Neznámá...

Objevila se tu nedávno…Vlasy měla černé, střižené do účesu, který vypadal jakoby byla mírně rozcuchaná, ale přesto byl elegantní a moderní…Její pleť byla bledá, skoro až bílá a spolu s vlasy a tmavě modrýma očima tvořili zajímavý kontrast.
Vždy nosila jen černé oblečení a mnozí ji proto řadili do různých skupin lidí, ale vlastně nikdo nevěděl, kam patří, ani kdo to je…
Byla zvláštní…Vcelku nezajímavá dívka, přesto jste si jí všimli hned, jakmile se objevila poblíž vás.Ať už to bylo její kamennou tváří bez známky citu, její zvláštní krásou, tím, co z ní vyzařovalo nebo čímkoliv jiným, všimli jste si jí hned.
Kdykoliv jste se na ní podívali nebo jen pomysleli, přepadl vás zvláštní pocit.Většinu z něj tvořil smutek a melancholie…To z ní vyzařovala asi nejvíce, i když nikdo netušil, proč tomu tak je.To věděla jen ona sama…
Několik dní poté, co se zde objevila se stala nehoda.V jedné odlehlé ulici byla přepadena a následně postřelena mladá žena.
Když šel po dlouhé době tou uličkou nějaký muž, který zavolal pomoc, ten co jí postřelil byl již pryč…
Než přijeli záchranáři byla už skoro mrtvá a po pár minutách zemřela.
Poté, co to záchranáři po několika minutách vzdali a začali balit, otevřela oči a začala opět dýchat.Rána byla z velké části zahojená a kulku svírala žena v dlani…
Nikdo nevěděl, co se stalo a neví se to ani do dnes…Snad jen žena, upírající pohled na postavu dívky skryté ve tmě uličky kousek od nich a ta dívka vědí, co se tehdy stalo.

Dívka uměla to, co ostatní neumějí…Uměla vrátit zpátky do života člověka nebo spíše jeho duši, pokud si to zasloužila.
Ale být sám, zcela odlišný a přitom na první pohled stejný, vyvolává pocit samoty, smutku a kolikrát i strachu…Ona se naučila, schovávat všechny své pocity za „masku“, která nedovolila žádnému citu, aby se projevil na povrchu…Naučila se žít sama, přestože toužila po tom, aby jí někdo pochopil, ale cesta k tomu byla složitá a navíc se jí bála…
Strach ovládá hodně lidí, i ty, kteří jsou třeba jen trochu jiní.

Když mě přepadl ten muž, než jsem stačila jakkoliv reagovat, cítila jsem bodavou bolest.Následně rychle ztratila sílu a nohy se mi podlomily…
Už v tu chvíli jsem věděla, že tohle má být můj konec, ale stejně jsem pořád doufala, že mam ještě šanci na život.
Nevím, kdo byl ten muž, ani proč mě postřelil, prostě se to stalo.
Když přijeli záchranáři, skoro jsem je nevnímala…
Přesto, že mé oči byly otevřené, mně se zdálo, jakoby byly zavřené.Viděla jsem jen tmu a pomalu mě ovládal klid.Ne ten klid, který známe, ale nový, lákavý klid, který mě pomalu kolébal ke spánku a i přesto, že mi nějaký hlas, myslím, že doktorův, říkal, že nemám usínat, odevzdávala jsem se tomu klidu…
Jenže když už byl tak nadosah, změnil se v bolest, trápení, smutek a všechny pocity, které byly přesným opakem lásky, pohody, klidu,…V tu chvíli jsem si přála poslechnout ten hlas, jenž mi říkal ať neusínám, ale nešlo to…
Bylo mi jasné, že už jsem zvolila a že už to nejde vzít zpět…
A pak, jako když někdo v naprosté tmě rozsvítí malinké světýlko, jsem cítila, že to pomalu odchází a já se tomu oddaluji…Po chvíli už mě ovládly jiné pocity, byla jsem šťastná…žila jsem!
Nevěděla jsem, co se stalo, ale stačil pohled na dívku, stojící opodál zakryté noční tmou a já věděla vše…Hlavně to, že jsem dostalo novou šanci…Šanci žít dál.

Stejně, jako se dívka objevila, zase zmizela…Té noci jsem jí viděla poprvé a naposled a ostatní už ji také nikdy neviděly…Šla pomáhat jiným…