Ugly story

Praha, 1832

Byla spousta věcí, věcí dobrých. To byl jeden břeh Vltavy. A ten druhý ? To byly zlé věci... Zlé jako jsem třeba já. Nijak nepřeháním, prostě to tak je. Zlá jsem se narodila a zlou mě i zabijí. Pochybuji totiž, že bych mohla i s Jackem umřít přirozenou smrtí. Když jsem s Jackem, tak to prostě nejde. Nemůžu se s ním chovat normálně. Jen slyším jeho hlas, krev v žilách se mi začne vařit, dostávám závratě, srdce mi bije na poplach. A vím, že ON by mě nenechal umřít obyčejnou smrtí. Ne, on by si dal záležet na tom, aby to co nejvíce bolelo. Už jen kvůli tomu, jak by se mi kroutila bolestí tvář, zužovaly a rozšiřovaly se mi panenky, zatínala bych nehty, abych neječela. Opravdu v mojí situaci nepotřebuji nežádanou pozornost. Stačí Jack. A já. My dva jsme až moc. Moc zlí, moc silní, moc krvežízniví. Těch, kteří utekli. Těch, kteří nás zničili tak, že z nás nezbylo nic jiného než obyčejná lidská troska, která si ještě dokázala vzpomenout na pach krve, kterou tohle dokázalo vzrušit. Nesnášela jsem ten pocit, když jsme se skrze mrtvoly probojovávali k jedinému cíli. Když mě Jack nutil tasit nůž a moje oči se podlily krví, získaly šarlatovou barvu, kolena se mi roztřásla vzrušením a já s rozkoší cítila strach dotyčné osoby předurčené k smrti. Vlastně jsem to zbožňovala, když se ve mně na tu chvilku probudil ten netvor a já si užila svojí chvilku slávy, a byla jsem středem veškeré pozornosti. Milovala jsem Jackovo pochvalné mlaskání, když oceňoval moji práci. Jen mi vadilo, že se nikdy nezapojil. Vždycky donutil to dělat mně. Neuvěřitelně mě to iritovalo. Byla jsem vlastně ráda, že si to můžu užívat, nesmírně mě to bavilo. Bylo to pro mě tak silné, jako je pro někoho heroin, pro jiného alkohol. Dělala jsem to jen kvůli Jackovi, tak proč mě trestal ? Vždy si dokázal připravit naprosto brilantní trest a dokonalý důvod. To mě štvalo. Ne, neštvalo, líbilo se mi to.
Mám krysy ráda. Taky byste je měli rádi, když byste s nimi žili tak jako já. A Jack. Zlobil by se, kdybych ho nedodala. Nemůžu teď už psát, vrací se Jack. Nelíbilo by se mu, že píši o nás. O něm. Nebo by z toho měl radost, že si tuhle dobu chci nějak, jakkoliv, uchovat v sobě, u sebe ? Ah, musím se jít trochu umýt. Za nehty mám strašné množství špíny a... zaschlé krve. Opravdu jdu, slyším Jacka.
Nevypadal moc nadšeně, že jsem se tak umyla. Prý je to moc nápadné. Musím mu věřit, vždy má pravdu. Jdu se znovu zašpinit. Chci aby měl radost, aspoň dnes. Neměl dobrou náladu. V poslední době ji vlastně nemá vůbec. Asi to je tím, že jsme dlouho neměli koho zmasakrovat. Zní to hrozně, já vím. Ale je to pravda. Nebo snad není ? Jsou to jen moje ubohé představy, jak vraždím lidi ? Masy lidí ? Doufám, že až takový blázen nejsem. Zatím. Pokud to s Jackem a se mnou bude takhle pokračovat ještě dlouho, nedopadne to dobře. Někdy mívám sto chutí ho zašlapat do země, pěkně hluboko, abych neslyšela ten jeho hlas. Hlavně ten jeho hlas. Dokázal mluvit tak slušně, mile a líbezně. V té samé vteřině mu dokázal zhrubnout, mluvil sprostě a výsměšně. Vždycky mě to strašně zaskočilo, nikdy jsem nečekala ty jeho reakce. Ikdyž bych asi měla. Podle sebe soudím Tebe, nebo snad ne ? Opravdu jsou chvíle kdy ho naprosto nechápu. Doufám, že se to časem změní, nechci přijít o naše přátelství. Ikdyž mi nepřináší žádnou útěchu, jen slzy, slzy, vztek a zášť vůči němu a vůbec všemu živému. Divím se, že ještě nepřišel na to, že si to všechno zapisuju. Včera přinesl k večeři krysu. Rozbrečelo mě to. Jsou to jediné bytosti, které mě dovedou poslouchat, jediné, s kterými můžu komunikovat. Zní to neuvěřitelně, já vím. Nesmím chodit ven. Jedině v noci, a to jen když se chystá dlaší krveprolití. Život v tomhle kanálu, v téhle žumpě světa mě už unavuje. Nedokážu to vyjádřit slovy, myslím, že pro tenhle pocit ani žádná neexistují. Občas mám pocit, že se ty stěny pokryté slizem začínají pohybovat směrem ke mně, že se zlvětně usmívají a třesou, že mě chtějí umačkat k smrti. Je to strašné žít tady v tom pachu hniloby, mezi krysami, které Vám každou chvíli okusují jakoukoliv část těla. Ale ne, krysy byly fajn. Já jim vyprávěla a ony mne ,jako snad jediné na světě, poslouchaly. Vážně vzrušující zážitek, líčit krysám, jaké to je, když zabíjíš. Jako kdybych v hlavě slyšela Jackův hlas. Ach ne, dnes ne. Nechci ty jeho výčitky. Prosím! Alespoň dnes ne. Chci mít chvilku klid. Nejen v hlavě. Ne, Jacku, odejdi z mojí hlavy. Trávíme spolu už tak dlouhou dobu, že jedno mých já se začíná chovat jako on. Pořád mi nedochází, že se někdo jako je on zabývá mnou. Možná se bojí, že bych mluvila... ? Určitě ne, ví, že bych ho nedokázala zradit. Proč se vždycky tak třesu, když si vzpomenu na jeho oči ? Černé, pichlavé, zlé ? Jako jsou ty moje, když..když nedělám pěkné věci ? To není možné, určitě si to jen vymýšlím. Jack není zlý.
Má krásné oči, takové jaké jsem vždycky chtěla, aby měl můj Princ na bílém koni. Měl v nich hladový pohled, který však při každém pohledu na mě vyhasl. Vadí mi, že jsem pro něj jen přítěž. Proč se mě nezbaví, když mu tak vadím. Zatraceně, musím přestat, něco slyším.
To je Jack. Ale... co tu dělá tak brzy ? Jacku, co mi to děláš ? Ne, prosím, to bolí. JACKU! Nic jsem neudělala. Pusť mě. Prosím, ať mě pustí, bolí to, tak moc to bolí. Moje hlava... Asi se roztříští na tisíc střepů. Ach, Jacku, prosím, neubližuj mi, křičím a on mě neposlouchá. Dívá se na mě tím svým znechuceným pohledem. V hlavě mi víří myšlenky, jedna za druhou, jako nějaký špatně uspořádáný hurikán. Hrdlo mi propaluje ostrá bolest, ani necítím, že nemám končetiny. Prostě zmizely. Nemůžu se mu nijak bránit. Tomu jeho kouzlu, které mě teď spaluje. Stačí mu jen jeden pohled. Ten jeho arogantní úsměv bolí ze všeho nejvíc. Svíjím se před ním v křečích a on se směje. Jak jsem ubohá, nedokážu se bránit. Tancuji před ním trhavý tanec prokládáný výkřiky neuvěřitené bolesti a on jen tak stojí a zírá. V hlavě mám rušno jako ve včelím úl, je to nesnesitelné. Ten bzukot mi prostupuje celým tělem, cítím, jak se mi otáčí panenky dovnitř a ven, ruce se mi kroutí do neuvěřitelných poloh, můj mozek každou chvíli nepochybně exploduje. Zmatek se zevnitř tlačí ven, zanechává za sebou rudé šmouhy, krvavé rány všude kolem, úlomky vzpomínek a pohled na Jacka zkrze rudý mlžný opar. Teď už cítím jen chlad a žár, vzájemně mi prostupují tělem, to co chlad zmrazí na led, to žár spálí na popel. Nesnestilná bolest se vrací, ale já to ji nevnímám. Soustředím se na tohle, jak je možné, že vydržím tak dlouho psát. Jsem ráda, že se lidi dozvědí o mojí bolesti a o vrahovi jménem Jack, pokud nezničí důkazy. Právě mi hlavou projela nesnesitelná bolest, myslím, že bude konec. Snad ho stihnu napsat. Chci abyste si všichni prožili tu bolest se mnou, abyste věděli jaké to je. Že to je jen sen... Doufám.
Ne, Jacku, ne! Už dost, to bolí! Přestaň! Pusť mě! Nic jsem! Ne, Jacku, ne, to neuděláš, prosím! Ne, ne, tomu nevěřím... Jacku, ne...

Dodatek: Ve stoce byla nalezena pouze žena, o které se vědělo, že tam přežívá. Lidé ji často potkávali na ulici, jak si mluví sama pro sebe. Potom jako by se po ní zem slehla. Až ji koneně našli ve stoce, mrtvou, ohryzanou od krys. Bohužel ne natolik, aby nebylo poznat, že si sama způsobila četná poranění hlavy, trupu a končetin. V očích měla výraz, při kterém by kdekomu běhal mráz po zádech. Nalezli její deník, avšak existence Jacka se nikdy neprokázala.