Radil mi umělec

Miluju Tě. Můžeš mi to někdy odpustit?

Z hlíny na stěně mého podvědomí se odlouplo nákladní letadlo a s ohromným rachotem přeletělo nad Tvou hlavou. Knihy v policích se otřásly a rozladěně zašustily listy. Ještě štěstí, že máš tak tvrdý spánek. Z klávesnice plačícího počítače vyrazily výhonky popínavých rostlin a pomalu se mi zaplétají do prstů. Slzy stroje jsou husté a mají slabě namodralou barvu. Na omak jsou krajně nepříjemné. Sleduju rámus, který neslyšně vyplouvá z tvých úst.
Školník opět v krajní opilosti prohlásil, že omrdá veverku. Bylo zábavné sledovat ho jak zápolí s několika pokroucenými hliníkovými příbory. Kdybys nespala, všechno bych Ti to vyprávěl. A možná bych se Ti taky pokusil vysvětlit, proč je svět takový svinstvo a proč už se teď nemůžeme vídat tak často.

A já Ti jen hladím vlasy a asi se podvědomě snažím vtisknout tu myšlenku do těch několika pohybů. Ulpěla by Ti na vlasech. Na ohnivých vlasech, které tak trochu žhnou i když spíš. Shořely by a staly se Tvými. Ten žár mě spálí a já se, jako můra u plamene svíčky, stále probírám zákoutími jednotlivých pramínků.
Dalí se vyprostil z kokonu, do kterého se nechal dobrovolně uvěznit, a pomalu slézá od stropu jako obří jedovatý pavouk. Místo uštknutí mi však do ucha pošeptá radu.

Skloním se nad Tvou postel a váhám. Umělec mi radil, já se musím rozhodnout. A Ty? Ty jsi jen nevinná oběť. Miluju Tě…