O tom se nediskutuje

,,Slečno Kárská , je mi to moc líto, ale vašemu otci zbývají jen dvě hodiny života." Řekla sympatická doktorka středního věku. Před očima jí proběhl celý její dosavadní život a ona nemohla dělat nic jiného, než stát na místě a pozorovat ho. Viděla sebe jako malou holčičku, jak se učí s tatínkem jezdit nakole. Viděla i Vánoce, všechny její nádherné Vánoce, které prožila s tatínkem. Nikoho jiného nikdy něměla, jen jeho a teď má o něj přijít?
Seděla v bílém nemocničním pokoji u čistě povlečené postele, ve které spal její otec. Vtom uviděla přicházet černě oděnou dámu držící kosu. ,,Proč to děláš?" Zakřičela. ,,Ale holčičko, o tom se nediskutuje, každý, kdo se narodil, musí i zemřít. Tak to bylo, je a bude. Neplač, jednoho dne půjdeš za ním i ty a možná, že to pro tebe bude vysvobození, stejně jako pro něj..." ,,Ale já ho nechci ztratit!" Zakřičela, jak nejvíce mohla.
Probudila se. Kolem ní byl jen její pokoj, žádná nemocnice a po smrtce ani památky. Byla celá zpocená a třásla se po celém těle. Moc se bála, a tak se rozběhla k tatínkovi do pokoje. Zděsila se. Její otec ležel na posteli a bylo mu hrozně špatně. Zavolala sanitku a za chvíli už byli v nemocnici.
Čekala na chodbě, za chvíli proti ní vyšla sympatická doktorka středního věku:,,Slěčno Kárská, je mi to moc líto..."