před ním stál nějaký člověk, který měl na hlavě kapuci mikiny aby mu nebylo vidět do obličeje. Vypadalo to že s tím monstrem komunikuje. Kolem této podivné dvojice se objevovali a mizeli duchové. Někteří tancovali jakoby v transu, další se fanaticky klaněli monstru a byli i tací kteří se váleli v křečích a snažili se řvát ústy která už dávno oněměla. Bestie na rozdíl od duchů vypadala až moc reálně. Musel se tu zhmotnit nějaký velmi mocný démon.
Vytáhl jsem upilovanou brokovnici z batohu a odjistil pistoli. Jediné možné řešení bylo zmizet a nemohl jsem se spoléhat na to že cestou nepotkám nic nebezpečného. Když jsem se chystal zmizet, v hlavě se mi ozval zvláštní hlas.
„Zašel jsi daleko lovče,“ díval jsem se na démona ale ten vypadal že dále mluví s člověkem. „nejsi tady vítán, ale ani nejsi hoden stát se mou obětí. Dám ti možnost zmizet ale musíš dokázat že stojíš za to abys žil. A jestli přežiješ, nevracej se. Příště s tebou ani dalším jiným lovcem nebudu mít takovou shovívavost.“
Najednou se přede mnou zhmotnil duch staré ženy a přiložil mi ruku na hruď. Byl to pocit, jako by mi tam vrazili několik dlouhých jehel. Cítil jsem veškerou bolest a utrpení které duch zažil v posledních minutách svého života. Na okamžik jsem měl pocit že se mi duše snaží odpoutat od těla. Jen silou vůle jsem se přinutil zvednout brokovnici duchovi do obličeje a zmáčknout kohoutek. Dávka soli proletěla přízračnou hlavou jako by tam nebyla a duch se rozplynul.
Když člověk přežije tohle tak má strašnou chuť žít, nebo to je jen strach ze smrti? Ať je to co je to, tak mě to pohánělo sprintem přes les zpět k autu. Letěl jsem přes louku co mi síly stačily. Hned jak jsem přiběhl k autu, naskočil jsem do něj, věci hodil na zadní sedadlo a pokusil jsem se nastartovat. Nějakou záhadou to ale pořád nechytalo. Viděl jsem duchy jak ke mně pomalu přicházejí, jako kdyby pro ně čas neměl význam. Větší strach mi však naháněla tráva rozrážená nějakým neviditelným děsem. Na okamžik se zjevil pak zase zmizel. Ten okamžik mi stačil abych rozpoznal že někdo přivolal pekelného psa. Jestli jsem nechtěl skončit jako kusy masa poházené kolem rozdrceného šrotu který býval autem, musel sem něco začít dělat.
Vyběhl jsem ven s plechovkou plnou soli a snažil jsem se s ní udělat hrubý kruh kolem auta. Sotva jsem to dokončil, uviděl jsem jak letí vzduchem odpadkový koš a značka, které byly s panelovým nástupištěm jedinou známkou toho že tady staví vlak. V betonu se objevovaly rýhy jak do něj ve vzteku zatínala pekelná bestie své drápy. Přes solný kruh se dostat nemůže. Pak dorazili duchové. Chodili kolem mne v hrůzném kruhu neklidných mrtvých. V hlavě se mi začaly objevovat hlasy. Nutily mne, přesvědčovaly, lákaly vyhrožovaly a slibovaly cokoli jen abych vyšel za kruh. Sice se považuji za člověka se silnou vůlí, ale tohle na mne bylo moc. Pokusil jsem se je zahnat několika výstřely z brokovnice ale po chvíli se každý duch vrátil a pokračoval ve svém úkolu.
Vrátil jsem se do auta ale hlasy v hlavě neustávaly. Touha vylézt ven a vydat se duchům pomalu ale jistě vytlačovala zdravou touhu žít. Otevřel jsem přihrádku v palubní desce a vytáhl jsem lahvičku s páchnoucí tekutinou. Přinutil jsem se jí vypít a pár minut nato jsem ztratil vládu nad tělem. Prostě jsem se rozplácl na sedačce neschopný se pohnout. Vnímal jsem a myslel pořád stejně ale aspoň jsem se nemohl zvednout a vylézt ven.
Po nějaké době jsem každým kousíčkem své mysli a vůle chtěl vyběhnout ven a ukončit to. Jen nemožnost pohybu mi v tom bránila. Ale jako všechno ani tohle netrvá věčně. Nejdřív se mi pomalu vracela možnost hýbat prsty. Jak jsem měl dost síly abych se plazil, otevřel jsem dveře a sápal jsem se ven. Chvíli jsem ležel u auta uvnitř kruhu a sledoval duchy jak kolem krouží. Tak moc jsem chtěl k nim. Sebral jsem dost síly abych se postavil a šel jsem ven z kruhu. Už stačil jediný krok. Sotva jsem došlápl mimo kruh, zpoza obzoru začalo stoupat slunce. Duchové se rozplynuli v prvních ranních paprscích světla a po pekelném psu zbyly jen rýhy v betonu.
Já jsem se zhroutil u auta a pomalu znovu nabýval rozumu. Po chvíli přijel vlak. Vystoupil z něj ten pankáč který mi asi před sedmi hodinami nabízel tu tekutinu pochybného původu. Chvíli se na mně divně díval, ale pak se sebral a potácel se polní cestou zpátky do vesnice. Já jsem se zvedl, vlezl do auta a zamířil stejným směrem.
Toho démona v lese musel mít na svědomí ten v mikině s kapucí. Dal bych krk za to že to byl někdo z místních. Však já zjistím kdo.