Hřbitovní valčík

„Já nechci,“ zakňourala do ticha Eva.
„Nebuď srab,“ smál se jí David a vedl na tajné místo k zapadlému hřbitůvku na kraji města. Všude se snesla tma a oni teď klopýtali po úzké neupravované cestě.
„Myslela jsem, že se jdeme bavit,“ začala znovu. Bála se.
„Taky že jo,“ zasmál se a pořádně jí zmáčkl ruku, div nerozdrtil slabé prsty.
„Vraťme se,“ přemlouvala ho, ale David jen zavrtěl hlavou.
„Už je to jen kousek,“ zašeptal a očima hledal ten známý vchod. Po obvodu tajemného místa se táhla stará, místy polorozpadlá, hradba. V těch místech, kde to znal, stála rozvrzaná kovová branka. Už byla značně porostlá břečťanem. A kdyby sem oni nechodili, už by ani nešla otevřít. Přesně tohle místo hledal. Znal ho už po paměti. Pomohl Evě dovnitř přes užší mezírku a zase jí vedl.
Ve starém hřbitově už se dávno nepohřbívalo. Leželi zde především vojáci z první světové války, kteří se dostali domů, tedy alespoň jejich těla. Ztracení zde měli vyzděné pomníky. Tomuhle místu na menším kopci se říkalo Kvílená. Už od nepaměti. Někteří dokonce prohlašovali, že ono „kvílení“ opravdu v noci slyší. Jiní, a byla jich naprostá většina, zapomněli význam tohoto pojmenování a hřbitov Kvílená se stal předmětem mnoha strašidelných historek. Hlavně o ztracených nebo znetvořených. I Eva je znala. Mezi spolužáky byly už ohrané a přesto při letním táboráku pořád strašidelné.
Prošli kolem několika náhrobků schovaných za popínavým plevelem. David jí táhl a nedbal, že má opravdu strach. Tak takhle si jejich schůzku nepředstavovala. Jasně všichni jí tvrdili, že David je divný a stýká se s jinými lidmi. Jak jinak- divnými. Neposlouchala je. Hrozně se jí líbil, a když jí pozval na rande, přikývla. Ale tohle nebylo to, po čem toužila.
„Jsme tu,“ zašeptal a ona konečně uviděla. Uprostřed většího plácku v dlouhé stočené orosené trávě ležela natáhnutá deka a kolem ní spousta svíček. Hřbitovních, samozřejmě. I tak to vrhalo příjemné osvětlení. Konečně si všimla i nějakého košíku. Sehnul se a podal jí kytici neskutečně tmavých obrovských růží. Vykuleně ji přijmula.
„To je,“ váhala. Má říct hezké? Nebo spíš pozorné?
„Posaď se,“ pomohl ji posadit se a pak se přidal k ní. Květiny dal do hřbitovní vázy. Pak udělal gesto, které jí zaskočilo. Jemným pohybem vzal hřbet její pravé ruky a zlehka vtiskl polibek. „Dáš si víno?“ Přikývla. Nalil do skleniček drahé červené víno a padal jí ho.
„Tak na co?“ zeptala se naprosto omámeně.
„Na tenhle významný večer, ne?“ Cinkly sklenky a oba se najednou napili. Po třech skleničkách ztrácela trošičku kontrolu sama nad sebou. Nebyla moc zvyklá pít.
„Co teď?“ Zamumlala neschopná odtrhnout pohled od Davida. Strašně jí dráždil rozepnutý knoflíček u bílé košile. Přiblížila se a rozepnula další. S úsměvem nechal ať pokračuje. Dostal ji přesně tam, kam chtěl. Košile byla dole. Červené mihotavé světlo se odráželo od dokonalé hrudi a silných paží.
„Chci tě,“ řekl s podivným úsměvem. „Tady.“
„Proč ne,“ zamumlala a už se vysvlékala z těsného trička. Neměla potuchy co dělá. Jakoby to snad nebyla ona. Jakoby někdo jednal za ní. Někdo koho neznala. Přitiskl jí na deku v ocelovém sevření a divoce jí zlíbal ústa. V tu chvíli ze stínů vystoupili tajemné postavy. Eva v první chvíli nevěděla kolik jich přesně je. Všech osm postav se v kruhu přibližovalo ke dvojici. Eva se začala bránit., ale David dělal, že se nic neděje. Čtyři postavy byly ženy oblečené ve svatebních těsných krajkových šatech se závojem přes obličej. Muži měli smoking a cylindr. S hlavou skloněnou se rozestoupili kolem.
„Davide?“ Zakvílela zoufale.
„Pšt,“ znovu jí políbil ale ona chtěla pryč. Chtěla se obléct a odejít. A pak už nešlo ničemu zabránit. Vnímala ostrou bolest, rozkoš a krev, která jí stékala po těle, jak se na ní David, proměněný v noční stvůru, drásá. Nebo se jí to všechno zdálo? Chtěla to? Bránila se?
Když se ráno probudila přikovaná k jednomu z náhrobků nahá a zraněná, byla tak vyčerpaná, že neměla ani sílu zápasit s okovy. Ani sílu křičet, brečet. Prostě nic. Cítila se tak zvláštně. Bolest po celém těle už skoro necítila. Byla spokojená. Šťastná. Jen jediný okamžik té noci. Jen jediný měla jasně před očima.
Hřbitovní valčík té noci vyhrával radostněji než obvykle. Na parketu osvětleném červeným mihotavým světlem tančilo místo čtyř párů rovnou pět. V nádherných bílých róbách a černých oblecích. Hudba byla veselá. Radostná vřavá. A Eva přitisknutá na Davida tančila jako víla. Vytáčel jí po nerovném terénu bosou od krve ale krásnou a šťastnou.
A tak je to každou každičkou noc...navěky...navždy.
Slabé kvílení je slyšet každý den u jednoho jediného náhrobku. Kvílení plné bolesti a nedočkavosti. Den je to největší utrpení a Eva to ví. Přes den není s ním.
Ale v noci...v noci tančí....tančí valčík.