Jak jsem letěl

Slunce přidávalo do modravé barvy moře svou zlatost. Usmívalo se a tetelilo. Asi štěstím. V tuto blaženou chvíli, kdy je na světě tak krásně, až je z toho smutno, jsem se probudil. Okolo mne to bylo hezčí. Vždycky bývalo. Ta zlatavá barva to prostě uměla.
Vylétl jsem a letěl výš a výš, dotkl se mraků a zase zpátky. Udržoval jsem výšku, abych byl blízko zemi, mohl spatřit její krásu a stále být i v nebi. Má křídla byla třpytivá a stříbrná. Často jsem pár těch svých stříbřitých nitek rozdával dětem. Motaly si je do vlasů, do bot jako tkaničky nebo vyráběly prstýnky. Stačilo jim tohle nic, aby si hrály. A přitom to nic nebylo. Bylo v tom tiše mnoho věcí, které jsem si myslel. Já už jsem takový. Dělám si právě, co chci.
Letěl jsem mezi stromy. Báječně to tam vonělo. A když ta vůně jen na chvilku zmizela, jakoby tam někdo přidal další. To muselo být hezké poslání. Dodávat stromům jejich opojnost.
Už dlouhou dobu jsem s nikým nemluvil, proto jsem letěl. Za svým strýčkem. Dost často mě napadaly myšlenky, se kterými jsem si nevěděl rady. A on se mnou o nich mluvil. A nejen o nich. Báječně jsme si povídali. Ale teď už jsem byl unavený. Slétl jsem níž. Až ke kořenům stromů a pod jeden ulehl. Byl to morušový strom, jeden z nejmenších v tom lese. Měl hedvábnou kůru a něco mi říkal. Neslyšel jsem to, dávno předtím už jsem usnul.
Po hladké dráze se vždycky startovalo líp. „ A nečekej na prince “, říkávala mi maminka. K ničemu to nebylo. Stejně jsem si na něj čekal. Věřil jsem, že přijde. Že všechna zvířata jsou si rovna a že všechna on jednou navštíví. Doufal jsem, že se nemýlím. Prostě jsem tomu věřil. Něco se mi zdálo. A pak jsem si vzpomněl.
Byl jsem dítě a kamarádil jsem s Richardem. Byl menší než já, ale „ cosi “ v něm bylo. Zářil na velkou dálku. Hrávali jsme si na „ kolo kolo mlýnský “ v naší lepší verzi. Dokázali jsme to celý den. Jednou ale Richard odjel. Možná odletěl a já jsem pocítil, že se změnil. Byl dál než já. Na mě ještě něco čekalo. Tak jako s princem, jak mi říkala maminka.
Letěl jsem dál, zas mezi zemí a nebem, nechal se unášet sluníčkovým světlem a smál se. Bylo mi vážně veselo. Hřála mě vzpomínka na Richarda. A po chvíli jsem ucítil vůni kostela. Na jeho střeše se zřejmě konala ptačí schůzka. Zrovna někdo vycházel ze dveří. Přes dlouhé vlásky nebylo vidět té malé do tváře, ale něco se tam blýskalo. Třpytivá nitka z mého křídla. Byla to má stříbřitost. Ta dívenka ji ukazovala světu. Vedla ji za ručku maminka. Byla tak malinká. Napadlo mě, jestli to nejsou skřítkové. A proč by ne.
Seděl jsem na cihle a hleděl na ně. Byly vážně malinké. A ta dívenka se neustále ohlížela, jako by něco hledala. Pak ji maminka zatáhla za ruku a odvedla pryč. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem se na ně ještě chvilku dívat. Slétnul jsem dolů, abych jim byl blíž. Nebyly tam. Zůstala tu však stříbřitá nitka. Byla delší, než jak jsem si ji pamatoval. Chytl jsem ji a nechal se vést. Táhla mě mezi stromy s neobyčejně velkými listy. Zelenaly se, až oči přecházely. U kořenů byl nitce konec. Ztrácela se v zemi. Nechala po sobě jen bílý list. Smutně jsem se na něj podíval a….
„ Jsou si rovna nebo nejsou? Ta zvířata,“ bylo na něm psáno. Asi zlatým prachem. Nebo něčím takovým. To mi v tu chvíli ale bylo fuk. Ta malá řešila stejně záhadnou věc jako já. Už proto se mi zachtělo ji znovu vidět.
Zlatavý prášek mi přelétl přes nos a upadl na zem. Mezi další milióny zlatých zrnek. Ano. Její cesta pro mě pokračovala. Déšť mi ji však smazával před očima. Musel jsem rychle.
Slunce už zapadalo a kapky z nebe v jeho světle vypadaly jak malé vodní víly. Hrozně rád bych je jen pozoroval a třeba s nimi i mluvil, ale ten zlatavý prach pomalu mizel. Neměl jsem jinou možnost. Ztrácel se doslova před očima a na morušovém stromě, pod kterým jsem spal, vytvořil slovo. „ Pojď.“ A já mu věřil.
Cesta mezi stromy kousek nad zemí nebyla příjemná. Do víček mne bodaly větvičky a poletovaly kolem mě mušky. Doprovázely mne. Celý les byl se mnou. Ale musel jsem letět. Při chůzi jsem příliš pomalý. Dolétl jsem na malou fialovou paseku. Byla plná borůvek a fialek. Ale nějakých velkých. Borůvky byly jako menší míčky a fialky s listy, které by mě mohly schovat před deštěm.
Na zápraží červeného domku svítila svíčka ve sklenici. Aby ji nesfoukl vítr. Přistoupil jsem blíž a zaposlouchal se do francouzské hudby. Melodie byla houpavá, obklíčená mraky a deštěm. Stál jsem a zavíral oči, abych neplakal.
Vešel jsem dovnitř. Ze zadní místnůstky vycházelo světýlko. V jeho světle byla vidět ta malá před zrcadlem. Chvěla se pláčem a přitom se na sebe dívala. Plakala dál, i když jsem už byl u ní. Konečně jsem byl nablízku. Byla vážně malinkatá.
„ Umí zrcadlo plakat?“ zeptal jsem se velmi tiše.
„ Ano, podívej,“ řekla a ukázala na něj.
„ Pláče vždycky se mnou, a když je mi zima,“ pověděla mi.
Schoval jsem zrcadlo pod křídlo a zadíval se na ni.
„ Pojď,“ řekl jsem a pokynul k zrcadlu. Poprvé za tu dobu se usmála.
„ Jsi malá,“ pověděl jsem.
„ Ano, a proto mi tak říkáš?“ ptala se.
„ Ale ne, jen neznám tvé jméno,“ vyhýbal jsem se pravdě.
„ Ale já jsem opravdu malá,“ řekla.
„ Tak dobrá,“ řekl jsem já a pak jsme oba dva usnuli.
Probudil jsem se dřív než ta malá. Nemohl jsem však odejít, byla by jí zima. Tak jsem se díval bílou okenicí ven a přemýšlel.
„ Je dobře, žes mě našel,“ řekla, když otevřela oči.
„ Díky….a proč jsi plakala?“ zeptal jsem se.
„ Nemám nohu.“
„ Ale máš.“
„ Ne, nemám, opravdu ji nemám, koukej,“ oponovala mi.
V rohu stála židlička. Asi její. A stála na třech nohách.
„ A ty jsi smutný?“ ptala se ta malinká holčička.
„ Nejsem, protože věřím, že přijde.“
„ A kdopak?“ ptala se zvesela dál.
„ Ten princ, co v něj věřím.“
„ Možná je to můj strýček,“ odpověděl jsem já.
„ A mě, mě navštíví?“ zněla další otázka.
„ Pokud jsme si rovni, tak ano,“ vyslovil jsem svou myšlenku. Vlastně poprvé.
„ Lidi a zvířata? To jde?“ zvědavě se ptala.
„ Myslím si to,“ stál jsem si na svém.
„ Tak tedy ano, jdeme najít tu nohu?“ zeptala se.
„ Jdeme.“
Netušil jsem, co přesně hledání nohy znamená. Asi něco jako hledání odpovědí na otázky. Líbilo se mi to. Oba jsme něco hledali a někde jsme prostě museli začít.
Po schodech plných prachu mě ta malá holčička vyvedla na půdu. A zavázala mi oči.
„ Proč?“ ptal jsem se nemajíc rád tmu.
„ Stejně bys nic neviděl, nebudeš mít v očích prach,“ řekla mi.
Neodporoval jsem. Asi by to stejně nemělo cenu. Byla docela svá.
Hledat křídly nohu od židle nebylo zrovna jednoduché. Ale já jí vážně chtěl pomoct.
„ Proč myslíš, že bude tady?“ ptal jsem se po dlouhém hledání.
„ Kde jinde by byla.“ V tu chvíli jsme ji našli. Ta noha ležela pod popraskanou skříní. Rozlomená na dva kusy.
„ Budeš plakat?“ zeptal jsem se.
„ Ne, to ne, dáme jí dohromady,“ rozhodla se.
Našel jsem tam ve tmě ještě staré lepidlo. Ani mě nepřekvapilo, že ještě lepilo. Přebarvili jsme nohu na žluto a přihřebíkovali ji k židli. Ta malá si na ní hned sedla. A tak bláznivě krásně se smála. Všechno světlo z místnůstky zmizelo. Zářilo jen kolem ní.
„ Jsme si rovni, jinak bychom ji nenašli,“ řekla tak šťastně.
„ Jo…jsme..a nikdo není rovnější.“
Strom mi šeptal do uší tichá slůvka. „ Magnólie, ach ta magnólie…mechy a déšť, dlouho už nekapal..“ Chvíli jsem mu naslouchal a vzpomínal na chvíle, díky spánku, znovu a znovu prožité s tou mou malou. Každý měl něco, každý něco hledal, ale všichni jsme byli stejní.